III.ÚS 1142/16 ze dne 30. 6. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky SEZEM, s. r. o., sídlem Fillova 1, Brno, zastoupené JUDr. Evou Janíkovou, správkyní závodu, sídlem Farní 19, Frýdek-Místek, právně zastoupené Mgr. Milanem Kvasnicou, advokátem, sídlem Na Úvoze 392, Bohumín - Záblatí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2015 č. j. 29 Cdo 5304/2015-138, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. června 2015 č. j. 8 Cmo 173/2015-81 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. dubna 2015 č. j. 9 Cm 25/2013-73, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Ing. Petry Paulíkové, jako vedlejší účastnice, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla shora označená soudní rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jimi bylo porušeno její právo vlastnit majetek zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně bylo v řízení o stěžovatelčině žalobě na náhradu škodu ve výši 6 310 746,85 Kč proti vedlejší účastnici rozhodnuto, že se stěžovatelce nepřiznává osvobození od placení soudních poplatků. Uvedený soud neshledal, že by byla splněna podmínka, že nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva ve smyslu § 138 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), neboť správci podniku podání žaloby na náhradu škody jménem společnosti proti vedlejší účastnici jako jednatelce nepřísluší.

3. K odvolání stěžovatelky shora označeným usnesením Vrchní soud v Olomouci usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Vyšel z rozsahu oprávnění správce, jak je vymezen v § 338k odst. 1 o. s. ř., a dospěl k závěru, že tato oprávnění jsou vázána výlučně na závod podnikatele, přičemž předmětná pohledávka součástí závodu není, a tudíž ani řízení o ní není řízením, které by se závodu týkalo.

4. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci napadla stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl, neboť je neshledal přípustným, a to (ani) ve smyslu § 237 o. s. ř., když dospěl k závěru, že předestřená otázka, zda předmětná pohledávka je součástí závodu (a jde tak o řízení ve smyslu § 338k odst. 6 o. s. ř.), byla řešena v souladu s ustálenou judikaturou; navíc daný nárok přísluší jen věřitelům stěžovatelky (§ 99 insolvenčního zákona).

II.
Argumentace stěžovatelky

5. V ústavní stížnosti stěžovatelka poukázala na to, že je z důvodu platební neschopnosti ve stavu faktického úpadku, že vedlejší účastnice nesplnila svou povinnost podle § 98 odst. 1 insolvenčního zákona, a proto odpovídá za škodu, a to ve výši součtu nesplacených závazků, protože žádný jiný majetek (stěžovatelka) nemá. Namítla, že správce závodu je oprávněn ji zastoupit, a jestliže jí soudy nepřiznaly osvobození od povinnosti hradit soudní poplatek, odepřely jí - s ohledem na její majetkovou situaci - právo domáhat se svého práva u soudu. Odvolala se na názor Bohumila Havla, který v časopise Obchodněprávní revue č. 4/2012 (str. 120-123) v souvislosti s judikátem Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 699/2008 uvedl, že Nejvyšší soud neobhájil, že by fiduciární obligace, resp. povinnost k náhradě škody neměla být součástí podniku, a na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2013 č. j. 1 Afs 2/2012-93, dle něhož je správce závodu oprávněn zastupovat povinného v daňovém řízení, protože daňové povinnosti s podnikem souvisejí, přestože jsou vázány na osobu majitele a se závodem nepřechází na jinou osobu smluvně ani na základě dražby. Podle stěžovatelky se také řízení o náhradu škody týká závodu, neboť její reparace bude příjmem náležejícím závodu, čímž dojde ke zvýšení jeho hodnoty, resp. může bonitu podniku výrazně ovlivnit. Opačný výklad činí exekuci neefektivní, neboť umožňuje "statutárům" převést své podnikatelské aktivity na jinou osobu a tím snížit hodnotu závodu.

6. Podle stěžovatelky by otázka, zda pohledávka přejde na nabyvatele závodu, měla být ve vztahu k posouzení zástupčího oprávnění správce irelevantní, zvláště když je od 1. 1. 2013 možné vést exekuci postižením závodu ve formě jeho spravování. Nikoliv všechna práva a povinnosti, které se týkají závodu, a o nichž mohou běžet řízení, přejdou na nabyvatele závodu a dojde ke změně v účastnících takového řízení podle § 107a o. s. ř., ovšem do doby změny v osobě vlastníka závodu nebo po dobu trvání spravování se takové řízení závodu týká, a je tudíž nutné, aby správce byl oprávněn dohlédnout, aby se hodnota závodu v důsledku takového řízení nesnížila, ale naopak zvýšila. Nutno rozlišit spory, které nemají žádné majetkoprávní aspekty, např. o vyloučení společníka, a spory o plnění, kde podstatné je ono plnění, byť je jeho původ ve vztahu jednatel - společnost.

7. Současně stěžovatelka upozornila, že není nikdo, kdo by za ni jednal, přičemž skutečnost, že se na podnikání právnické osoby podílejí subjekty, které nemají zájem, aby byla chráněna práva této právnické osoby, nemůže jít k její tíži. Je-li zde správce závodu, který tato práva může účinně hájit, pak není přípustné jí osvobození od soudních poplatků nepřiznat. Jiný výklad by umožňoval poškozovat obchodní korporaci společníkem na úkor jejích věřitelů.

III.
Procesní předpoklady projednání návrhu

8. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, přičemž otázka existence oprávnění správkyně závodu (mj.) k udělení plné moci právnímu zástupci souvisí s otázkou, která je předmětem samotné ústavní stížnosti, a tudíž nelze postupovat podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

10. Obsahově prakticky totožnou ústavní stížností, kterou jménem jiné stěžovatelky (OFIN a. s.) podala stejná správkyně podniku, se již Ústavní soud zabýval, načež ji usnesením ze dne 31. 5. 2016 sp. zn. III. ÚS 2500/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) odmítl jako zjevně neopodstatněnou, vycházeje z toho, že interpretaci ustanovení § 338k o. s. ř. ze strany civilních soudů nelze považovat za neslučitelnou s ústavně zaručeným základním právem na spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatelka primárně namítala.

11. Na doplnění možno uvést, že Ústavnímu soudu není z ústavní stížnosti zřejmé, jak by dané právo mohlo být ve vztahu ke stěžovatelce porušeno, i kdyby se interpretace citovaného ustanovení ukázala nesprávnou. Civilní soudy totiž při rozhodování o splnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků podle § 138 odst. 1 o. s. ř. pouze shledaly, že v daném řízení správce závodu není oprávněn zastupovat povinného. Z toho však nelze vyvozovat, že by tím stěžovatelce byla upřena možnost domáhat se náhrady škody, kterou jí údajně způsobila její jednatelka (vedlejší účastnice) porušením povinností podle § 135 odst. 2 ve spojení s § 194 odst. 5 obchodního zákoníku, nýbrž pouze to, že v daném řízení za stěžovatelku musí jednat, resp. ji zastupovat jiná osoba (srov. § 338k odst. 6 druhá věta o. s. ř.). Nejde tedy o omezení práva na přístup k soudu, ale toliko vymezení podmínek jeho výkonu, jak to připouští čl. 36 odst. 4 Listiny. Jinak by nebylo zcela zřejmé, kdo je s ohledem na specifickou situaci oprávněn stěžovatelku v případném řízení o náhradu škody zastupovat.

12. Stěžovatelka sice namítla, že zde není nikdo, kdo by za ni jednal, ovšem v tomto směru možno odkázat na vyjádření Nejvyššího soudu v řízení vedeném pod sp. zn. III. ÚS 2500/15, z něhož plyne nesprávnost takového závěru (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz). Lze tak jen připomenout, že v této věci vychází judikatura z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2011 sp. zn. 29 Cdo 1499/2009, uveřejněného pod číslem 53/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Zde Nejvyšší soud dospěl k závěru, že není-li závazek k náhradě škody způsobené porušením povinnosti člena voleného orgánu součástí závodu, netýká se závodu ani řízení o žalobě na zaplacení této škody a správci závodu tudíž ani nesvědčí zákonné zástupčí právo podle § 338k odst. 6 občanského soudního řádu. Z toho, že žalobu vůči (bývalému) členovi voleného orgánu nemůže za obchodní korporaci (povinnou) podat (jako zákonný zástupce) správce závodu, nelze dovozovat zásah do práva stěžovatelky na přístup k soudu. Nejvyšší soud dále ve svém vyjádření zohlednil i další okolnosti současné právní úpravy, když v citovaném vyjádření poukázal na zástupčí oprávnění dalších osob podle § 166 a 431 odst. 1 občanského zákoníku, popř. na úpravu tzv. actio pro socio v § 157 a násl. a § 371 a násl. zákona o obchodních korporacích (předtím v režimu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, v ustanovení § 15, § 131a a § 182 odst. 2 obchodního zákoníku), tak i na úpravu jmenování opatrovníka právnické osobě podle § 165 a 486 a násl. občanského zákoníku. Dále v této souvislosti Nejvyšší soud uvedl, že nelze tvrdit, že s výjimkou správce závodu zde není nikoho, kdo by pohledávku vůči členu voleného orgánu mohl uplatnit. Podle ustanovení § 159 odst. 3 občanského zákoníku a § 68 zákona o obchodních korporacích jsou chráněna i práva věřitelů obchodní korporace (jako povinné). Konečně nic nebrání tomu, aby byla v exekuci postižena přímo pohledávka povinné za svým dlužníkem - členem voleného orgánu (§ 312 a n. občanského soudního řádu, § 63 a n. exekučního řádu). S odkazem na tyto - Ústavním soudem již v řízení pod sp. zn. III. ÚS 2500/15 aprobované - závěry Nejvyššího soudu proto přisvědčit námitkám stěžovatelky nelze.

13. Jestliže správkyně závodu uvedla, že stěžovatelka se nachází ve stavu úpadku, neboť má závazky vůči věřitelům PHARMOS, a. s., a Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky (ve výši přesahující 6 mil. Kč) a "prokazatelně již žádný majetek nevlastní", pak by právo na náhradu škody vůči jednatelce vzniklé porušením povinnosti podle § 98 odst. 2 insolvenčního zákona svědčilo výše uvedeným věřitelům (§ 99 insolvenčního zákona), jak již upozornil Nejvyšší soud v napadeném usnesení. Jde-li obecně o dopady stěžovatelkou rozporovaného právního názoru na samotné exekuční řízení, argumentace je správkyní závodu vedena z pohledu ochrany práv věřitelů (oprávněných), ale jaké jsou jeho dopady na práva stěžovatelky, s nimiž by mělo být spojeno i porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod, v ústavní stížnosti nijak vysvětleno není (zvláště pak v situaci, kdy je naopak zřejmé, že to znamená menší omezení stěžovatelčiny autonomie). V této souvislosti musí Ústavní soud podotknout, že ústavní stížnost zásadně nemůže mít podobu actio popularis a úlohou tohoto soudu není obecně dohlížet na činnost orgánů veřejné moci v exekučním řízení (z hlediska její zákonnosti či efektivity).
14. Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. června 2016

Josef Fiala v. r.
předseda senátu