II.ÚS 984/08 ze dne 22. 5. 2008
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci stěžovatele Ing. Pavla Bednaříka, se sídlem v Ostravě, Obránců míru 6, správce konkursní podstaty Moravia Banky, a. s., v likvidaci, se sídlem ve Frýdku - Místku, Palackého 133, zastoupeného Mgr. Denisou Belošovičovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Novinářská 1113/3, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008 č. j. 29 Cdo 260/2008-91, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 10. 2007 č. j. 9 Cmo 181/2007-79 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 4. 2007 č. j. 9 Cm 91/2004-67, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 18. 4. 2008 a i v ostatním splňovala všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výroku II. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 4. 2007 č. j. 9 Cm 91/2004-67, jakož i dalších v záhlaví uvedených rozhodnutí v jejich plném rozsahu, a to s odkazem na údajné porušení jeho ústavně zaručených práv plynoucích z čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel ve své ústavní stížnosti především namítá, že Krajský soud v Ostravě i Vrchní soud v Olomouci nesprávně rozhodly o výši paušální odměny za zastupování účastníka advokátem v rámci řízení o určení pravosti pohledávky za konkursní podstatou a nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu o nepřípustnosti jeho dovolání.

Ústavní soud z přiložených rozhodnutí zjistil, že Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 18. 10. 2007 č. j. 9 Cmo 181/2007-79 potvrdil, ve stěžovatelem napadeném výroku o nákladech řízení, rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 4. 2007 č. j. 9 Cm 91/2004-67. Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci stěžovatel podal dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008 č. j. 29 Cdo 260/2008-91 odmítnuto jako nepřípustné.

Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti, jakož i posouzením obsahu odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž napadá usnesení Nejvyššího soudu, zjevně neopodstatněná, a v části, v níž napadá rozsudky soudů I. a II. stupně, podaná po lhůtě stanovené pro její podání.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Ústavní soud dále uvádí, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 321/03).

Vzhledem k tomu, že námitky stěžovatele směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu se týkají především jeho aplikace a interpretace procesních norem, hodnotil Ústavní soud, s ohledem na výše uvedené, zda Nejvyšší soud v řízení svévolně neaplikoval normy "jednoduchého práva" bez rozumného odůvodnění či propojení s jakýmkoliv ústavně chráněným účelem.

Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud odmítne dovolání, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda uvedený soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo odvolatele, aby bylo jeho dovolání stanoveným postupem projednáno. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud v souladu se zásadami občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání z hlediska všech v úvahu přicházejících ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí v tomto směru odkázal na svoji ustálenou judikaturu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002 sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 4/2003), v níž vyvodil, že ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. nezakládají přípustnost takového dovolání proto, že usnesení o nákladech řízení v jejich taxativních výčtech uvedeno není a zároveň přípustnost dovolání nelze opřít o ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé. O nepřípustnosti dovolání byl ostatně stěžovatel v napadeném usnesení odvolacího soudu správně poučen. Pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nelze proto dovolacímu soudu cokoli vytknout.

K návrhu stěžovatele ohledně zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí krajského a vrchního soudu uvádí Ústavní soud následující. Návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti musí splňovat řadu zákonem stanovených náležitostí včetně dodržení lhůty k jejímu podání. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a není-li takového prostředku, ode dne, kdy se stěžovatel dozvěděl o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo (§ 72 odst. 3, odst. 5 zákon o Ústavním soudu).

Podle ustálené judikatury Ústavního soudu lze za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje a jehož vyčerpáním je podmíněna ústavní stížnost, považovat pouze přípustné dovolání. Výjimku obsahuje toliko situace, kdy bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje (viz ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V takovém případě lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Na projednávaný případ ovšem nelze shora uvedenou výjimku vztáhnout, neboť Nejvyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné nikoli z důvodu, závisejícího na jeho uvážení, ale proto, že stěžovateli vůbec nepříslušelo právo k podání dovolání. V tomto případě nelze pro běh lhůty k podání ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě přihlížet k datu doručení usnesení Nejvyššího soudu, když dovolání stěžovatele nelze považovat za poslední procesní prostředek, který mu zákon k ochraně tvrzeného práva poskytuje. Proto lhůta k podání ústavní stížnosti proti uvedeným rozhodnutím počala běžet již následujícím dnem po doručení usnesení odvolacího soudu a nikoli doručením usnesení soudu dovolacího, jak nesprávně dovozuje stěžovatel (srov. III. ÚS 390/04, II. ÚS 346/06).

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh v části zjevně neopodstatněný a v části podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. května 2008

Jiří Nykodým
předseda senátu