II.ÚS 828/06 ze dne 6. 2. 2007
N 26/44 SbNU 309
K oprávnění soudu částečně nebo úplně nepřiznat náhradu nákladů řízení podle § 150 občanského soudního řádu
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Jiřího Nykodýma a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 6. února 2007 sp. zn. II. ÚS 828/06 ve věci ústavní stížnosti P. Š. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 9. 2006 č. j. 6 Co 1527/2006-244 v části týkající se náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně a odvolacím soudem, jímž bylo stanoveno, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

I. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 9. 2006 č. j. 6 Co 1527/2006-244 v části týkající se náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně a odvolacím soudem bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na rovnost v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

II. Toto rozhodnutí se proto ruší v části výroku, podle které se "rozsudek soudu prvního stupně v odstavci druhém mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně" a "žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení".


Odůvodnění



I.

Včas a co do ostatních náležitostí řádně podanou ústavní stížností napadla stěžovatelka v záhlaví označené části výroku rozsudku obecného soudu, kterými bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Jak stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla, bylo před Okresním soudem v Českých Budějovicích od roku 1997 vedeno řízení zahájené na základě žaloby F. Z., podané proti stěžovatelce a jejímu manželovi o zaplacení částky 300 000 Kč s příslušenstvím. Rozsudkem nalézacího soudu ze dne 24. 1. 2000 č. j. 18 C 208/97-151 byla žaloba v plném rozsahu zamítnuta a stěžovatelce a jejímu manželovi přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 125 775 Kč. Na základě odvolání žalobce však Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 25. 4. 2000 č. j. 6 Co 840/2000-176 rozsudek nalézacího soudu změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhověl a naopak stěžovatelce a jejímu manželovi uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 139 500 Kč.

Stěžovatelka podala proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, a to jednak z důvodu, že v době rozhodování odvolacího soudu byl manžel stěžovatelky mrtev, neboť dva dny před vydáním rozhodnutí tragicky zahynul, jednak z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Nejvyšší soud dne 29. 3. 2006 vydal rozsudek č. j. 32 Odo 770/2002-219, kterým dal stěžovatelce za pravdu, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Krajský soud proto nyní napadeným rozsudkem znovu rozhodl o odvolání žalobce proti původnímu rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích, přičemž se vypořádal s novým okruhem účastníků řízení tak, že rozsudek nalézacího soudu potvrdil pouze v částce 150 000 Kč týkající se stěžovatelky a ve zbývající částce připadající na zesnulého manžela řízení zastavil. Ohledně nákladů řízení však rozhodl tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a též před soudem odvolacím.

Stěžovatelka se domnívá, že tímto postupem, pokud jde o nepřiznání náhrady nákladů řízení, porušil Krajský soud v Českých Budějovicích její ústavně zaručená základní práva, a to právo na soudní a jinou právní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na rovnost stran v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.

V daném případě soudní spor vyvolal žalobce a stěžovatelka, původně se svým manželem a po jeho smrti sama, byla nucena se nedůvodné žalobě bránit. V souvislosti s řízením jí vznikly značné náklady, přestože od samého počátku řízení zastávala právní názor, který byl potvrzen v rozhodnutí Nejvyššího soudu a posléze se stal základem právního posouzení celé věci.

Odvolací soud změnu rozhodnutí soudu prvního stupně i své rozhodnutí, pokud jde o nepřiznání náhrady nákladů řízení, opřel o § 150 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") s tím, že přihlíží k okolnostem, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, že účastníci měli vzájemné dluhy, sami svým jednáním přispěli k tomu, že všechny jejich projevy byly nejasné a neurčité, a dále vycházel z toho, že ve věci existovalo rozdílné právní posouzení jednotlivými soudy.

Stěžovatelka se domnívá, že takové odůvodnění je nedostačující k použití výjimky ze zásady, že úspěšný účastník má právo na náhradu nákladů řízení, neboť zdůvodnění je velmi obecné, zmiňované okolnosti se i s ohledem na použití množného čísla týkají obou účastníků, ale důsledek dopadá jen na ve věci úspěšnou stěžovatelku. Odůvodnění použití § 150 o. s. ř. poukazem na rozdílná právní posouzení ze strany soudů je pak podle stěžovatelky zcela nemístné. Právní názor zaujatý již soudem prvního stupně odpovídal právnímu názoru a obraně žalovaných od počátku řízení a byl potvrzen i Nejvyšším soudem.

Porušení práva na rovnost řízení spatřuje stěžovatelka v tom, že všechny důvody použité odvolacím soudem pro postup podle § 150 o. s. ř. byly nepochybně dány a existovaly již v době jeho předchozího rozhodování o odvolání žalobce. V tomto případě však soud žalobě vyhověl a žalobci přiznal právo na náhradu nákladů řízení a stěžovatelce a jejímu manželovi zcela nekompromisně uložil povinnost zaplatit částku 139 500 Kč. Pokud byl odvolací soud skutečně přesvědčen o existenci důvodů pro postup podle § 150 o. s. ř., pak je pro stěžovatelku nepochopitelné, proč takto nepostupoval již v původním rozhodnutí, neboť na použitých důvodech spatřovaných u obou stran sporu se od tehdejšího rozhodnutí nic nezměnilo. Jestliže však při předchozím rozhodování neshledal krajský soud žádné důvody k použití § 150 o. s. ř. a rozhodnutí o nákladech opřel o úspěch ve věci, pak nelze stejnou situaci v okolnostech případu posuzovat nyní odlišně v neprospěch stěžovatelky. V důsledku toho nejde o rovné postavení účastníků a napadené rozhodnutí vzbuzuje u stěžovatelky dojem, že krajský soud tímto rozhodnutím vyjádřil svou nelibost nad odlišným názorem Nejvyššího soudu a neochotu zabývat se složitějším výpočtem výše nákladů, a to vše při vědomí, že proti rozhodnutí o nákladech řízení není přípustné dovolání.

S ohledem na to stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud stížnosti vyhověl a zrušil napadený rozsudek v částech týkajících se práva na náhradu nákladů řízení.

Na základě výzvy Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti vyjádřila předsedkyně příslušného senátu Krajského soudu v Českých Budějovicích. Podle jejího názoru krajský soud nezkrátil stěžovatelku na jejích právech, ani neporušil zásadu rovnosti účastníků. Krajský soud v uvedeném případě vycházel z konkrétních skutečností, které v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil. Účastníci sporu měli vůči sobě vzájemné pohledávky, jednalo se o podnikatele a účastníci sami svými postoji přispěli k tomu, že jejich projevy byly nejasné a nebylo možno je jednoznačně interpretovat. Námitku stěžovatelky, že k danému rozhodnutí vedla soud neochota počítat náklady řízení a nelibost, že Nejvyšší soud měl jiný právní názor, považuje krajský soud za nepřípadnou a vyjádřil vůli se k ní vůbec nevyjadřovat.

S ohledem na to krajský soud navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.

F. Z., ač byl jako vedlejší účastník řízení před Ústavním soudem rovněž vyzván k vyjádření, na tuto výzvu nereagoval a konkludentně se tak postavení vedlejšího účastníka vzdal.

Ústavní soud si dále k posouzení ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 18 C 208/97.

Z něho zjistil, že žalobce se domáhal zaplacení částky 300 000 Kč z titulu částečně neuhrazeného závazku stěžovatelky a jejího manžela ve výši 600 000 Kč. Tento dluh měl vzniknout na základě smlouvy uzavřené dne 6. 2. 1997, týkající se odstupného z důvodu investic a nákladů vynaložených žalobcem na stavební úpravy nebytových prostor, které měl žalobce pronajaty od stěžovatelky a jejího manžela.

Stěžovatelka a její manžel však dokládali, že polovinu této částky žalobci uhradili před podpisem této smlouvy, což bylo potvrzeno podpisem žalobce, a zbývající část, kterou se podle smlouvy zavázali uhradit dne 31. 5. 1997, zanikla vzájemným započtením pohledávek, neboť stěžovatelka a její manžel měli naopak u žalobce pohledávku z titulu neuhrazeného nájemného a neoprávněně vyplacené částky z titulu náhrady škody v celkové výši 317 231,80 Kč. Tuto skutečnost žalobci oznámili dopisem ze dne 28. 5. 1997 s tím, že svůj závazek ze smlouvy považují za vyrovnaný.

Předmětem sporu se tak stala výlučně právní kvalifikace předmětné smlouvy, neboť žalobce ji považoval za smlouvu o narovnání, jejíž součástí bylo vypořádání všech práv a povinností, které mezi stranami vznikly v souvislosti s nájemním vztahem - a částka 600 000 Kč tak představovala výsledný rozdíl mezi všemi vzájemnými dluhy a pohledávkami (např. na č. l. 28, nebo 34), zatímco stěžovatelka a její manžel považovali smlouvu pouze za vypořádání nákladů, které žalobci vznikly v souvislosti s úpravami nebytového prostoru (srov. např. č. l. 65).

Okresní soud v Českých Budějovicích nejprve rozhodl rozsudkem ze dne 31. 5. 1999, kterým žalobu zamítl z důvodu, že předmětná smlouva se týkala toliko náhrady nákladů, které žalobci vznikly z titulu investic do nebytového prostoru a nalézací soud proto považoval pohledávku stěžovatelky a jejího manžela za započitatelnou. Dospěl tedy k závěru, že celkový dluh byl včas a v plné výši uhrazen. Tento rozsudek byl zrušen usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 10. 1999 č. j. 6 Co 2532/99-132 z důvodu, že smlouvu nelze posuzovat a vykládat pouze izolovaně, nýbrž v kontextu všech vztahů, které mezi účastníky existovaly. Odvolací soud proto zavázal soud prvního stupně provedením dalších důkazů.

Nalézací soud následně po provedení a zhodnocení dalších důkazů žalobu rozsudkem ze dne 24. 1. 2000 zamítl v podstatě ze stejných právních důvodů. Stěžovatelce a jejímu manželovi přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 125 775 Kč. Na základě odvolání žalobce byl tento rozsudek změněn rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 4. 2000 tak, že odvolací soud žalobě v plném rozsahu vyhověl. Odvolací soud přehodnotil důkazy a dospěl k závěru, že z celého kontextu vztahů vyplývá, že předmětná smlouva je celkovým narovnáním. Pokud jde o náklady řízení, zavázal stěžovatelku k zaplacení jejich náhrady v celkové výši 139 500 Kč.

Na základě dovolání stěžovatelky však Nejvyšší soud zrušil tento rozsudek, a to jak z důvodu, že rozhodnutí bylo vydáno po smrti jednoho z účastníků řízení, tak i vzhledem k nesprávnému právnímu posouzení, neboť dovolací soud měl za to, že výklad smlouvy provedený odvolacím soudem je extenzivní a vybočuje z kautel vyplývajících z ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku. Přitom dovolací soud určil, že o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí ve věci.

Krajský soud poté pokračoval v řízení, v jehož průběhu se uskutečnila dvě ústní jednání. Na ústním jednání dne 5. 9. 2006 bylo konstatováno, že stěžovatelce byla ze strany žalobce navržena mimosoudní dohoda, podle které by se žalobce zavázal vzít žalobu zpět s tím, že by se stěžovatelka vzdala náhrady nákladů řízení, s čímž stěžovatelka nesouhlasila. Žalobce v průběhu ústního jednání vzal žalobu částečně zpět co do částky 150 000 Kč s příslušenstvím a na zbývající části žaloby trval. Právní zástupkyně stěžovatelky v závěru jednání navrhla, aby stěžovatelce byla přiznána celá náhrada nákladů řízení z původně žalované částky (č. l. 239).

Krajský soud, vázán právními názory dovolacího soudu, rozhodl napadeným rozsudkem tak, že řízení do částky 150 000 Kč zastavil a ve zbývající části žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení pak rozhodl podle § 150 o. s. ř., tedy tak, že s ohledem na okolnosti hodné zvláštního zřetele nemá na náhradu právo žádný z účastníků řízení. Tento postup odůvodnil tak, že sice stěžovatelka byla ve sporu úspěšná, avšak odvolací soud "přihlíží k okolnostem, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, přihlíží k tomu, že účastníci měli vzájemné dluhy, sami svým jednáním přispěli k tomu, že všechny jejich projevy byly nejasné, neurčité, a vychází z toho, že ve věci bylo rozdílné právní posouzení soudů".

II.

Ústavní soud po provedeném řízení a poté, co si vyžádal podle § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, souhlasy účastníků řízení s upuštěním od ústního jednání, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

V daném případě je napaden postup odvolacího soudu, který rozhodl o změně rozsudku nalézacího soudu, pokud jde o náhradu nákladů řízení a nově aplikoval ustanovení § 150 o. s. ř. Odvolací soud použití moderace odůvodnil - jak již uvedeno shora - odkazem na jednání účastníků, neurčitost jejich úkonů a skutečnost, že obecné soudy různých instancí měly na právní kvalifikaci odlišný názor. Ústavní soud považuje za podstatné i to, že odvolací soud rozhodoval ve věci opakovaně poté, co byl jeho předchozí rozsudek zrušen Nejvyšším soudem, přičemž v tomto předchozím rozsudku, podle kterého měla plný úspěch ve věci opačná strana sporu, byla náhrada nákladů řízení přiznána.

Ústavní soud se ve své dosavadní judikatuře zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces opakovaně, přičemž pro rozhodování o nákladech řízení formuloval následující ústavněprávní limity.

Ústavní soud především vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. mimo jiné nález ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 69). V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. V rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 727/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 22, nález č. 75) pak Ústavní soud uvedl, že podle § 150 o. s. ř. soud může výjimečně, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo z části nepřiznat. Úvaha soudu o tom, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti.

V rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 654/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 27) Ústavní soud připustil, že o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhoduje soud ex officio a že náhrada nákladů je kogentně upravena v ustanoveních § 142 - 150 o. s. ř. Ústavní soud však tehdy traktoval, že v případě rozhodování odvolacího soudu o odvolání proti výroku o náhradě nákladů řízení nelze připustit, aby obecný soud pojal zásadu oficiality a legality tak, že se s námitkami účastníka stran náhrady nákladů nevypořádá a rozhodne o náhradě nákladů před soudem prvního stupně zcela jinak, a to podle ustanovení § 150 o. s. ř. Takový postup považoval Ústavní soud za porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud již také ve své judikatuře - nikoliv však přímo v souvislosti s rozhodováním soudů o nákladech civilního řízení - vyslovil, že součástí práva na spravedlivý proces je vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat: "... vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek (v kontradiktorním schématu řízení) nejlépe zajistí ochranu základních práv, jež je z hlediska fair procesu prvotním účelem soudního řízení. Institucionálně garantovaná možnost dotčených osob návrhy a námitkami účinně participovat na soudním procesu, patří mezi elementární pravidla soudního řešení sporů (srov. Freeman, M. D. A.: Lloyd's Introduction to Jurisprudence, 7th ed., London, Sweet&Maxwell, 2001, str. 1378-1379 nebo Hart, H. L. A.: Pojem práva, Praha, Prostor, 2004, str. 162)" (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 269/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nález č. 129, str. 629).

Ústavní soud má za to, že tento požadavek vyplývající z postulátu fair procesu lze vztáhnout na jakékoliv rozhodování, jímž jsou dotčena subjektivní práva a povinnosti účastníků řízení. Ostatně k takovému postupu obecný soud výslovně zavazuje i § 118a odst. 2 o. s. ř., podle kterého má soud v případě jiného právního názoru, než je názor účastníka řízení, jej poučit a vyzvat k vylíčení rozhodných skutečností, které jsou relevantní pro úvahy soudu.

Podle názoru Ústavního soudu je třeba tento požadavek (vyplývající v obecné rovině z práva na fair proces) uplatnit též při rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení, které - jak již uvedeno výše - je integrální součástí soudního řízení jako celku. Jinak řečeno, z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle § 150 o. s. ř., pokud obecný soud takový postup případně zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit. Tato povinnost je naléhavější právě v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň ex post v odvolání. Takový postup odvolacího soudu vede k situaci, kdy je účastník řízení nucen vznášet takové námitky vlastně poprvé až v řízení před Ústavním soudem, které je však ze své povahy zaměřeno na posuzování jiných skutečností, než jsou okolnosti umožňující aplikaci § 150 o. s. ř., a z jiných hledisek, než jsou hlediska jednoduchého práva.

Dostát tomuto požadavku je pak o to důležitější v situaci, kdy účastník s ohledem na dosavadní průběh řízení očekává určitý výsledek ve věci samé, od něhož se odvíjí rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, a kdy nemohl předpokládat, že soud moderačního práva využije, jak tomu bylo v projednávaném případě, kdy byl odvolací soud zavázán právním názorem Nejvyššího soudu.

Pokud v daném případě odvolací soud nedal stěžovatelce procesní příležitost se k možné aplikaci § 150 o. s. ř. vyjádřit, porušil tak její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud však musel přisvědčit i tvrzení stěžovatelky stran porušení práva na rovnost v řízení garantovaného čl. 37 odst. 3 Listiny. Je nepochybné, že rozhodování odvolacího soudu před rozhodnutím Nejvyššího soudu a po jeho rozhodnutí bylo odlišné, pokud jde o přiznání práva na náhradu nákladů řízení. Zatímco v případě prvního rozsudku bylo právo žalobci přiznáno, aniž by obecný soud řešil existenci okolností umožňujících postup podle § 150 o. s. ř., v případě druhého rozsudku tyto okolnosti soud vážil a shledal jejich existenci.

Lze souhlasit se stěžovatelkou, že důvody, které odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, zde existovaly již v době, kdy odvolací soud rozhodoval ve věci poprvé. Jedinou výjimkou je uváděná okolnost, že jednotlivé instance měly na právní kvalifikaci odlišné názory. Její použití pro ospravedlnění aplikace § 150 o. s. ř. však považuje Ústavní soud za zcela nepřijatelné, neboť nelze klást k tíži účastníka řízení skutečnost stojící na straně obecných soudů.

Takový odlišný postup by nebyl porušením práva na rovnost v řízení pouze tehdy, pokud by zde existovalo jeho objektivní a přiměřené ospravedlnění, které však Ústavní soud neshledal.

Jinak řečeno, Ústavní soud je přesvědčen, že důvody, kterými krajský soud ospravedlnil aplikaci § 150 o. s. ř., zakládají nerovnost v přístupu obecného soudu k účastníkům řízení. Taková nerovnost by nebyla dána pouze tehdy, pokud by krajský soud shledal takové okolnosti ospravedlňující moderaci, které zde neexistovaly již v okamžiku jeho prvního rozhodování.

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích v části týkající se náhrady nákladů řízení zrušil.