III.ÚS 114/94 ze dne 16. 2. 1995
N 9/3 SbNU 45
Pojem náhradní byt z ústavněprávního hlediska
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 16. února 1995 ve
věci ústavní stížnosti Ing. L. K. J.K. Ing. M. K.,Ing. R. K., Ing.
L.K. a Ing. M. K. o zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne
22. dubna 1994, sp. zn. 16 Co 126/94 t a k t o :

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. dubna 1994, sp.
zn. 16 Co 126/94, se z r u š u j e .


O d ů v o d n ě n í

I.
Návrhem, podaným Ústavnímu soudu České republiky, se
stěžovatelé domáhají zrušení usnesení Krajského soudu v Brně, ze
dne 22. dubna 1994, sp. zn. 16 Co 126/94, kterým bylo potvrzeno
usnesení Městského soudu v Brně, ze dne 17. ledna 1994, č. j. 26
E 1151/93-16. Uvedeným usnesením byl zamítnut návrh na provedení
výkonu rozhodnutí, nařízeného usnesením Městského soudu v Brně, ze
dne 5. srpna 1993, č. j. 26 E 1151/93-10, a to vyklizením bytu ,
obývaného vedlejšími účastníky, do náhradního bytu .

Ve svém usnesení, ze dne 22. dubna 1994, sp. zn. 16 Co
126/94, Krajský soud v Brně konstatoval, že náhradní byt,
zajištěný navrhovateli pro vedlejší účastníky, nesplňuje podmínky
přiměřeného náhradního bytu podle § 712 odst. 2 obč. zák., ve
znění před účinností novely obč. zák. č. 267/1994 Sb. Podle názoru
Krajského soudu v Brně za přiměřený náhradní byt je minimálně
nutno považovat takový byt, který jednak dle svého vybavení
a velikosti umožňuje lidsky důstojné ubytování nájemce a členů
jeho domácnosti, a navíc je zásadně stejný co do podlahové plochy,
vybavení, kvality a je v téže obci jako byt vyklízený. Ačkoli soud
uznává, že pojem "zásadně" je nutno vykládat tak, že se nejedná
o absolutní totožnost a lze připustit, aby jako přiměřený náhradní
byt byl považován i byt s nižší podlahovou plochou a nižším
rozsahem vybavení, není však možno jej vykládat extenzivně ve
prospěch vlastníka. Za takový nepřípustně extenzivní výklad soud
považuje např. výklad, opomíjející některý ze zákonem stanovených
ukazatelů v případě, kdy s ohledem na místní podmínky je v určité
lokalitě obtížné najít takový byt, který by splňoval všechna shora
uvedená kritéria. Krajský soud v Brně při interpretaci § 712 odst.
2 obč. zák. vycházel dále z jeho srovnání s ustanovením § 711
odst. 1 obč. zák., přičemž poukázal na skutečnost, že intenzita
ochrany nájemce je odstupňována charakterem bytové náhrady.
Z uvedeného konstatování dovodil závěr, podle kterého není možno
vůči těm, kteří požívají maximálního stupně ochrany svých práv,
použít výkladu, který by toto jejich právo oslabil.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti proti závěrům, obsaženým
v usnesení Krajského soudu v Brně, namítají skutečnost, podle níž
nabízený náhradní byt lze považovat za jeden z největších, jaké
nabídnout lze. Namítají dále naprostou nemožnost zajištění
takového přiměřeného náhradního bytu, zejména pokud jde
o podlahovou plochu, jaký požaduje krajský soud v napadeném
rozhodnutí, což ve svých důsledcích znamená, podle názoru
stěžovatelů, nemožnost naplnění § 711 odst. 1 písm. a) obč. zák.
Konečně, jelikož nabízený byt je bytem užívaným stěžovateli jako
lidsky důstojné ubytování, namítají nerovnost, když jako takový
nebyl považován ve vztahu k vedlejším účastníkům. V postupu
Krajského soudu v Brně z uvedených důvodů spatřují stěžovatelé
porušení čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud České republiky si k posuzované věci od
Městského soudu v Brně vyžádal spisy, sp. zn. 26 E 1151/93 a 44
C 267/92, a současně od Krajského soudu v Brně si vyžádal
k ústavní stížnosti podle § 42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb.
vyjádření.
Ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 3. února 1995
poukázala předsedkyně senátu Krajského soudu v Brně na skutečnost,
že v daném případě dospěl odvolací soud k závěru, podle kterého,
ani při variabilitě prvků - kritérií přiměřenosti, vyjádřené
slovem "zásadně", nebylo splněno jedno z kritérií, a to kritérium
zásadní totožnosti podlahové plochy nabízeného bytu a bytu
vyklízeného. Z hlediska ústavního se ve vyjádření konstatuje, že
za jedno z ústavně možných omezení vlastnického práva (čl. 11
odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod) nutno považovat
i ustanovení § 712 obč. zák.

K ústavní stížnosti dne 9. února 1995 podali písemné
vyjádření vedlejší účastníci. Ztotožnili se v něm s interpretací
§ 712 obč. zák., jak ji podal ve svém rozhodnutí Krajský soud
v Brně, přičemž zdůraznili skutečnost, že ustanovení § 711 odst.
1 písm. a) obč. zák. není sankčním výpovědním důvodem, a tudíž
nejsou v dané věci důvody k poskytnutí jiné, než rovnocenné bytové
náhrady.

II.
II/a
V průběhu řízení před Ústavním soudem České republiky došlo
k novelizaci § 712 obč. zák. (zákonem č. 267/1994 Sb.), tudíž
k novelizaci toho zákonného ustanovení, uplatněním kterého došlo
ke skutečnosti, jež založila důvod ústavní stížnosti. Ústavní soud
byl nucen proto v první řadě zodpovědět otázku, zdali je jeho
úkolem posuzovat ústavnost napadeného rozhodnutí z hlediska
právního stavu v době rozhodování krajského soudu anebo v čase
rozhodování Ústavního soudu.

Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. lze
ústavní stížnost podat, jestliže stěžovatel tvrdí, že zásahem
orgánu veřejné moci bylo porušeno jeho základní právo anebo
svoboda. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že úkolem Ústavního soudu
je posoudit ústavnost zásahu orgánu veřejné moci z pohledu
platných právních předpisů, na základě kterých bylo rozhodováno,
a nikoli, jestliže v době řízení před Ústavním soudem došlo
k jejich změně, na základě právních předpisů novelizovaných.
Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích konstatoval, že není
vrcholem soustavy obecných soudů (III. ÚS 23/93, IV. ÚS 23/93).
Rovněž z této skutečnosti vyplývá, že v řízení o ústavních
stížnostech je jeho úkolem posoudit ústavnost zásahu orgánu
veřejné moci a ne rozhodovat ve věci samotné. Je tudíž povinen
takovýto zásah posuzovat v kontextu tehdy platných právních
předpisů.

Při posuzování ústavnosti napadeného usnesení Krajského soudu
v Brně proto Ústavní soud vycházel z právního stavu, platného
v době jeho přijetí a nikoli z právního stavu v době rozhodování
Ústavním soudem (tj. nepřihlížel k novele obč. zák. č. 267/1994
Sb., která novým způsobem upravila oblast poskytování bytových
náhrad).
II/b
Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci se skládá
z několika komponentů. Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného
ustanovení právního předpisu (což vyplývá z § 78 odst. 2 zákona č.
182/1993 Sb.). V dané věci je v důsledku novely tohoto ustanovení
takovéto posouzení irelevantní a je smysluplné pouze v souvislosti
s komponentem druhým, tj. posouzením ústavnosti interpretace
daného ustanovení při jeho aplikaci. Dalšími komponenty jsou
hodnocení samotné aplikace a dodržení ústavními zákony chráněných
procesních práv.

Ustanovení čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod,
podle kterého vlastnické právo nesmí být zneužito na újmu práv
druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy,
umožňuje zákonodárci stanovit zákonem omezení vlastnického práva.
Čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod přitom zákonodárci
i orgánům, aplikujícím právo, určuje rámec takového omezení: při
používání (a tedy tím víc při stanovování) ustanovení o mezích
základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty
a smyslu.

Za zákonné ustanovení, omezující vlastnické právo, nutno
považovat i ustanovení § 712 odst. 2 obč. zák. (jedná se o omezení
práva na vyklizení bytu v případě platné výpovědi, dané
s přivolením soudu, přičemž toto omezení spočívá v povinnosti
zajistit bytovou náhradu). Citované ustanovení občanského zákona
(ve znění před novelou č. 267/1994 Sb.) vymezovalo přiměřený
náhradní byt těmito znaky:

a) zásadní rovnocenností jeho podlahové plochy, kvality
a vybavenosti, jakou má byt vyklizovaný, a to podle místních
podmínek, jakož i jeho umístěním v téže obci,

b) umožněním lidsky důstojného ubytování nájemce a členů jeho
domácnosti, a to vybavením a velikostí náhradního bytu.

Ve své interpretaci citovaného ustanovení obč. zák. Krajský
soud v Brně odmítl "extenzivní výklad" pojmu "zásadní"
rovnocennosti přiměřeného náhradního a vyklizovaného bytu. Dospěl
tím k závěru, podle kterého jestliže je v místních podmínkách
"obtížné" nebo nemožné takovýto přiměřený náhradní byt zajistit,
pak je vyloučeno uplatnění vlastníkova práva dát výpověď (v dané
věci podle § 711 odst. 1 písm. a) obč. zák.). Tato interpretace
§ 712 odst. 2 obč. zák. vedla k eliminaci vlastníkova dispozičního
práva (jehož součástí je i možnost výpovědi), a tudíž nešetřila
podstatu a smysl jednoho z ústavně garantovaných základních práv.
Vedla tím k porušení čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv
a svobod.

Pojmy "zásadní rovnocennost" a "místní podmínky" nutno
v obsahu citovaného ustanovení obč. zák. interpretovat v souladu
s ústavními zákony v tom smyslu, že kladou na pronajímatele
(vlastníka) povinnost zajistit takovou bytovou náhradu, která
nutně splňuje znak druhý zákonného vymezení přiměřeného náhradního
bytu, a zakládají dále pronajímateli povinnost vyvinout všechno
úsilí, které lze od něj rozumně vyžadovat, aby zajistil náhradní
byt, který se podle místních podmínek, podle všech v zákoně
uvedených parametrů, aproximativně nejvíc blíží vyklizovanému
bytu.
Interpretace § 712 odst. 2 obč. zák., rozporná v čl. 4 odst.
4 Listiny základních práv a svobod, pak v napadeném usnesení
Krajského soudu v Brně vedla k aplikaci citovaného ustanovení obč.
zák., porušující čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv
a svobod. Z uvedeného důvodu Ústavní soud České republiky usnesení
Krajského soudu v Brně, ze dne 22. dubna 1994, sp. zn. 16 Co
126/94, zrušil.



P o u č e n í :

Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně 16. února 1995