III.ÚS 1147/18 ze dne 22. 1. 2019
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti právnické osoby Via Cordata, o. p. s., sídlem V potočkách 2134/20a, Praha 12 - Modřany, zastoupené JUDr. Radovanem Bernardem, advokátem, sídlem 28. října 767/12, Praha 1 - Nové Město, proti rozhodnutí ministra školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 7. září 2017 č. j. MSMT-16393/2017-6 a rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 22. března 2017 č. j. MSMT-34800/2016-6, spojené s návrhem na zrušení § 148 odst. 3 písm. a) zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů, za účasti ministra školství mládeže a tělovýchovy a Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo zakládat soukromé školy, zakotvené v čl. 33 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), přičemž došlo i k porušení čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 2, čl. 33 odst. 1 a čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 1 a 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i čl. 2 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 13 odst. 3 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Stěžovatelka s ústavní stížností spojila i návrh na zrušení § 148 odst. 3 písm. a) zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů.

2. Z ústavní stížnosti a z předložených podkladů se podává, že Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen "ministerstvo") rozhodnutím ze dne 22. 3. 2017 č. j. MSMT-34800/2016-6 zamítlo žádost stěžovatelky ze dne 3. 11. 2016 (doplněnou podáními ze dne 20. 12. 2016 a 22. 12. 2016), která je zřizovatelkou školské právnické osoby s názvem Základní škola Edisona (dále jen "školská právnická osoba"), na zápis této školské právnické osoby do rejstříku škol a školských zařízení (dále jen "rejstřík"). Žádost byla zamítnuta podle § 148 odst. 3 písm. a) školského zákona z důvodu jejího rozporu s Dlouhodobým záměrem vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy hlavního města Prahy 2016 - 2020 (dále jen "DZ HMP").

3. O rozkladu podaném stěžovatelkou rozhodl ministr školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen "ministr") rozhodnutím ze dne 7. 9. 2017 č. j. MSMT-16393/2017-6 tak, že jej jako nedůvodný zamítl, přičemž v něm vypořádal jednotlivé námitky stěžovatelky. K nosnému důvodu, na němž bylo postaveno rozhodnutí ministerstva (rozporu s DZ HMP), uvedl, že ministerstvo vycházelo ze statistických údajů, z nichž trvalá potřeba vybavenosti základní školou v dané lokalitě (v okruhu 2,5 km od předpokládaného místa vzdělávání) nevyplynula, pročež bylo třeba žádost zamítnout podle § 148 odst. 3 písm. a) školského zákona právě pro rozpor s DZ HMP.

II.
Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve popisuje rozhodující skutečnosti a proces zaregistrování soukromé školy. Brojí proti postupu ministerstva i ministra, kteří svým zdlouhavým rozhodováním a průtahy v řízení, bez ohledu na výsledek řízení o žádosti, fakticky znemožnily založení soukromé školy (nejen stěžovatelce, ale i dalším subjektům), jak pro školní rok 2017/2018, tak i pro školní rok 2018/2019. Právě v liknavém a laxním přístupu ministerstva i ministra k žádosti o zápis do rejstříku, který je podle stěžovatelky veden politickým zadáním (zamezit vzniku soukromých škol), spatřuje stěžovatelka porušení čl. 33 odst. 3 Listiny, podle něhož je možné zřizovat jiné školy než státní a vyučovat na nich za podmínek stanovených zákonem. Ustanovení § 148 odst. 3 písm. a) školského zákona považuje za protiústavní, přičemž argumentačně poukazuje na návrh skupiny senátorů na zrušení uvedeného ustanovení podaného u Ústavního soudu (pozn. řízení vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 34/17). Přípustnost ústavní stížnosti stěžovatelka dovozuje z § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), když podle jejího názoru svým významem podstatně přesahuje její vlastní zájmy, neboť postup ministerstva se dotýká celé řady dalších škol.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.

6. Ústavní stížnost je však nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Pro přípustnost ústavní stížnosti je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario nezbytné, aby stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Podmínka předchozího vyčerpání opravných prostředků zakotvená v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu sleduje zájem na tom, aby ochranu základních práv poskytovaly primárně soudy, neboť jim tento úkol přísluší podle čl. 4 Ústavy.

7. Z toho, jak stěžovatelka vymezila předmět své ústavní stížnosti, je zřejmé, že usiluje o to, aby Ústavní soud přezkoumal postupy správních orgánů. Aby byla splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků ochrany, měla se tedy stěžovatelka před podáním ústavní stížnosti nejdříve domáhat ochrany ve správním soudnictví. To však stěžovatelka neučinila, jak ostatně sama připouští tím, že žádá o aplikaci výjimky dle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Nedostaly-li soudy dosud možnost se předmětnou právní otázkou zabývat, je ústavní stížnost zásadně nepřípustná.

8. Požadavek předchozího vyčerpání opravných prostředků sice není absolutní, ale řízení dle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu má být toliko výjimkou z obecného pravidla, což značí, že takové ustanovení nelze vykládat rozšiřujícím způsobem [srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 1996 sp. zn. II. ÚS 193/94 (N 19/5 SbNU 159)]. To nakonec vyplývá i z dikce samotného ustanovení, které vyžaduje podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatelky. Stěžovatelka ovšem takový přesah vlastních zájmů spatřuje v tom, že porušení základních práv se týká i dalších subjektů žádajících o zápis do rejstříku. Takovéto konstatování ale pro aktivaci uvedené výjimky nepostačuje, když sama stěžovatelka v ústavní stížnosti vůbec neuvádí, proč by eventuální ochrana jí poskytnutá v rámci správního soudnictví měla být ať už z jakéhokoli důvodu nedostatečná.

9. Domnívala-li se stěžovatelka, že v řízení o její žádosti jsou působeny záměrně průtahy či že správní orgán nerozhodoval ve stanovených lhůtách, měla možnost brojit proti takovému postupu prostředky na ochranu před nečinností podle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, či selhala-li by tato možnost, tak žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu podle zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Nadto nelze přehlédnout, že již v době podání ústavní stížnosti (29. 3. 2018) by i případné vyhovující rozhodnutí Ústavního soudu fakticky nic nezměnilo na tom, že stěžovatelka zahájení školního roku 2017/2018, k němuž směřovala její žádost o zápis do rejstříku škol a školských zařízení, nestihla.

10. S ohledem na závěr v bodě 6 dospěl Ústavní soud k tomu, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí právní řád k ochraně jejích základních práv poskytuje, a nezbylo mu, než její ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.

11. Vzhledem k tomu, že akcesorický návrh na zrušení právního předpisu [§ 148 odst. 3 písm. a) školského zákona] podaný na základě § 74 zákona o Ústavním soudu sdílí osud ústavní stížnosti, bylo jej třeba rovněž odmítnout, a to podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. ledna 2019


Josef Fiala, v. r.
předseda senátu