II.ÚS 90/03 ze dne 17. 12. 2003
U 30/31 SbNU 379
Povaha rozhodnutí o zajištění zbrojního průkazu
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Usnesení

Ústavního soudu ze dne 17. prosince 2003 sp. zn. II. ÚS 90/03 ve věci ústavní stížnosti Z. H. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze 14. 11. 2002 sp. zn. 22 Ca 236/2002, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě proti rozhodnutí Policie České republiky - Správy Severomoravského kraje z 18. 4. 2002 č. j. PSM-108/Spr-2002, jímž bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozhodnutí Policie České republiky - Okresního ředitelství ve Frýdku-Místku ze 14. 3. 2002 č. j. ORFM-1031/2001, kterým bylo rozhodnuto o zajištění zbrojního průkazu.

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění



Ústavní stížností, podanou včas [§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních podmínek (po výzvě k odstranění vad dne 12. 11. 2003) ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona o Ústavním soudu], brojil stěžovatel proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2002 (22 Ca 236/2002-23), kterým bylo zastaveno řízení o žalobě proti předchozím rozhodnutím správních orgánů. Rozhodnutím Policie České republiky - Správy Severomoravského kraje dne 18. 4. 2002 č. j. PSM-108/Spr-2002 bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Policie České republiky - Okresního ředitelství ve Frýdku-Místku ze dne 14. 3. 2002 (ORFM-1031/2001), kterým bylo podle § 50 odst. 1 zákona č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o střelných zbraních), rozhodnuto o zajištění zbrojního průkazu (ZP), ev. č. AK 423555, vydaného Policií České republiky - Okresním ředitelstvím ve Frýdku-Místku v rozsahu oprávnění skupin "A, B, C, E, G, H" platného do 24. 10. 2006, když stěžovateli bylo sděleno obvinění z trestného činu uvedeného v § 44 odst. 1 písm. d) zákona o střelných zbraních a je odůvodněné podezření, že stěžovatel nesplňuje podmínky spolehlivosti (§ 45 odst. 1 zákona o střelných zbraních).

Stěžovatel tvrdil, že rozhodnutí obecného soudu je nezákonné a v rozporu s právním předpisem (zákon o střelných zbraních). Rozhodnutí napadené ústavní stížností bylo vydáno bez přihlédnutí k zásadě presumpce neviny a stěžovatel byl jím zkrácen na svých ústavně zaručených právech, čímž došlo k porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), a proto stěžovatel navrhl zrušit napadené rozhodnutí.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak plyne z obsahu rozhodnutí správních orgánů, jsou stěžovatelovy námitky uvedené v ústavní stížnosti opakováním námitek, které stěžovatel uplatňoval již v rámci správního řízení a zejména v žalobě podané ve správním soudnictví [§ 247 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen o. s. ř.)]. Odvolací správní orgán a správní soud se těmito jeho námitkami ve svých rozhodnutích zabývaly, ale nepřisvědčily jim. Pokud tedy stěžovatel tyto své námitky znovu opakuje i v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší potud, pokud napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod. Z tohoto pohledu je třeba nahlížet i na stěžovatelem v ústavní stížnosti namítané nerespektování některých zákonných ustanovení, kdy Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti neposuzuje zákonnost či správnost napadených rozhodnutí, nýbrž zda jimi byla dotčena ústavně zaručená základní práva a svobody.

Posuzovanou věc lze zařadit mezi případy, kdy jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ posouzením ústavnosti interpretace daného ustanovení při jeho aplikaci. V tomto směru se však podle názoru Ústavního soudu provedená interpretace § 50 odst. 1 zákona o střelných zbraních a příslušná argumentace správních orgánů a správního soudu neocitají v extrémním nesouladu s obsahem obvyklých výkladových metod, který by svědčil o svévolné aplikaci jednoduchého práva a vyžadoval si tak zásahu Ústavního soudu z titulu stěžovatelem namítaného nerespektování čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 36 odst. 2 Listiny.

Obecný soud se v odvolacím řízení především zabýval otázkou, zda napadené rozhodnutí je přezkoumatelné soudem, neboť každé pravomocné rozhodnutí správního orgánu po vyčerpání opravných prostředků podléhá přezkoumání soudem podle § 247 o. s. ř. kromě zákonem stanovených výjimek. Vzhledem k tomu, že obecný soud dospěl k závěru, že se jedná o předběžné rozhodnutí správního orgánu, jež je vyloučeno z přezkumu [§ 248 odst. 2 písm. e) o. s. ř.], řízení zastavil. Rozhodnutí správního orgánu o zajištění zbrojního průkazu podle ustanovení § 50 odst. 1 zákona o střelných zbraních není meritorním rozhodnutím ve věci. O tom, zda bude zajištěný zbrojní průkaz stěžovateli vrácen nebo odňat, rozhodne správní orgán až s ohledem na výsledek trestního řízení pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby (§ 148 trestního zákona) podle § 50 odst. 5 zákona o střelných zbraních.

Jak již bylo uvedeno, Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti podle čl. 83 Ústavy České republiky, přičemž ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek ochrany práva. Vzhledem ke stadiu řízení, v němž bylo rozhodnutí napadené ústavní stížností vydáno, jedná se o námitky, jež nelze považovat za ústavně relevantní.

Ústavnímu soudu za tohoto stavu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.