II.ÚS 71/03 ze dne 1. 12. 2003
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti M. C., zastoupeného JUDr. E. J., advokátem, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, za účasti Bezpečnostní informační služby, jako účastníka řízení,


t a k t o :


Ústavní stížnost se o d m í t á .


O d ů v o d n ě n í



Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, domáhá, aby Ústavní soud uložil Bezpečnostní informační službě (dále jen BIS) do 30 dnů ode dne doručení rozhodnutí Ústavního soudu ČR vydat rozhodnutí o žádosti stěžovatele ze dne 11. 2. 2001 o příspěvek za službu a zrušil výrok obsažený v poslední větě na straně 2 dopisu ředitele BIS ze dne 21. 11. 2002, č.j. 837/2002-BIS -1 znějící: " Nárok na příspěvek za službu podle zák. č. 100/1970 Sb. nemohl přejít z FMV na FBIS, následně na BIS ČR a konečně ani na BIS, neboť neexistoval" .

V ústavní stížnosti uvádí, že od roku 1996 se domáhá, aby mu byl zachován a valorizován příspěvek za službu, který mu byl vyměřen a který mu náleží, včetně zpětného doplacení zvýšených částek. O jeho požadavcích na příspěvku za službu bylo naposledy (negativně ) rozhodnuto dne 27.7.2000 ředitelem BIS a toto rozhodnutí shledal Ústavní soud jako ústavně konformní. Stěžovatel přes uvedené rozhodnutí, dle kterého mu příspěvek pro nedostatek výsluhy let z důvodu neuznané nástupnické posloupnosti nenáleží, podal dne 11. 2. 2001 Ministerstvu vnitra ČR žádost o příspěvek za službu za roky, než přešel k BIS ČR a BIS, neboť i po odečtu let služby u BIS nárok na příspěvek splňoval. Ministerstvo vnitra ČR postoupilo žádost BIS k přímému vyřízení. Ta však o postoupené žádosti přes četné urgence (naposledy 16. 12. 2002) nerozhodla řádným rozhodnutím, tedy způsobem, proti kterému by se stěžovatel mohl bránit řádnými i mimořádnými opravnými prostředky. Stěžovateli byl pouze doručen dopis ředitele BIS ze dne 21. 11. 2002, podle něhož mu příspěvek nenáleží s tím, že není o žádosti stěžovatele nutno rozhodovat správním rozhodnutím. S uvedeným stanoviskem ani hmotněprávním posouzením věci stěžovatel nesouhlasí, a i když jeho služební poměr neskončil přesně dle ust. § 100 odst. 1 písm. a) zák. č. 100/1970 Sb., ze samotné právní úpravy, dle jeho názoru, vyplývá, že má nárok na příspěvek za službu.

Ředitel BIS ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že o žádosti stěžovatele o přiznání příspěvku za službu bylo rozhodnuto ředitelem BIS ze dne 27. 7. 2000 a následně 5. 1. 2001 tak, že příspěvek za službu podle zák. č. 527/1992 Sb. stěžovateli nenáleží. Ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla Ústavním soudem odmítnuta jako zjevně neopodstatněná - sp. zn. II.ÚS 164/01). K žádosti stěžovatele ze dne 21.11.2002 o příspěvek za službu dle zák. č. 100/1970 Sb. uvedl podrobnou argumentaci na podporu svých závěrů, podle kterých nedošlo ke vzniku nároku na příspěvek za službu dle cit. zák., neboť v případě stěžovatele došlo ke skončení služebního poměru jiným způsobem, než se kterým zák. č. 100/1970 Sb. nárok na příspěvek za službu spojil. Dle jeho názoru není dána příslušnost služebního orgánu BIS rozhodovat o uvedené žádosti o příspěvku za službu bývalého příslušníka Sboru národní bezpečnosti podle zák. č.100/1970 Sb., ale pouze o příspěvku za službu podle zákona platného ke dni, kdy služební poměr stěžovatele k BIS ČR skončil podle zák. č. 527/1992 Sb. O žádosti stěžovatele o příspěvek za službu podle zák. č. 527/1992 Sb. bylo vydáno rozhodnutí ředitele BIS dne 27. 7. 2000, č.j. 83-5/2000-BIS-1, přičemž v rámci řízení mu předcházejícím, byla komplexně posouzena žádost stěžovatele o příspěvek za službu a služební orgány se zabývaly i otázkou, zda žadateli skončením služebního poměru k FBIS ke dni 31. 12. 1992 nevznikl i nárok na příspěvek za službu dle zák. č. 100/1970 Sb. Dle názoru služebního orgánu se tak nestalo, a proto povinnost k výplatě příspěvku nemohla na BIS přejít. S argumentací stěžovatele ohledně nároku na příspěvek za službu dle zák. č. 100/1970 Sb. se tedy BIS již vypořádala, a protože nemohla v této věci rozhodovat podruhé, odpověděla na žádost stěžovatele pouze dopisem. Ve vyjádření dále uvedl, že dne 3. 2. 2003 podal stěžovatel u Městského soudu v Praze žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu a zároveň žalobu na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s vyžádaným připojeným spisovým materiálem BIS a dospěl k závěru, že je nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť stěžovatel nevyčerpal veškeré procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

Ústavní stížnost má subsidiární povahu a slouží jako prostředek nápravy eventuálního porušení základních práv a svobod teprve v případě vyčerpání všech ostatních řádných opravných prostředků k ochraně práv stěžovatele. Rovněž v případě "jiného zásahu orgánu veřejné moci", v daném případě spočívajícího dle názoru stěžovatele v nečinnosti správního orgánu odmítajícího vydat správní rozhodnutí, musí být zachována podmínka nemožnosti nápravy tvrzené protiústavnosti jiným způsobem než ústavní stížností.

Dne 1. ledna 2003 nabyl účinnosti zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, který v ust. § 4 odst. 1 písm. b) a § 79 a násl. stěžovateli poskytuje procesní prostředek ochrany proti nečinnosti správního orgánu. Stěžovatel se proto žalobou podanou k příslušnému soudu ve lhůtě stanovené v § 80 odst. 1 cit. zákona může domáhat, aby soud uložil rozsudkem správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí a stanovil k tomu přiměřenou lhůtu. (Dle sdělení účastníka řízení - ředitele BIS stěžovatel žalobu u obecného soudu podal). Za této situace, kdy nová právní úprava správního soudnictví poskytuje přiměřený a účinný prostředek k nápravě stavu, proti kterému stěžovatel brojí, nelze považovat ústavní stížnost za přípustnou. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn nahrazovat působnost obecných soudů, navíc v situaci, kdy jim povinnost dbát na dodržování právního řádu správními orgány a případná náprava nedostatků, je výslovně svěřena zákonem.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud návrh podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítl, a to mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků.


P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.


V Brně dne 1. prosince 2003