III.ÚS 109/93 ze dne 15. 2. 1994
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
III. ÚS 109/93
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatelek A. S., H. K. a M. R., zastoupených advokátem JUDr. Z. M., t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Navrhovatelky se svým návrhem ze dne 15. 10. 1993 domáhají zrušení rozsudku Okresního soudu v Karviné, ze dne 6. 8. 1992, sp. zn. 15 C 5/92, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 13 C 750/92, ze dne 11. 6. 1993, jímž byl zamítnut jejich návrh na vydání nemovitostí odpůrkyní Českou republikou, zastoupenou O.Ú. K., finančním referátem či obcí D., zastoupenou O.Ú. D. Návrh na vydání nemovitostí opírají o zákon č. 87/1991 Sb.

Soudy obou stupňů zamítly návrh navrhovatelek s poukazem na to, že navrhovatelky neuplatnily svůj nárok dle § 4 a § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. ve lhůtě 6 měsíců ode dne účinnosti zákona u povinné osoby, která věc držela. Konečně pak soudy uvedly, že uplatnění nároků před účinností zákona č. 87/1991 Sb., tj. před 1. 4. 1991, nelze považovat za uplatnění ve smyslu § 4 a § 5 odst. 2 citovaného zákona. Pokud navrhovatelky požadovaly vydání - vrácení nemovitostí před 1. 4. 1991, soudy obou stupňů dospěly k závěru, že navrhovatelky v zákonem stanovené době od 1. 4. 1991 do 30. 9. 1991 nárok neuplatnily u osob povinných, a proto, v souladu s ustanovením § 5 odst. 2 zákona č. 87/91 Sb., nárok zanikl.

Navrhovatelky v ústavní stížnosti, podané dle § 72 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb. poukázaly na to, že rozhodnutími soudů obou stupňů byla porušena Ústavou zaručená práva, zakotvená v čl. 9 odst. 3 a v čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR. Postup soudů a soudní rozhodnutí jsou také v rozporu s čl. 2 odst. 2, čl. ll odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud odmítl návrh navrhovatelek, když jej shledal zjevně neopodstatněným (§ 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb.).

Pokud jde o běh lhůty, stanovené k uplatnění nároku v § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., v tomto směru Ústavní soud ČR se ztotožňuje s právním názorem soudů obou stupňů, které podání, učiněná navrhovatelkami před 1. 4. 1991, tj. před účinností zákona č. 87/1991 Sb., nepovažovaly za řádné uplatnění nároku v zákonem stanovené době. Jak vyplývá z obsahu spisu i rozsudků soudů obou stupňů, podání navrhovatelek, jimiž soudy provedly důkazy, byla učiněna před 1. 4. 1991 a po počátku plynutí lhůty k uplatnění nároku svou vůli vůči adresátům těchto podání neprojevily. Ve lhůtě od 1. 4. 1991 do 30. 9. 1991 by za uplatnění nároku bylo možno považovat pouze podání vůči Ministerstvu financí ČR ze dne 12. 7. 1991, doručené 23. 7. 1991.

Podle § 2 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., zmírnění následků majetkových a jiných křivd, způsobených občanskoprávními úkony, správními akty nebo jinými protiprávními postupy, k nímž došlo v rozhodném období, spočívá m. j. ve vydání věci nebo v poskytnutí finanční náhrady. Povinná osoba vydá věc na písemnou výzvu oprávněné osobě, jež prokáže svůj nárok na vydání věci, a uvede způsob jejího převzetí státem, přičemž povinnými osobami jsou stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti citovaného zákona věc drží (s výjimkou, uvedenou v § 4 odst. 1 písm. a), b) zákona). K vydání věci vyzve oprávněná osoba povinnou osobu do šesti měsíců ode dne účinnosti zákona, jinak její nárok zanikne (§ 4 odst. 1, § 5 odst. 1 a 2 zákona).

Z uvedených ustanovení vyplývá, že povinnou osobou může být pouze ten subjekt, který věc oprávněného ke dni účinnosti zákona drží. Tímto subjektem může být stát - jeho orgány či organizace, jež věc drží. Drží-li věc právnická osoba, pak tato skutečnost vylučuje možnost domáhat se nároku vůči státu a povinnou osobou je tato právnická osoba.

S ohledem na uvedené, na zjištění soudů, že ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. Ministerstvo financí ČR předmětné nemovitosti v držbě nemělo, nelze navrhovatelkami uplatněný nárok vůči tomuto orgánu státu považovat za nárok, uplatněný ve lhůtě proti povinné osobě.

S poukazem na tato zjištění, na právní názor soudů obou stupňů, jímž se řídily ve svých rozhodnutích, Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. stížnost navrhovatelek, jako zjevně neopodstatněnou odmítl.


Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.

V Brně 15. 2. 1994
JUDr. Pavel Holländer
soudce zpravodaj