II.ÚS 736/01 ze dne 15. 1. 2003
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti Ing. V. K., zastoupeného JUDr. M. S., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 14. 3. 2001, sp. zn. 1 T 22/2001, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2001, sp. zn. 44 To 943/2001, takto:


Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Ústavnímu soudu byla doručena včas podaná ústavní stížnost stěžovatele ze dne 20. 12. 2001 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které stěžovatel napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí a namítá, že došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, konkrétně pak čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 14 odst. 2 Paktu o občanských a politických právech a dále čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), protože právní závěry obou soudů, jsou v extrémním nesouladu se zjištěným skutkovým stavem.
Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a trestních spisů Obvodního soudu pro Prahu 7 ( 2 T 92/99 a 1 T 22/2001), vyplývá následující skutkový stav věci. Stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 14. 3. 2001 (1 T 22/2001-31) uznán vinným spácháním trestného činu poškozování cizí věci podle ust. § 257 odst. 1 tr. zákona ve spolupachatelství, kterého se měl dopustit tím, že dne 27. 2. 1998 v Praze 7, Veverkově ulici, ve dvoře domu č. 9, způsobil společně s již odsouzeným D. S. ak. malíři F. F. poškozením garáže škodu ve výši 9. 647,- Kč, neboť po předchozí vzájemné dohodě dal D. S. pod záminkou opravy kanalizace pokyn zaměstnancům stavební firmy V. k jejímu bourání, v dalším jednání jim bylo zamezeno přivolanou hlídkou Policie ČR. Za to byl odsouzen k peněžitému trestu ve výši 15. 000,- Kč, když podle ust. § 54 odst. 3 tr. zákona mu byl uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce pro případ, že peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán. Stěžovateli byla rovněž uložena povinnost k náhradě škody poškozenému F. F. ve výši 9. 647,- Kč. Na základě odvolání stěžovatele a poškozeného o věci rozhodoval Městský soud v Praze, který usnesením ze dne 25. 9. 2001 (44 To 943/2001-66) obě odvolání jako nedůvodná zamítl, když konstatoval, že řetěz nepřímých důkazů a správné zhodnocení výpovědí svědka V. zavinění obžalovaného prokazuje.
Napadeným rozhodnutím předcházela jiná dvě rozhodnutí v této věci. Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 2. 10. 2000 (2 T 92/99-281) na základě ust. § 226 písm b) tr. řádu zprostil stěžovatele obžaloby pro výše popsaný skutek, protože dospěl k právnímu závěru, že prokázaný skutek nedosahuje intenzity společenské nebezpečnosti vyžadované pro trestný čin. Spoluobžalovaný D. S. byl na totožném skutkovém základě uznán vinným shora uvedeným trestným činem. Na základě odvolání státní zástupkyně (proti zprošťujícímu výroku a proti výroku o náhradě škody) a spoluobžalovaného D. S. (proti odsuzujícímu výroku) se věcí zabýval Městský soud v Praze, který usnesením ze dne 16. ledna 2001 (6 To 626/2001-313) napadený rozsudek zrušil ve výroku, jímž byl stěžovatel zproštěn obžaloby a ve výroku o náhradě škody. Odvolání D. S. bylo zamítnuto jako nedůvodné. Soud druhého stupně na základě nezměněného skutkového stavu poukázal zejména na to, že soud prvního stupně v jednání stěžovatele na jedné straně spatřoval naplnění všech formálních znaků skutkové podstaty žalovaného trestného činu, avšak na straně druhé, mj. s poukazem na nepřítomnost stěžovatele při bourání garáže, dovodil nedostatek materiální stránky trestného činu. Tento právní závěr byl soudem druhého stupně shledán chybným, protože spolupachatelství není podmíněno bezprostředním působením na předmět útoku. Jednání těch, kteří k trestnému jednání zosnují a sjednají k němu další osobu, je minimálně stejně společensky nebezpečné jako jednání bezprostředních vykonavatelů. Jestliže soud prvního stupně z důkazů a indicií správně dovodil jak a proč obžalovaný S. jednal, pak měl vyvodit logické a konsekventní závěry také k míře viny stěžovatele. K obhajobě stěžovatele, že porušení garáže mělo být co nejšetrnější a nejpřechodnější, soud druhého stupně poznamenal, že je v rozporu nejenom s jinými důkazy o skutečné povaze akce, ale i se skutečností, že obžalovaný nic neučinil pro nápravu údajně nechtěného následku. Na základě tohoto závazného právního závěru pak Obvodní soud pro Prahu 7 vydal dne 14. 3. 2001 napadený rozsudek (1 T 22/2001-31), v němž přehodnotil nikoli skutkový děj, ale právní závěr o konkrétní společenské nebezpečnosti jednání stěžovatele.
Obvodní soud pro Prahu 7 ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 14. 11. 2002 plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Městský soud v Praze ve vyjádření ze dne 14. 7. 2002 navrhl odmítnutí ústavní stížnosti a rovněž odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených rozsudků zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
V ustanoveních ústavních předpisů a mezinárodních smluv o lidských právech, která měla být podle tvrzení stěžovatele porušena, je zakotvena zásada presumpce neviny a zásada prokázání viny zákonným způsobem. Protože však v ústavní stížnosti uvedená argumentace se výhradně týká právního hodnocení skutkového stavu, musela být stížnost podle obsahu posouzena jako návrh domáhající se ochrany práva na spravedlivý proces, tak jak je zakotveno v čl. 36 Listiny. V souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu je třeba konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a že proto nepřehodnocuje závěry obecných soudů, pokud jimi nedošlo k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Tento princip Ústavní soud respektoval i v posuzované věci. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu jsou tak záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR.

Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel obsáhle polemizuje se skutkovými zjištěními a právními závěry soudů prvního a druhého stupně a jen opakuje svá tvrzení, která již uplatnil v podaném odvolání směřujícím proti rozhodnutí soudu prvního stupně, a podstata ústavní stížnosti tak spočívá v polemice s právními názory obecných soudů. V tomto směru tvrzení uvedená v ústavní stížnosti nepřináší do posuzované věci nic nového, neboť byla předmětem úvah rozhodování v předchozích řízeních a oba obecné soudy se s nimi řádně vypořádaly v obsáhlých odůvodněních svých rozhodnutí, která jsou v souladu s požadavky ust. § 125 odst. 1 tr. řádu. Z ústavní stížnosti nevyplývá nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, obecné soudy se obsáhle věnovaly prokázání skutkového děje. Soud prvního stupně korigoval svůj závěr o nedostatku materiální stránky skutku na základě přesvědčivého odůvodnění právního názoru soudu druhého stupně, což je plně v souladu s ust. § 264 odst. 1 tr. ř. Pokud došlo na základě odvolání státní zástupkyně ke změně původního rozhodnutí, které bylo pro stěžovatele příznivé, nelze v tom bez dalšího spatřovat nic protizákonného a tím méně protiústavního. Lze přisvědčit stěžovateli, že odůvodnění napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 obsahuje chyby, avšak jedná se o zřejmé nesprávnosti, tak jak je má na mysli ust. § 131 odst. 1 tr. ř. a tyto chyby nevyvolávají vůči stěžovateli protizákonné a tím méně protiústavní důsledky. Obecné soudy při svém rozhodování nevybočily z mezí ústavně chráněného práva na spravedlivý proces, když postupovaly v souladu se zákonnými předpisy, kterými jsou trestní zákon a trestní řád, do kterých se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny. Oba obecné soudy hodnotily provedené důkazy jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, dostatečně zhodnotily i všechny relevantní skutečnosti v dosavadních řízeních a vyvodily z nich odpovídající závěry. Jak vyplývá z trestních spisů obvodního soudu pro Prahu 7 (2 T 93/99 a 1 T 22/2001), stěžovatel měl v průběhu celého trestního řízení dostatek prostoru k výkonu svých procesních práv, která ostatně široce využíval. Ústavní soud neměl podklad k závěru, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Vadnost výroku o náhradě škody namítaná stěžovatelem nebyla shledána. Poškozený nárok včas a řádně uplatnil (viz č.j. 2 T 92/99-19) a soudy v napadených rozhodnutích o tomto nároku rozhodly v souladu se zákonem. Nelze považovat za porušení základních práv stěžovatele, jestliže obecné soudy nerozhodly v souladu s jeho představou. Ústavní soud konstatuje, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů uvedenými v odůvodnění jejich rozhodnutí. Z ústavního principu nezávislosti soudu podle článku 82 Ústavy ČR vyplývá mimo jiné zásada volného hodnocení důkazů. Je-li tato zásada vyjádřená v ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu respektována, a tak tomu podle názoru Ústavního soudu v předmětné věci bylo, není Ústavní soud oprávněn hodnocení důkazů znovu "hodnotit".


Ústavní soud neshledal důvod k tomu, aby využil svých ústavních a mimořádných pravomocí, zasáhl do nezávislého soudního rozhodování a zrušil ústavní stížností napadená rozhodnutí. Tvrzení stěžovatele o porušení jím uváděných chráněných základních práv a svobod jeví se Ústavnímu soudu ve světle shora uvedeného jako účelové, bez jakékoliv opodstatněnosti a jejich porušení nebylo shledáno. Za tohoto stavu věci senát Ústavního soudu návrh ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl pro jeho zjevnou neopodstatněnost, neboť neshledal použití neústavního předpisu, ani porušení ústavnosti procesní nebo hmotně právní povahy.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3
zákona).


V Brně dne 15. ledna 2003

Vojtěch Cepl
předseda senátu