II.ÚS 839/09 ze dne 9. 6. 2009
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele P. C., zastoupeného JUDr. Pavlem Ulrychem, advokátem se sídlem v Praze 7, Letohradská 755/50, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2009 č. j. 1 Nc 380/2009-51, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:


Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 4. 2009 a doplněnou podáním ze dne 4. 6. 2009, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze. Tvrdí, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených Ústavní soud zjistil, že podáním ze dne 15. 2. 2009 stěžovatel vznesl námitku podjatosti soudkyně Obvodního sodu pro Prahu 1 JUDr. Libuše Fritzové, které byla přidělena k projednání žaloby stěžovatele ze dne 8. 5. 2008 vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 13 C 152/2008. O vznesené námitce rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 3. 2009 č. j. 1 Nc 380/2009-51 tak, že konstatoval, že jmenovaná soudkyně není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci.

Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k věcnému přezkumu stížností napadeného rozhodnutí obecného soudu, je jeho povinností přezkoumat, zda jsou naplněny všechny procesní podmínky takovýto přezkum připouštějící. Přitom je Ústavní soud vázán (čl. 88 odst. 2 Ústavy) nejen předpisy ústavními, ale i zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Otázkou uplatňování těch ustanovení občanského soudního řádu, jimiž se naplňuje ústavní právo na zákonného soudce, se Ústavní soud zabýval opakovaně. Ve všech případech, v nichž svými rozhodnutími shledal Ústavní soud porušení uvedeného ústavního práva, šlo však o kauzy zrcadlově odlišné od případu stěžovatele. V těchto případech Ústavní soud zastával stanovisko, že je přípustná (a může být i opodstatněná) ústavní stížnost proti rozhodnutí o vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci (viz např. nález II. ÚS 105/01), a to proto, že takovýmto rozhodnutím učiněným v průběhu řízení jsou jeho účastníci bez možnosti efektivní nápravy zbaveni právě práva na to, aby jejich věc projednal zákonný soudce.

Naopak v případech, kdy v souladu s předpisy občanského procesního práva je rozhodnuto nadřízeným soudem o námitce podjatosti tak, jako v dané věci, nelze k přezkumu postupu obecného soudu z pohledu ústavně právního přistoupit dříve, než budou vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně stěžovatelova práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§ 72 odst. 1 písm. a), § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Je tomu tak proto, že jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jež je procesním prostředkem ochrany ústavně zaručených práv a svobod, je mimo jiné i její subsidiarita, z níž vyplývá též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, včetně obecných soudů. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, který nastupuje teprve tehdy, pokud náprava nebyla zjednána standardním postupem. Stabilní judikatuře Ústavního soudu tedy odpovídá, že ústavní soudnictví především je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, jež vyplývají z právních norem upravujících to které řízení, v případě posuzovaném tedy norem občanského práva procesního. Ústavnímu soudu nepřísluší obcházet pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci, přičemž není ani součástí obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy).

V daném případě stěžovatel podal ústavní stížnost za situace, kdy meritorně o jeho sporu dosud obecnými soudy rozhodnuto nebylo. Lze zajisté souhlasit se stěžovatelem potud, pokud namítá, že rozhodování ve věci musí být spravedlivé a že by odporovalo ústavním principům, pokud by věc byla rozhodnuta soudcem, který ji rozhodovat neměl, protože měl být z rozhodování vyloučen. Avšak bude-li mít v dalším průběhu řízení stěžovatel za to, že právě taková situace v jeho sporu nastala, nic mu nebude bránit, aby proti ní brojil v rámci soustavy obecných soudů opravnými prostředky, které občanský soudní řád předvídá a jež mu tak jsou dány k dispozici. Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se stěžovatel nadále domnívat, že stav protiústavnosti jím tvrzený napraven nebyl, mohl by se zásahu Ústavního soudu domáhat. Ačkoli tedy stěžovatel považuje napadené usnesení městského soudu za nezvratné, není možno tuto jeho argumentaci přijmout. Pokud by totiž jeho námitce nebylo vyhověno v odvolacím řízení, má z uváděného důvodu k dispozici též mimořádný opravný prostředek proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, a to žalobu pro zmatečnost. Podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. je totiž důvodem žaloby pro zmatečnost to, že v řízení, které bylo pravomocně skončeno, rozhodoval vyloučený soudce nebo přísedící (srov. I. ÚS 2617/08, IV. ÚS 1643/08, II. ÚS 520/07, II. ÚS 515/07, II. ÚS 57/07, II. ÚS 558/07, II. ÚS 565/06). Návrh Ústavnímu soudu je tak podán předčasně a proti rozhodnutí, které přípustným předmětem ústavního přezkumu není, a proto je nepřípustný.

Na základě výše uvedených skutečností nezbylo, než aby soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. června 2009


Stanislav Balík
soudce zpravodaj