II.ÚS 703/01 ze dne 22. 1. 2003
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě, ve složení předseda JUDr. Vojtěch Cepl a soudci JUDr. Jiří Malenovský a JUDr. Antonín Procházka, ve věci navrhovatele město Ostrov, Klínovecká 1204, Ostrov, zastoupeného Mgr. P. T., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 9. 2001, sp. zn. 30 Ca 137/2000, rozhodnutím Finančního ředitelství v Plzni ze dne 29. 3. 2000, č. j. 1850/140/2000, a č. j. 1852/140/2000, ve spojení s platebními výměry Finančního úřadu v Ostrově ze dne 19. 11. 1999, č. j. 31513/99/129971/1145, a ze dne 26. 11. 1999, č. j. 32253/99/129971/1145, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků,
t a k t o :



Návrh se o d m í t á .


O d ů v o d n ě n í


Stěžovatel se domáhal cestou ústavní stížnosti, kterou podal k poštovní přepravě dne 6. 12. 2001, tedy včas (§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb.), zrušení všech výše uvedených rozhodnutí. Svůj návrh odůvodnil tím, že se jimi cítí dotčen na právech, která jsou zakotvena v čl. 4, čl. 11 a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 1 Ústavy ČR. Uvedl, že mu byla příslušným finančním orgánem uložena povinnost uhradit daň z převodu nemovitostí, přičemž výše této daně podle jeho přesvědčení nemá oporu ve vyhlášce č. 178/1994 Sb., ve znění vyhlášky č. 295/1995 Sb. a ve skutečnostech, týkajících se předmětu prodeje a účinků vkladu vlastnických práv do katastru nemovitostí. Stanovená kupní cena navazovala na ocenění bytových domů znalcem, který byl povinen ocenit nemovitosti kombinací nákladové a výnosové metody. Finanční orgány však cenu zjištěnou tímto způsobem neakceptovaly a tvrdily, že metoda ocenění nemovitostí byla chybná, že měla být provedena nákladovým způsobem, neboť nájemní vztah dosavadních nájemců bytů v obytném domě zanikl ke dni nabytí jejich vlastnického práva, když tito vstoupili do práv a povinností pronajímatele (původního vlastníka). Stejně tak nebyl dán důvod k použití pomůcky ve smyslu § 44 odst. 2 a § 31 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Tvrzená pochybení a nezákonnost rozhodnutí nebyla odstraněna ani Krajským soudem v Plzni, u kterého se podanými žalobami domáhal jejich přezkoumání.

Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud byl k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka byla při jejím podání řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou.

Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska její opodstatněnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je přitom v řízení před Ústavním soudem rozumět to, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, porušilo, nikoli pouze zasáhlo, základní práva a svobody stěžovatelů. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná a ke stěžovatelem namítanému porušení uvedených ústavně zaručených základních práv a svobod nedošlo.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění zákona č. 77/1998 Sb.].

Z obsahu rozsudku Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 30 Ca 137/2000, bylo zjištěno, že se jmenovaný soud vypořádal se všemi námitkami, které stěžovatel uplatnil v žalobě proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Plzni ze dne 29. 3. 2000, č. j. 1850/140/2000 a č. j. 1852/140/2000. Tyto námitky stěžovatel v podstatě opakuje i nyní cestou ústavní stížnosti. Stěžovatel tak pouze vznáší námitky k právním závěrům, které se ale týkají výkladu ustanovení obyčejného zákona, konkrétně zejména příslušných ustanovení zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, [§ 10 písm. a)], jakož i souvisejících právních předpisů, včetně příslušných ustanovení zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, popř. zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Přezkoumávání takových otázek Ústavnímu soudu jako orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší, pokud současně v řízení nedošlo k porušení ústavních principů soudního řízení a pokud závěry obecných soudů při výkladu obyčejného zákona nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

V daném případě Ústavní soud takovýto extrémní rozpor neshledal, když je třeba uvést, že krajský soud své obsáhlé rozhodnutí přiléhavě odůvodnil a podrobně vyložil důvody, pro které přezkoumaná rozhodnutí orgánů finanční správy, která jsou aplikací obyčejného hmotného a procesního daňového práva, shledal zákonnými. Dále se považuje za potřebné uvést, že obdobnými námitkami téhož stěžovatele se již Ústavní soud zabýval v usneseních, sp. zn. III. ÚS 703/2001, a sp. zn. IV. ÚS 703/2001, a II. senát Ústavního soudu při projednání předmětné ústavní stížnosti neshledal žádný důvod, proč by se měl odchýlit od právního názoru, který byl podrobněji rozveden zejména v posledně uvedeném usnesení.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb. S ohledem na tento závěr již nebylo nutno požadovat odstranění vad plné moci právního zástupce stěžovatele, neboť to nemohlo mít na výsledek řízení žádný vliv.


Poučení: Proti usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. ledna 2003

Vojtěch Cepl
předseda senátu