II.ÚS 738/2000 ze dne 11. 9. 2001
N 134/23 SbNU 273
Soudní poplatek ve správním soudnictví - povaha soudcovské lhůty
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud

rozhodl v senátě, v právní věci navrhovatelky
Z., spol. s r.o., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 10. 10. 2000, čj. 30 Ca
175/2000-12, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako
účastníka řízení, takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. října
2000, čj. 30 Ca 175/2000-12, se zrušuje.


Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala
podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve
znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení
v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové.
Uvedeným rozhodnutím soudu se cítí být dotčena v ústavně zaručeném
právu na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v základním právu
skutkově a právně před soudem argumentovat dle čl. 38 odst. 2
Listiny a konečně v právu, plynoucím z ústavní povinnosti obecných
soudů dle čl. 90 Ústavy.

Z obsahu spisu Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 30
Ca 175/2000, jejž si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno
následující:

Stěžovatelka se žalobou před obecným soudem domáhala přezkumu
rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 3. 7.
2000, čj. 523/130/00-Kl, a čj. 484/130/00-Kl, jimiž bylo zamítnuto
její odvolání proti dodatečným platebním výměrům na daň
z přidané hodnoty, vydaným Finančním úřadem v Náchodě dne 29. 11.
1999, pod čj. 89109/99/243912/4933 a 89043/99/243912/4933.
Po podání žaloby vyzval krajský soud stěžovatelku k zaplacení
soudního poplatku, přičemž tato výzva byla doručena toliko její
právní zástupkyni. Uvedená výzva k zaplacení soudního poplatku pro
řízení proti oběma rozhodnutím finančního úřadu, vedená před
Krajským soudem v Hradci Králové, tj. ve věcech sp. zn. 30 Ca
175/2000 a 30 Ca 176/2000, je založena ve spise na č.l. 10. Na
výzvě je vyznačeno datum jejího doručení právní zástupkyni
stěžovatelky dne 8. 9. 2000, dále datum vyhovění výzvě 18. 9.
2000, vyplněné právní zástupkyní stěžovatelky, a konečně vyznačení
data doručení výzvy s nalepenými kolkovými známkami Krajskému
soudu v Hradci Králové, jímž byl den 19. 9. 2000.

Usnesením ze dne 10. 10. 2000, čj. 30 Ca 175/2000-12, Krajský
soud řízení o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství
v Hradci Králové ze dne 3. 7. 2000, čj. 523/130/00-Kl, zastavil.
Protože stěžovatelka nesplnila povinnost vyplývající z ustanovení
§ 2 a § 4 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění
pozdějších předpisů, zaplatit zároveň s podáním návrhu na
provedení poplatného úkonu (tj. s podáním žaloby) soudní poplatek
ve výši 1000,- Kč, soud ji vyzval, aby tak učinila do osmi dnů od
doručení výzvy. Z uvedeného usnesení pak dále vyplývá, že výzva
k zaplacení byla doručena zástupkyni stěžovatelky dne 8. 9. 2000.
Soudní poplatek byl soudu uhrazen formou nalepení kolku na rubu
výzvy k jeho zaplacení a doručen soudu dne 19. 9. 2000. Soud proto
s poukazem na nedodržení jím stanovené lhůty osmi dnů pro
zaplacení soudního poplatku (§ 9 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb.,
o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů) rozhodl výše
uvedeným způsobem.

Ústavní stížnost vytýká rozhodnutí Krajského soudu v Hradci
Králové odepření základních práv, plynoucích z čl. 36 odst. 1
a čl. 38 odst. 2 Listiny, a dále z čl. 90 Ústavy. Dotčení
v základních právech a svobodách spatřuje ve skutečnosti, že
k zastavení soudního řízení došlo po řádném uhrazení soudního
poplatku. Uvádí, že výzva k zaplacení soudního poplatku byla
právní zástupkyni stěžovatelky doručena dne 8. 9. 2000, přičemž ta
uhradila soudní poplatek ve stanovené výši a způsobem, který je
stanoven zákonem - kolkovými známkami vylepenými na originále
výzvy k zaplacení soudního poplatku (tiskopis SEVT - 15004 1
- O.s.ř. č. 4a), a to ve lhůtě dle § 57 zák. č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř."), za použití § 13a zákona
č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších
předpisů, tj. dne 18. 9. 2000 (osmý den lhůty připadl na sobotu
dne 16. 9. 2000, takže posledním dnem pro zaplacení soudního
poplatku bylo pondělí dne 18. 9. 2000) tak, že podání odevzdala
poslední den lhůty České poště, s. p., pob. Rychnov nad Kněžnou,
tj. orgánu, který má povinnost doručovat. Kromě uvedeného namítá
stěžovatelka i skutečnost, že výzvu k zaplacení soudního poplatku
je soud povinen doručit nejen právnímu zástupci, ale i žalobci,
což se v dané věci nestalo. Vytýká konečně účastníku řízení
nesprávnou interpretaci lhůty dle § 57 o.s.ř., když dle jejího
přesvědčení zákon nestanoví povinnost osobního doručení kolkové
známky podatelně soudu, a dále to, že ji soud nesprávně poučil
o nemožnosti odvolání proti ústavní stížností napadenému
rozhodnutí.

K ústavní stížnosti se dne 22. 2. 2001 jako účastník řízení
vyjádřil Krajský soud v Hradci Králové. Krajský soud opakuje ve
svém vyjádření argumentaci obsaženou v rozhodnutí napadeném
ústavní stížností. K námitce stěžovatelky ohledně nesprávného
poučení soudu odkazuje účastník řízení na ustanovení § 250j
o.s.ř. Vyjadřuje přesvědčení, že v předmětné věci postupoval
v souladu s platnými právními předpisy i stěžovatelkou označenými
základními právy, zaručenými Ústavou a Listinou. Finanční
ředitelství v Hradci Králové se přípisem ze dne 9. 1. 2001
postavení vedlejšího účastníka vzdalo.

Ústavní stížnost je důvodná.

Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních
práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 102/94,
III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98, III. ÚS 224/98
a další). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení
právního předpisu (což vyplývá z § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993
Sb.). Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení ústavních
procesních práv, a konečně posouzení ústavně konformní
interpretace a aplikace hmotného práva. V předmětné věci Ústavní
soud neshledal důvod k posuzování ústavnosti aplikovaného hmotného
a procesního práva.

Dle § 48 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
Ústavní soud provádí důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu,
přičemž rozhoduje, které z navrhovaných důkazů je třeba provést,
a může provést i jiné důkazy, než jsou navrhovány. Uvedené zákonné
ustanovení nutno interpretovat z pohledu čl. 83 Ústavy, dle něhož
je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti, jakož
i z pohledu dosavadní judikatury, v níž je zvýrazněna rozdílná
funkce Ústavního soudu ve vztahu k soudům obecným. Ústavními
stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní
soud tudíž toliko hlediskem dotčení ústavními zákony
a mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústavy garantovaných
základních práv a svobod, a nikoli přezkoumáním věci samé pohledem
jednoduchého práva. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést
dokazování ke skutečnostem ověřujícím stěžovatelova tvrzení
o dotčení na základních právech a svobodách, nikoli však
dokazování ve věci samé, tj. dokazování na úrovni jednoduchého
práva, vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci. Uvedená
diferenciace je jedním z komponentů, odlišujících ústavní
soudnictví od soudnictví obecného.

Z pohledu naznačených kautel provedl v předmětné věci Ústavní
soud dokazování stran data podání úhrady soudního poplatku
stěžovatelkou ve věci sp. zn. 30 Ca 175/2000, vedené u Krajského
soudu v Hradci Králové, k poštovní přepravě. Z podacího lístku,
předloženého stěžovatelkou Ústavnímu soudu u ústního jednání, bylo
zjištěno, že stěžovatelka podala úhradu soudního poplatku formou
nalepení kolku na rubu výzvy k jeho zaplacení k poštovní přepravě
dne 18. 9. 2000. Dotazem na Krajský soud v Hradci Králové dne 19.
7. 2001 Ústavní soud zjišťoval, zda byla uvedenému soudu doručena
pod č. R 028217 686 zásilka od Mgr. J. M-ové s kolky, jimiž za
stěžovatelku zaplatila soudní poplatek na výzvu soudu ze dne 7.
9. 2000. Krajský soud odpověděl přípisem ze dne 30. 7. 2001, který
Ústavnímu soudu došel 1. 8. 2001, ve kterém sděluje, že "poštovní
zásilka Mgr. J. M-ové s vylepenými kolkovými známkami byla
doručena 19. 9. 2000".

Z pohledu práva jednoduchého na posouzení předmětné věci
dopadají ustanovení § 2, § 4 a § 9 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb.,
o soudních poplatcích, ve znění ke dni 31. prosince 2000, a dále
ustanovení § 49 odst. 1 a § 55 o.s.ř.

Dle ustanovení § 2 a § 4 zákona o soudních poplatcích vzniká
navrhovateli v řízení před soudem poplatková povinnost podáním
návrhu na provedení poplatného úkonu. Ustanovením § 9 odst. 2
uvedeného zákona (ve znění platném ke dni 31. prosince 2000) pak
byly stanoveny podmínky zastavení řízení pro nezaplacení soudního
poplatku, a to na základě výzvy soudu a v jím stanovené dodatečné
lhůtě. Tato lhůta je přitom dle § 55 o.s.ř. lhůtou soudcovskou,
již stanoví předseda senátu. V ustanovení § 49 odst. 1 o.s.ř. je
pak zakotvena povinnost soudu doručit písemnost nejen zástupci,
nýbrž i účastníku, má-li účastník osobně v řízení něco vykonat.

Podřazením zjištěných skutkových okolností věci pod naznačený
normativní rámec v rovině jednoduchého práva nelze než
konstatovat, že svým postupem a ústavní stížností napadeným
rozhodnutím Krajský soud v Hradci Králové kautelám stanoveným pro
soudní řízení v ustanoveních § 49 odst. 1 a § 55 o.s.ř. nedostál.
Ústavní soud v uvedeném závěru vychází z odlišení dvou otázek. Ta
první je spjata s interpretací § 49 odst. 1 o.s.ř., tj. s tím,
zdali je žalobce v řízení před soudem povinen zaplatit soudní
poplatek osobně anebo ne, druhou je pak otázka povahy soudcovské
lhůty dle § 55 o.s.ř.

K interpretaci § 49 odst. 1 o.s.ř. v řízení dle části páté
hlavy druhé o.s.ř. se Ústavní soud vyjádřil zejména v nálezu sp.
zn. IV. ÚS 238/99 (shodné stanovisko pak k věci zaujal
i v rozhodnutích dalších, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS
377/2000). Ve svém právním názoru Ústavní soud akceptoval jako
ústavně konformní názor krajského soudu publikovaný v Bulletinu
advokacie č. 9/1998, str. 68 a násl., podle něhož ustanovení § 49
odst. 1, věta druhá o.s.ř. (z něhož plyne, že, má-li účastník
osobně v řízení něco vykonat, doručuje se písemnost nejen
zástupci, ale i jemu) se vztahuje i na výzvu k zaplacení soudního
poplatku. Výzvu k zaplacení soudního poplatku je tudíž třeba
doručit nejen právnímu zástupci, ale i účastníkovi (žalobci)
samému. Pokud se tak nestalo a přesto došlo k zastavení řízení
o správní žalobě pro nezaplacení soudního poplatku, představuje
dle Ústavního soudu takový postup zásah do ústavně zaručeného
práva na soudní ochranu proti rozhodnutí orgánu veřejné správy,
a to zejména z toho důvodu, že ve správním soudnictví soud nemá
možnost jakkoli zohlednit dodatečné zaplacení a v řízení
pokračovat. Ústavní rozměr takového postupu je pak nutno především
spatřovat v tom, že porušení § 49 odst. 1 o.s.ř., jež v konečném
důsledku vedlo k zastavení řízení, současně představuje též zásah
do ústavně zaručeného základního práva domáhat se stanoveným
postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu,
zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, podle něhož jsou soudy
povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem
poskytovaly ochranu právům.

Závěry plynoucí z uvedeného právního názoru Ústavního soudu
plně dopadají i na posuzovanou věc a Ústavní soud neshledal důvod
se od nich odchýlit. Reflektoval přitom i vývoj judikatury
obecných soudů, zejména pak rozhodnutí Nejvyššího soudu Rc
1/2001, avšak argumenty v něm obsažené, dle jeho přesvědčení, jsou
zaměřeny nikoli na řízení dle části páté hlavy druhé o.s.ř., nýbrž
na řízení odvolací dle části čtvrté hlavy první o.s.ř.

Otázkou druhou, jak bylo již uvedeno, jejíž zodpovězení na
úrovni práva jednoduchého je pak v předmětné věci východiskem
posouzení ústavněprávního, je interpretace povahy soudcovské lhůty
dle § 55 o.s.ř., jakož i tomu odpovídající vyhodnocení skutkových
zjištění. Jak Ústavní soud vyjádřil již v nálezu III. ÚS 545/99,
smyslem právního institutu lhůty obecně je snížení entropie
(neurčitosti) při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové
omezení stavu nejistoty v právních vztazích, urychlení procesu
rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů. Normativní
vymezení času pro uplatnění práv přitom může dopadat jak
do oblasti hmotných, tak do oblasti procesních subjektivních práv.
V této souvislosti nutno rozlišovat lhůty hmotněprávní a lhůty
procesněprávní (jakož i s nimi spojené rozdíly v jejich počítání).
Pro posouzení povahy soudcovské lhůty dle § 55 o.s.ř. pak Ústavní
soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 236/99 konstatoval, že smyslem
stanovení soudcovské lhůty je vymezení času za účelem provedení
určitého procesního úkonu účastníkem řízení. Z uvedeného pak
vyplývá, že vymezení času pro zaplacení soudního poplatku je tudíž
spjato s realizací procesního subjektivního práva. Lhůta dle § 9
odst. 2 zákona o soudních poplatcích, ve spojení s § 55 o.s.ř., je
tedy lhůtou procesněprávní a nikoli hmotněprávní (a to
s příslušnými důsledky pro její počítání).

Třebaže Krajský soud v Hradci Králové nebyl schopen
identifikovat obsah zásilky R 028217 686, jež byla předána
k poštovní přepravě 18. 9. 2000, potvrdil, že poštovní zásilka
s vylepenými kolkovými známkami mu došla dne 19. 9. 2000.
Na základě spojení důkazů v podobě originálu podacího lístku
zásilky odesílané Mgr. Janou Mervartovou dne 18. 9. 2000
a potvrzení Krajského soudu v Hradci Králové, že poštovní zásilka
s vylepenými kolkovými známkami mu byla doručena dne 19. 9. 2000,
považuje Ústavní soud za jisté, že vylepené kolkové známky byly
předány k poštovní přepravě (nejpozději) 18. 9. 2000. Vycházeje
z výše podané interpretace dotčených zákonných ustanovení
a na základě provedeného zjištění pak Ústavní soud konstatuje, že
v předmětné věci stěžovatelka uhradila k výzvě soudu, i navzdory
vadě v jejím doručení, soudní poplatek včas.

Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, za splnění
kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za
následek porušení základních práv a svobod. Ústavní soud spatřuje
tyto podmínky v následujících okolnostech: Základní práva
a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní
ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva.
Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např.
nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež
je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý
formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě.

V posuzované věci obecný soud porušením kogentních ustanovení
§ 2, § 4 a § 9 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích, ve znění ke dni 31. prosince 2000, a dále ustanovení
§ 49 odst. 1 a § 55 o.s.ř. vybočil z rámce principu spravedlivého
procesu, jak je ústavně garantován čl. 36 Listiny. Vzhledem
k výše uvedeným důvodům Ústavní soud usnesení Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne ze dne 10. 10. 2000, čj. 30 Ca
175/2000-12, pro jeho rozpor s čl. 36 Listiny zrušil [§ 82 odst.
3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].



Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 11. září 2001