II.ÚS 92/01 ze dne 1. 10. 2002
N 115/28 SbNU 9
Právní fikce při doručování písemností
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud

rozhodl v senátě v právní věci stěžovatelů Ing.
P. Š. a V. Š-né, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu
v Praze ze dne 27. 11. 2000, čj. 5 Cmo 664/2000-91, a usnesení
Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 31. 8. 2000, čj. Sm
257/96-83, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu
v Praze (změnou právní úpravy věcné příslušnosti na něj přešla
působnost Krajského obchodního soudu v Praze), jako účastníků
řízení, a Ing. J. Č-né a Ing. J. Č., jako vedlejších účastníků
řízení, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2000, čj. 5
Cmo 664/2000-91, a usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze
dne 31. 8. 2000, čj. Sm 257/96-83, se zrušují.


Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala
zákonem stanovené náležitosti, napadli stěžovatelé v záhlaví
uvedená usnesení Krajského obchodního soudu v Praze a Vrchního
soudu v Praze. Domnívají se, že jimi došlo k porušení čl. 90 a čl.
95 Ústavy ČR a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod
(dále jen "Listina") ve spojení příslušnými ustanoveními zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, v tehdy platném znění (dále jen
"o.s.ř."). Ústavní stížnost splňovala podmínky předepsané zákonem
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis
Krajského obchodního soudu v Praze, sp. zn. Sm 257/96, z něhož
zjistil následující:

Krajský obchodní soud vyhověl návrhu vedlejších účastníků
(v původním řízení žalobců) a dne 16. 5. 1996 vydal, pod čj. Sm
257/96-7, směnečný platební rozkaz, kterým stěžovatelům
(v původním řízení žalovaným) uložil, aby do tří dnů ode dne jeho
doručení zaplatili vedlejším účastníkům částku 682.660,- Kč s 6
% úrokem ročně ode dne 1. 1. 1996 do zaplacení, nebo, aby v téže
lhůtě podali proti platebnímu rozkazu námitky. Směnečný platební
rozkaz byl stěžovatelům doručen dne 7. 6. 1996 náhradním způsobem
podle ustanovení § 47 odst. 2 o.s.ř., tj. uplynutím lhůty tří dnů
ode dne uložení zásilky na poště v místě jejich bydliště. Třídenní
zákonná lhůta k podání námitek začala běžet dnem následujícím po
tomto dni, tedy dne 8. 6. 1996, a posledním dnem lhůty k podání
námitek bylo 10. 6. 1996. Stěžovatelé podali námitky dne 14. 4.
1998 a současně navrhli prominutí zmeškání lhůty k podání námitek.
V odůvodnění návrhu stěžovatelé uvádějí, že pošta se při postupu
podle ustanovení § 47 odst. 2 o.s.ř., které upravuje náhradní
doručování písemností, dopustila řady pochybení, když zejména
nebyli poštou vyrozuměni o tom, že je doručovatelka nezastihla
v jejich bydlišti, nebyl jim sdělen termín dalšího pokusu
o doručení, a nebyli informováni ani o uložení zásilky na poště
k vyzvednutí, z čehož dovozují, že platební rozkaz nebyl řádně
doručen, nenabyl tedy právní moci a není vůči nim ani vykonatelný.
Námitky stěžovatelů Krajský obchodní soud v Praze usnesením ze dne
17. 4. 1998, čj. Sm 257/96-15, odmítl jako opožděné. Toto usnesení
bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 8. 1998, čj. 5 Cmo
452/98-24, zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně, aby o ní
rozhodl až po vydání rozhodnutí o návrhu na prominutí zmeškání
lhůty. Krajský obchodní soud usnesením ze dne 23. 11. 1998, čj. Sm
257/96-30, zmeškání lhůty neprominul. Jeho rozhodnutí Vrchní soud
v Praze usnesením ze dne 3. 3. 1999, čj. 5 Cmo 68/99-43, potvrdil,
přičemž v odůvodnění odkázal na řízení o námitkách. Soud prvního
stupně znovu o námitkách rozhodl usnesením ze dne 19. 4. 1999, čj.
Sm 257/96-46, tak, že je zamítl jako opožděné (usnesením ze dne
19. 5. 1999, čj. Sm 257/96-54, Krajský obchodní soud opravil
písařskou chybu ve výroku tak, že se námitky odmítají).
Po odvolání stěžovatelů Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1.
9. 1999, čj. 5 Cmo 367/99-62, usnesení soudu prvního stupně znovu
zrušil a věc vrátil. V odůvodnění uvedl, že soud vycházel
v otázce doručování z údajů pošty, o nichž platí presumpce
správnosti. Výrokem svého rozhodnutí odvolací soud dal
stěžovatelům prostor, aby prokázali své tvrzení, že k doručení
písemnosti podle ustanovení § 47 odst. 2 o.s.ř. v tomto případě
nedošlo. Krajský obchodní soud v Praze usnesením ze dne 2. 12.
1999, čj. Sm 257/96-64, námitky znovu jako opožděné odmítl, neboť
stěžovatelé nepředložili ani nenavrhli žádné důkazy, které by
postup pošty při doručování písemnosti zpochybnily. Stěžovatelé se
znovu odvolali. V odůvodnění uvádějí, že soud prvního stupně
nepostupoval správně, když nenařídil jednání ve věci a stěžovatele
ani nevyzval k předložení důkazů. Vrchní soud usnesením ze dne 1.
2. 2000, čj. 5 Cmo 41/2000-73, uložil stěžovatelům, aby do deseti
dnů od jeho doručení sdělili odvolacímu soudu přímo, jaké důkazy
navrhují, aby soud prvního stupně k prokázání jejich tvrzení
o vadnosti doručení platebního rozkazu provedl. Ve vyjádření ze
dne 15. 2. 2000 stěžovatelé namítají, že je v rozporu
s judikaturou, aby platební rozkaz byl doručován dvěma účastníkům
jednou společnou poštovní zásilkou se společnou doručenkou, což
samo o sobě dokazuje, že doručování v tomto případě bylo postiženo
vadou. Navrhují důkaz obálkou, ze které není zřejmé, že pošta
splnila všechny podmínky stanovené pro náhradní doručování. Dále
stěžovatelé navrhují svůj vlastní výslech. Vrchní soud v Praze
usnesením ze dne 13. 3. 2000, čj. 5 Cmo 41/2000-80, napadené
usnesení zrušil a věc znovu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. V odůvodnění uvádí, že doručení oběma manželům společnou
doručenkou je problematické, neboť není možné doručit jednomu
s účinky pro oba. Nicméně v případě, kdyby písemnost byla na poště
předána oběma manželům současně a oba její převzetí potvrdili,
bylo by její doručení účinné vůči oběma manželům. Proto takové
doručení nelze považovat za vyloučené. Námitky stěžovatelů, že
z obálky není patrný postup pošty při náhradním doručování, soud
nepovažuje za důvodné, neboť z jednotlivých údajů na obálce jsou
zřejmé jednotlivé úkony při doručování i datum, kdy byly
provedeny, a soud jejich pravdivost a správnost s ohledem na
ustanovení § 134 o.s.ř. předpokládá. Účastníci mají možnost tuto
domněnku vyvrátit. Pokud však účastníci uvádějí pouze, že pošta
nepostupovala správně, ale toto své tvrzení nijak neprokáží, bude
soud vycházet z obsahu spisu. Odvolací soud dospěl k závěru, že
soud prvního stupně hodnotil doručení z uvedených hledisek
správně. Odvolací soud však považuje za nutné vzhledem
k navrženým důkazům dát stěžovatelům znovu možnost, aby blíže
konkretizovali své zatím jen obecné tvrzení, že se v místě
doručení nezdržovali.

Krajský obchodní soud v Praze usnesením ze dne 31. 8. 2000,
čj. Sm 257/96-83, které je napadeno ústavní stížností, odmítl
námitky stěžovatelů znovu jako opožděné. Dospěl k závěru, že
z údajů uvedených poštou na obálce, ve které byl platební rozkaz
doručován, jakož i ze sdělení Okresního státního zastupitelství
v Kladně o tom, že oznámení stěžovatelů o podezření ze zadržování
poštovních zásilek poštou bylo odloženo, je zřejmé, že pošta při
doručování písemnosti podle ustanovení § 47 odst. 2 o.s.ř.
postupovala řádně. V odůvodnění dále uvedl, že ačkoli byli
stěžovatelé opakovaně soudem vyrozuměni o tom, že je na nich, aby
nesplnění podmínek pro náhradní doručení prokázali zcela
konkrétním tvrzením a navrhli důkazy k osvědčení jeho pravdivosti,
zůstali, vyjma návrhu svého výslechu, i nadále nečinní.

Stěžovatelé se proti tomuto usnesení odvolali. Postup soudu
prvního stupně považují za nesprávný, neboť soud nenařídil
navržený výslech účastníků a svůj postup v rozhodnutí neodůvodnil.
Dále znovu namítají, že byl platební rozkaz zaslán oběma společnou
doručenkou, což je v rozporu s příslušnými právními předpisy
a judikaturou. V závěru stěžovatelé navrhují, aby odvolací soud
k této otázce připustil dovolání.

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. 11. 2000, čj. 5 Cmo
664/2000-91, které je napadeno ústavní stížností, usnesení soudu
prvního stupně jako věcně správné potvrdil a dovolání proti svému
rozhodnutí nepřipustil. V odůvodnění uvedl, že stěžovatelé, ačkoli
byli obsáhle soudem poučeni o své povinnosti tvrzení a o vztahu
tvrzení a důkazu k prokázání pravdivosti tvrzení a soud prvního
stupně vyčkal pět měsíců s novým rozhodnutím, žádné konkrétní
tvrzení o důvodech nemožnosti náhradního doručení neuvedli. Soud
prvního stupně neměl důvod provádět navržený důkaz výslechem
účastníků - stěžovatelů, neboť cílem provedení důkazu není
zjistit, co účastníci tvrdí, ale tvrzené důkazně ověřit.
K námitce doručení společnou doručenkou oběma manželům odvolací
soud odkazuje na své stanovisko vyslovené v dřívějších
rozhodnutích v rámci tohoto řízení. Tuto otázku nepovažuje
za otázku zásadního právního významu ve smyslu ustanovení § 239
odst. 1 o.s.ř.

Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 29. 4. 2002, čj. 29 Odo
144/2001-109, dovolání pro nepřípustnost odmítl.

Stěžovatelé napadli uvedená rozhodnutí projednávanou ústavní
stížností s tím, že jimi obecné soudy porušily čl. 90 a čl. 95
Ústavy ČR a čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s příslušnými
ustanoveními o.s.ř. Porušení spatřují zejména v tom, že Krajský
obchodní soud zaslal směnečný platební rozkaz ze dne 16. 5. 1996,
vydaný pod čj. Sm 257/96-7, oběma stěžovatelům jednou zásilkou
s jednou společnou doručenkou, což je v rozporu s judikaturou,
týkající se neúčinnosti doručení písemnosti určené manželům ve
společné zásilce, která byla převzata pouze jedním z nich, vůči
druhému (rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, čj. 7 Co
423/56, Rc 69/57; stanovisko Nejvyššího soudu čj. Prz 36/67, které
na něj odkazuje; stanovisko Nejvyššího soudu, čj. Rc V/68;
rozhodnutí Nejvyššího soudu, čj. 6 Cz 183/67, Rc 19/68), z čehož
stěžovatelé dovozují, že jim platební rozkaz nebyl doručen,
a zákonná lhůta pro podání námitek tedy nezačala běžet. Nesprávným
postupem Krajského obchodního soudu při doručování platebního
rozkazu a následným řízením, kdy byly námitky stěžovatelů odmítány
jako opožděně podané, obecné soudy odňaly stěžovatelům možnost
podat opravný prostředek a porušily tak jejich právo na řádné
projednání věci před soudem. V odůvodnění ústavní stížnosti je
dále podrobně vylíčen průběh dosavadního soudního řízení.
Stěžovatelé namítají, že obecné soudy postupovaly nesprávně, když
ve věci nenařídily jednání, ačkoli to stěžovatelé požadovali,
a stěžovatelé nebyli soudem vyzváni, aby navrhli důkazy.

Podle ustanovení § 32 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní
soud účastníky řízení, Vrchní soud v Praze a Městský soud
v Praze, a vedlejší účastníky řízení Ing. J. Č. a Ing. J. Č-nou,
aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření odkazuje na odůvodnění
napadeného rozhodnutí. V konkrétní otázce náhradního doručování
pak odkazuje na svou dřívější judikaturu (rozhodnutí čj. 5 Cmo
367/99-62 ze dne 1. 9. 1999 a rozhodnutí čj. 5 Cmo 41/2000-80 ze
dne 13. 2. 2000). K námitce stěžovatelů, že soudy neprovedly
jejich výslech, vrchní soud zdůrazňuje, že stěžovatelé po celou
dobu řízení, a ostatně ani v odůvodnění ústavní stížnosti, netvrdí
žádné konkrétní skutečnosti, které by zpochybňovaly existenci
některé z podmínek pro náhradní doručení, a při neexistenci
tvrzení není důvod pro připuštění důkazů. Své zrušovací usnesení
ze dne 13. 3. 2000, kterým soud stěžovatelům umožnil ještě
dodatečně tvrzení v tomto směru přinést, považuje vůči
stěžovatelům za velmi vstřícné, ti však ani této možnosti
nevyužili. V této části lze ústavní stížnost považovat za zcela
nedůvodnou.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření odkazuje na odůvodnění
napadeného rozhodnutí. K námitce stěžovatelů, že nebylo nařízeno
jednání ve věci, soud uvádí, že se jednalo o zkrácené směnečné
řízení a možnost stěžovatelů vypovídat před soudem k meritu sporu,
tj. směnečnému závazku, byla podmíněna včas podanými námitkami.
Námitky však byly podány po uplynutí zákonné lhůty. Možnost
stěžovatelů před soudem vypovídat o okolnostech nesplnění podmínek
náhradního doručení platebního rozkazu pak byla podmíněna jejich
dostatečně konkrétním skutkovým tvrzením, které však přes
opakované poučení neučinili.

Vedlejší účastníci, Ing. J. Č-ná a Ing. J. Č., ačkoli byli
výzvou doručenou jim oproti podpisu (Ing. J. Č-ná dne 28. 12.
2001 a Ing. J. Č. dne 21. 12. 2001) Ústavním soudem vyzváni
k vyjádření, se k projednávané ústavní stížnosti ve lhůtě k tomu
stanovené nevyjádřili.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není zásadně
oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť
není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy
postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy),
nemůže na sebe proto atrahovat právo přezkumného dohledu nad
jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že
interpretace právních předpisů obecnými soudy může být
v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy
páté Listiny a zasáhne do některého ústavně zaručeného základního
práva. V takových případech je ovšem pravomoc Ústavního soudu
dána.

S ohledem na obsah ústavní stížnosti se Ústavní soud zabýval
především ústavností interpretace aplikovaného ustanovení § 47
odst. 2 o.s.ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000, týkajícího se
použití právní fikce při náhradním doručení, když směnečný
platební rozkaz, který musí být podle ustanovení § 175 o.s.ř.
doručen do vlastních rukou odpůrce, byl soudem doručován jednou
společnou zásilkou oběma stěžovatelům, manželům.

Ustanovení § 47 odst. 2 o.s.ř. upravuje postup při doručování
písemnosti určené do vlastních rukou v případě, kdy adresát
písemnosti nebyl doručovatelem zastižen, ačkoli se v místě
doručení zdržuje, tak, že po druhém bezvýsledném pokusu
o doručení, o němž byl adresát vhodným způsobem předem vyrozuměn
s uvedením dne a hodiny, je písemnost uložena na poště a adresát
je o uložení písemnosti vyrozuměn. Nevyzvedne-li si adresát
zásilku do tří dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty
za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.

V řízení před obecnými soudy se stěžovatelé zaměřili na
zpochybnění řádného postupu pošty při náhradním doručování, když
namítali, že nebyli poštou vyrozuměni o marných pokusech
o doručení a nebyli informováni ani o uložení zásilky na poště
k vyzvednutí. Obecné soudy posoudily údaje uvedené poštou
na obálce a dospěly k závěru, že svědčí o řádném postupu pošty při
doručování, nicméně stěžovatelům poskytly procesním postupem
prostor, aby svým tvrzením opřeným o důkazní materiál neexistenci
zákonných podmínek pro náhradní doručení, a tím i nesprávný postup
pošty, prokázali.

Až v závěru řízení před obecnými soudy stěžovatelé vznesli
námitku, kterou v odůvodnění ústavní stížnosti již považují za
těžiště sporu, totiž že doručení platebního rozkazu bylo postiženo
vadou, když soud jej doručoval oběma stěžovatelům společnou
zásilkou. Vrchní soud v Praze tuto námitku posoudil a dospěl
k závěru, že je nepochybné, že i manželé jsou ve směnečném řízení
samostatnými účastníky, a každému z nich by tedy měl být směnečný
platební rozkaz doručen do vlastních rukou samostatně, neboť není
možné, aby bylo doručeno jen jednomu z manželů s účinky pro oba.
Pokud by však tato jediná zásilka byla předána oběma manželům
současně a oba by její převzetí potvrdili, došlo by tím de facto
k nápravě vadného doručování, neboť účinky doručení by nastaly
vůči oběma adresátům. Z toho odvolací soud vyvozuje, že pokud
v případě přímého doručení za uvedených podmínek nelze vyloučit
účinky řádného doručení oběma manželům, nelze účinky vůči nim
oběma vyloučit analogicky ani v případě doručení náhradního.

Ústavní soud dospěl k názoru, že popsanou interpretací
ustanovení § 47 odst. 2 o.s.ř. vrchního soudu došlo k zásahu do
ústavně zaručených práv stěžovatelů.

V případě náhradního doručování je uvedeným ustanovením
konstruována právní fikce, že účinky doručení písemnosti nastanou
po uplynutí stanovené doby ex lege i vůči tomu, kdo písemnost
fakticky nepřevzal. Právní fikce je právně technický postup,
pomocí něhož se považuje za existující situace, jež je zjevně
v rozporu s realitou a která dovoluje, aby z ní byly vyvozeny
odlišné právní důsledky, než ty, které by plynuly z pouhého
konstatování faktu (srov. Jean-Louis Bergel: Théorie générale du
droit, 2e édition, Paris, Dalloz, 1989, s. 300). Účelem fikce
v právu je posílit právní jistotu (srov. V. Knapp: Teorie práva.
1. vydání, Praha, C.H. Beck, 1995, s. 206). Právní fikce coby
nástroj odmítnutí reality právem je nástrojem výjimečným, striktně
určeným k naplnění tohoto, jednoho z hlavních ústavních postulátů
právního řádu v podmínkách právního státu. Aby mohla právní fikce
svůj účel (dosažení právní jistoty) splnit, musí respektovat
všechny náležitosti, které s ní zákon spojuje. Nejsou-li všechny
právní náležitosti splněny, není soud oprávněn naplnění fikce
konstatovat (viz čl. 2 odst. 2 Listiny, podle něhož lze uplatňovat
státní moc jen v případech a mezích stanovených způsobem, který
zákon stanoví).

V daném případě vrchní soud konstatoval, že doručení
písemnosti oběma manželům v jediné obálce není doručením řádným.
Uvedenou vadu lze ovšem zhojit podle něj tím, že tuto jedinou
obálku převezmou současně oba manželé a převzetí oba potvrdí.
S tímto názorem lze souhlasit, a to proto, že přímé doručení
dosáhlo svého účelu - o obsahu písemnosti se dozvěděli oba
manželé, třebaže při jejím doručení nebyl dodržen řádný postup
(realita se dostala do jednoty s právem).

V případě náhradního doručení jde o situaci diametrálně
odlišnou. Pojmovým znakem právní fikce je disparita mezi realitou
a právem. Vadné doručení nemůže být zhojeno, protože se osoba, jíž
je doručováno, o doručované písemnosti nedozví, a účel doručení
tak není reálně naplněn. Proto nelze oba typy doručování (přímé
a náhradní) v daném ohledu poměřovat vztahem analogie. Je-li
účelem fikce náhradního doručení posílení právní jistoty, je
vyvození právní fikce doručení v situaci, kdy bylo doručováno
vadně, postupem, jenž právní jistotu nechrání, ale naopak
oslabuje. Výklad § 47 odst. 2 o.s.ř., ve znění účinném do 31. 12.
2000, provedený vrchním soudem je tak interpretací, jež vybočuje
z ústavních mezí a zasahuje do práva obou stěžovatelů na
spravedlivý proces chráněného čl. 36 Listiny.

Vzhledem ke všemu výše uvedenému Ústavní soud ústavní
stížnosti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona
o Ústavním soudu napadená rozhodnutí zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 1. října 2002