II.ÚS 81/95 ze dne 10. 9. 1996
U 22/6 SbNU 575
K ústavnímu právu na soudní ochranu
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatele JUDr. F.P., o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 1994, čj. 12 Co 433/94-19, za účasti vedlejšího účastníka P., t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Včas podaným návrhem ze dne 12. 4. 1995 se navrhovatel domáhal vydání rozhodnutí, kterým by Ústavní soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 1994, čj. 12 Co 433/94-19, jako rozhodnutí, odporující č1. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod.

Za účelem správných zjištění si vyžádal Ústavní soud spis Obvodního soudu pro Prahu 4, vyjádření účastníka řízení, Městského soudu v Praze a vedlejšího účastníka řízení, P.

Ze spisu vyplývá, že stěžovatel (u obecných soudů žalobce) se na žalovaném, P., domáhal zaplacení částky 1.134,- Kč s přísl. jako neoprávněného majetkového prospěchu, který měl na straně žalovaného vzniknout tím, že si z jeho sporožirového účtu, vedeného u spořitelny, neoprávněně tuto částku vybral a zasáhl tak do jeho vlastnického práva.

Obvodní soud pro Prahu 4 po veřejném jednání dne 1. 2. 1994, jehož byli účastni jak stěžovatel (žalobce), tak. žalovaný, P., v zastoupení, žalobu zamítl s odůvodněním, že žalovaný P., není ve sporu pasivně legitimován, neboť srážku z jeho sporožirového účtu provedla S., a žalovaný byl pouze prostředníkem k poukázání této částky majiteli domovního objektu PC.

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. 11. 1994, sp. zn. 12 Co 433/94, rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný ve výroku o věci samé potvrdil.

Dle navrhovatele napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze bylo porušeno jeho právo, vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Právo zde obsažené chápe jako možnost obrátit se na soud, který je povinen se věcí zabývat a ji meritorně posoudit. Pokud je - dle stěžovatele - žaloba zamítnuta pro nedostatek pasivní legitimace, pak věcná stránka případu nebyla řešena a soud se jí nezabýval. Současně dle navrhovatele došlo k porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod stran jeho práv k finančním prostředkům na jeho účtu.

Ústavní stížnost není zjevně opodstatněná.

Z hlediska práva na "spravedlivý proces" stanoví Listina základních práv a svobod v čl. 36 odst. 1, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Se zřetelem na to bylo nutné se zabývat otázkou, zda v řízení před obecným soudem nebyly porušeny základní procesní principy. Žádné závady v tomto směru nebyly zjištěny. Stěžovatel vytýká městskému soudu nesprávné posouzení věci a nedostatečné zjištění skutkového stavu. Ústavní soud je v této souvislosti nucen potvrdit své vícekrát opakované stanovisko ve své ustálené judikatuře, podle kterého funkcionálně jako zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti podle čl. 83 Ústavy ČR není další soudní instancí, není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud jejich rozhodovací činností současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR.

Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou proto záležitostí soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR. Ústavní soud v tomto smyslu dospěl k závěru, že stěžovateli nebylo porušeno jeho ústavní právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu č1. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Jeho případem se soud zabýval a ve věci rozhodl. K porušení Listiny základních práv a svobod v uvedeném smyslu by došlo jen tehdy, pokud by byla navrhovateli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod upřena možnost zákonným způsobem se domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu (např. pro podjatost soudce ve věci), popřípadě pokud by soud zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným. To se však nestalo.

Pokud jde o aplikaci čl. 11 Listiny základních práv a svobod, nutno uvést, že neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení uvedeného ustanovení Listiny základních práv a svobod soudem.

Podle § 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podmínky tohoto ustanovení jsou naplněny, Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh odmítnout.

Náklady řízení Ústavní soud vedlejšímu účastníkovi a jeho

právnímu zástupci nepřiznal. Podle § 62 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. platí totiž zásada, že náklady řízení, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Odstavec 4 téhož paragrafu sice stanoví, že Ústavní soud může v odůvodněných případech podle výsledku řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Vzhledem k odst. třetímu však je třeba toto ustanovení vykládat restriktivně. V souzení věci Ustavní soud neshledal náležitý důvod, aby se od této obecné zásady odchýlil.

Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud stížnost odmítl.



P o u č e n í : Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.






V Brně dne 10. 9. 1996 Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu ČR