II.ÚS 936/19 ze dne 21. 5. 2019
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. B., t. č. ve Věznici Jiřice, P.O.BOX 8, Lysá nad Labem, právně zastoupeného JUDr. Martinem Horčicem, advokátem se sídlem Politických vězňů 27, Kolín IV, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 6. 2018 č. j. 7 To 49/2018, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavnímu soudu byl dne 18. 3. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že je v rozporu s jeho ústavně zaručenými právy dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 23. 1. 2018 sp. zn. 5 T 62/2017 uznán vinným ze spáchání trestného činu vraždy dle § 140 odst. 1 trestního zákoníku, a to ve stadiu pokusu, pročež byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Stěžovatel podal proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání k Vrchnímu soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), jenž o něm rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že jej zamítl podle § 256 trestního řádu.

3. Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal také dovolání k Nejvyššímu soudu, jenž o něm rozhodl usnesením ze dne 11. 12. 2018 č. j. 3 Tdo 1446/2018-36, které bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno dne 16. 1. 2019. Je však nutno předeslat, že petit ani odůvodnění nyní posuzované ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí Nejvyššího soudu nesměřují. V odůvodnění ústavní stížnosti je pouze jedna povšechná a nijak nerozvinutá zmínka o tom, že Nejvyšší soud shora citovaným usnesením odmítl dovolání stěžovatele.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s rozhodnutím vrchního soudu a uvádí, že spočívá "na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení." Obsáhle popisuje skutkové okolnosti případu, proces dokazování a jednotlivé důkazy. Na základě toho dovozuje, že krajský a vrchní soud vadně hodnotily provedené důkazy, z nichž dovodily nesprávné skutkové a právní závěry, nerozhodovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo a porušily princip presumpce neviny.

5. Ústavní soud nejprve posuzoval, zda jsou splněny procesní předpoklady pro projednání ústavní stížnosti, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je nicméně nepřípustná.

6. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).

7. V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, není-li náprava před ostatními orgány již možná.

8. V nyní posuzované věci stěžovatel sice využil svého práva a podal proti usnesení vrchního soudu dovolání k Nejvyššímu soudu, avšak toto rozhodnutí svou ústavní stížností nenapadl, jeho zrušení Ústavnímu soudu v petitu nenavrhl, v odůvodnění ústavní stížnosti s ním nijak nepolemizuje a k ústavní stížnosti příslušné rozhodnutí Nejvyššího soudu nepřiložil. Ústavní soud proto musel posoudit ústavní stížnost tak, že směřuje výhradně proti v záhlaví citovanému usnesení vrchního soudu (pozn. - při velmi vstřícné interpretaci stěžovatelovy ústavní stížnosti a příslušných ustanovení zákona o Ústavním soudu by teoreticky bylo možno dospět k názoru, že stěžovatel napadá také rozhodnutí krajského soudu jakožto soudu prvního stupně).

9. Taková situace představuje podle ustálené judikatury Ústavního soudu důvod k odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. V případech, kdy byl opravný prostředek řádně podán, je totiž nezbytné napadnout ústavní stížností i rozhodnutí vydané na jeho základě, neboť k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Jestliže tedy stěžovatel nenapadl rozhodnutí o posledním procesním prostředku (a z obsahu stížnosti nikterak nevyplývá, že by brojil proti rozhodnutí Nejvyššího soudu), ale pouze rozhodnutí jemu předcházející, nemůže Ústavní soud o takto podaném návrhu rozhodovat [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 13/19 ze dne 16. 1. 2019; usnesení sp. zn. I. ÚS 3449/18 ze dne 15. 11. 2018; usnesení sp. zn. III. ÚS 764/18 ze dne 18. 9. 2018; usnesení sp. zn. IV. ÚS 2255/15 ze dne 25. 8. 2015; usnesení sp. zn. I. ÚS 2007/13 ze dne 23. 7. 2013; usnesení sp. zn. I. ÚS 1716/13 ze dne 27. 6. 2013 a další; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz].

10. Pro úplnost lze dodat, že pokud by Ústavní soud rozhodl tak, jak navrhuje stěžovatel, a napadené rozhodnutí vrchního soudu a příp. také krajského soudu zrušil, zůstalo by ústavní stížností nenapadené rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání nedotčeno, což by zjevně vyvolalo stav právní nejistoty. Alternativně by - s ohledem na výše popsaný obsah ústavní stížnosti - byl Ústavní soud nucen rozhodoval zcela ultra petitum.

11. Na základě výše uvedeného Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. května 2019


Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj