III.ÚS 114/98 ze dne 28. 2. 1999
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
III.ÚS 114/98



ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Jurky a soudců Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka, o ústavní stížnosti navrhovatelky J.L., zastoupené advokátem Mgr. L.M., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. září 1997, čj. 25 Co 39/97-82 a souvisejícímu rozsudku Okresního soudu v Mělníce ze dne 6. června 1996, sp. zn. 10 C 281/95 a o návrhu na zrušení ustanovení části § 20 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., v poslední větě za čárkou, slova "...kdy se uvedený výrok stane pravomocným" a jejich nahrazením slovy "...kdy oprávněné osobě byl uvedený výrok doručen", takto:

Návrh se odmítá.
Odůvodnění :
Navrhovatelka podala dne 12. března 1998 ústavní stížnost, která byla Ústavnímu soudu doručena o den později. Předmětná stížnost směřovala proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne. 9. září 1997, čj. 25 Co 39/97-82 a souvisejícímu rozsudku Okresního soudu v Mělníce ze dne.6. června 1996, .sp. zn. 10 C 281/95. Navrhovatelka zároveň požadovala zrušení ustanovení části § 20 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., v poslední větě za čárkou, slova "...kdy se uvedený výrok stane pravomocnými" a jeho nahrazením slovy "...kdy oprávněné osobě byl uvedený výrok doručen".

III. ÚS 114/98
Ústavní soud si k posouzení věci vyžádal spis Okresního soudu v Mělníku, sp. zn. 10 C 281/95 a spis sp. zn. D 847/77 z nich zjistil, že dne 20. března 1995 podala navrhovatelka (v žalobě uvedena jako J.L.) spolu s H.P. Okresnímu soudu v Mělníku žalobu, v níž požadovala, aby soud stanovil žalovanému Městu M. povinnost 1. vydat žalobkyním do podílového spoluvlastnictví dům čp. 380 v M., se stavební parcelou p.č. 820 o výměře 285 m2 (dále jen "předmětné nemovitosti") a 2. uzavřít s žalobkyněmi dohodu o vydání předmětných nemovitostí.
Žaloba byla odůvodněna tím, že rozsudkem Lidového soudu v Mělníku ze dne
13. května 1960, sp. zn. T 19/60, bylo rozhodnuto v souvislosti s trestním řízením proti panu V.Č., mohlo jiné i o tom, že dům čp. 380, se stavební parcelou pč. 820 propadají do vlastnictví čsl. státu a převádějí se do správy MěNV. V.Č. v mezidobí dne 14. ledna 1963 zemřel, navrhovatelky jsou jeho dědičkami a tudíž oprávněnými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 1 Tz 26/92, ze dne 8. dubna 1994, bylo rozhodnuto, že ve věci V.Č. byl porušen zákon a výrok o trestu i o propadnutí majetku byl zrušen. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku, sp. zn. 3 T 186/94, ze dne 3. února 1995, bylo rozhodnuto, že zemřelý V.Č. se zprošťuje obžaloby. Žalobkyně vyzvaly k vydání předmětných nemovitostí nejprve dne 27. září 1991 OBP, s.p. V mezidobí došlo podle zákona č. 172/1990 Sb., k převodu předmětných nemovitostí na nového vlastníka - Město M. Proto žalobkyně zaslaly novou písemnou výzvu k vydání předmětných nemovitostí dne 10. ledna 1995 Městu M. Protože k vydání nedošlo, podaly uvedenou žalobu.
Okresní soud vydal dne 6. června 1996 rozsudek, čj. 10 C 281/95-53, jímž žalobu zamítl. Rozhodnutí odůvodnil tak, že v době podání prvé výzvy k vydání předmětných nemovitostí nebyly žalobkyně ještě oprávněnými osobami. Podle § 19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., je totiž osobou oprávněnou osoba rehabilitovaná podle zákona č. 119/1990 Sb., splňuje-li podmínky stanovené v zákoně č. 87/1991 Sb., a v případě jejího úmrtí osoby uvedené v § 3 odst. 2 tohoto zákona. V projednávaném případě byl původní vlastník rehabilitován výrokem soudu ex iuditio, když rozsudek Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 1 Tz 26/92, nabyl právní moci až dnem vyhlášení, tedy 8. dubna 1994. Teprve od tohoto dne začala podle § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., běžet lhůta 6 měsíců pro uplatnění nároku. Dnem 8. dubna 1994

2

III. ÚS 114/98
vstoupily žalobkyně do postavení oprávněných osob. V pořadí druhou výzvu ze dne 10. ledna 1995 podaly žalobkyně po uplynutí zákonné 6 měsíční lhůty. Byla tedy podána v době, kdy byl již nárok prekludován.
Proti rozsudku podaly žalobkyně včas odvolání. V něm namítaly, že soud I. stupně sice provedl potřebné důkazy, avšak vyvodil z nich nesprávné právní závěry. Restitučních nároků se totiž domáhaly ihned po tom, co jim byl doručen rozsudek Vrchního soudu v Praze. Soud měl, podle jejich názoru, posoudit již prvou výzvu z roku 1991 jako řádné uplatnění nároku. Účinnost prvé výzvy se měla přenést na nového držitele předmětných nemovitostí. Druhou výzvu podávaly již jen z opatrnosti.
Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, po provedeném jednání dne 9. září 1997, pod čj. 25 Co 39/97-82, souhlasil se závěry soudu I. stupně a rozsudek potvrdil.
Proti rozsudku podala navrhovatelka dovolání. Nejvyšší soud ČR dne 22. září 1998 usnesením, čj. 29 Cdo 1266/98-112, toto dovolání odmítl s odůvodněním, že není přípustné.
Navrhovatelka poté podala ústavní stížnost, ve které namítala, že postupem soudů byla porušena její základní práva. Porušení spatřovala v tom, že nemohla v prekluzívní lhůtě 6 měsíců uplatnit výzvu povinné osobě na vydání předmětných nemovitostí, neboť zmíněný rozsudek Vrchního soudu jí byl doručen až 25. 11. 1994, ačkoliv nabyl právní moci již 8. 4. 1994. Podle jednacího řádu pro okresní a krajské soudy má být rozsudek vyhotoven do dvou měsíců od jeho vyhlášení. V daném případě se tak nestalo, čímž bylo zapříčiněno pozdní podání výzvy oprávněné osobě. Marné uplynutí lhůty tedy nezavinila navrhovatelka, nýbrž nesprávný postup Vrchního soudu v Praze. V postupu Vrchního soudu spatřuje navrhovatelka porušení jejích základních práv daných čl. 1 a 90 Ústavy ČR a čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 2 a 3, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje proto, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze, čj. 25 Co 39/97-82.
Zároveň navrhla zrušení části § 20 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., v poslední větě za čárkou, slova "...kdy se uvedený výrok stane pravomocným" a požaduje jeho nahrazení slovy "...kdy oprávněné osobě byl výrok doručen".
Krajský soud v Praze, jako účastník řízení, ve vyjádření ze dne 27. 4. 1998, odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
3

III. ÚS 114/98
Vrchní soud v Praze, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření ze dne 11. 1. 1999 poukázal na to, že v případě právního předchůdce navrhovatelky, pana V.Č., soud postupoval v souladu s ust. § 275 odst. 2 tr. řádu a ustanovil mu, jako zemřelému, obhájce. K veřejnému zasedání, na němž projednával stížnost pro porušení zákona, byli v souladu s § 233 odst. 1 tr. řádu předvolání obhájce a vrchní státní zástupce. Rozsudek pak byl doručován všem oprávněným osobám v souladu s ust. § 130 odst. 1 tr. řádu, přičemž navrhovatelka nebyla takovou osobou.
Ústavní stížnost není důvodná.
Navrhovatelka především namítala, že postupem Vrchního soudu byl porušen čl. 1 Ústavy. Tento článek však obecně charakterizuje ČR jako svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát, založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Jednání soudu takové porušení Ústavy nezaložilo.
Navrhovatelka dále namítala porušení čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 2 a 3 Listiny. I tato ustanovení mají obecný charakter, když stanoví rovnost lidí v důstojnosti i právech, zaručují základní práva všem bez rozdílu a upravují možnost stanovit povinnosti jen na základě zákona a možnost omezit základní práva pouze zákonem. Ani tu Ústavní soud neshledal žádné porušení uvedených ustanovení.
Čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny, jejichž porušení rovněž navrhovatelka namítá, upravují tzv. právo na spravedlivý proces. V postupu Vrchního soudu v Praze v souzené věci však nelze, podle přesvědčení Ústavního soudu, spatřovat porušení uvedeného práva. Vrchní soud postupoval přesně v souladu s § 130 trestního řádu, když rozsudek, čj. 1 Tz 26/92-13, ze dne 8. 4. 1994, kterým bylo vyhověno stížnosti pro porušení zákona a jímž byl zrušen odsuzující rozsudek proti panu V.Č., doručoval pouze VSZ a JUDr. P.Z., advokátovi. Podle citovaného ustanovení tr. řádu se totiž rozsudek v opise doručuje obžalovanému, státnímu zástupci, zúčastněné osobě a poškozenému, který uplatnil nárok na náhradu škody. Navrhovatelka v žádném z uvedených postavení nebyla. Je pravdou, že se o stav věci v průběhu řízení před Vrchním soudem zajímala (dopisy ze dne 27. 3. 1993 a 16. 12. 1993), avšak na základě těchto žádostí o informaci nemohla nabýt právní postavení osob zmíněných v ust. § 130 tr. řádu. Rovněž podání podnětu ke stížnosti pro porušení zákona, který navrhovatelka podala tehdejší GP, takové právní postavení nezakládá. Soud tedy nebyl povinen

III. ÚS 114/98
Navrhovatelce doručovat rozsudek ve lhůtách, o kterých se ve své ústavní stížnosti zmiňuje. Pokud jí přesto rozsudek doručil, učinil tak nad rámec svých, zákonem stanovených, povinností a to mu pochopitelně nelze vyčítat. Ústavní soud proto neshledal ani namítané porušení práva na spravedlivý proces.
Na základy výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Návrh na úpravu znění části § 20 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, pak musel Ústavní soud odmítnout, neboť šlo o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný (§ 74 cit. zák.).
P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 1999
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu