III.ÚS 1152/10 ze dne 11. 11. 2010
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl dne 11. listopadu 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. A. D., zastoupeného JUDr. Alenou Novákovou, advokátkou v Pardubicích, Masarykovo nám. 1484, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 1. 2010 č. j. 25 Cdo 1611/2008-362, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2007 č. j. 39 Co 46/2006-319 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 11. 2005 č. j. 24 C 241/2000-271, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 19. 4. 2010 se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Dle tvrzení stěžovatele byla těmito rozhodnutími porušena jeho práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.

Z předložených kopií napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že obvodní soud zamítl žalobu stěžovatele podanou proti státu na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem při provádění domovní prohlídky. Městský soud k odvolání stěžovatele rozhodl tak, že zamítnutí žaloby prvostupňovým soudem potvrdil. Stěžovatel podal dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, jež bylo usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto pro nepřípustnost.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl proti usnesení Nejvyššího soudu, že není pravdou, že by v dovolání namítal pouze okolnosti skutkové a nikoliv právní. Nejvyšší soud uvedl, že ohledně příčinné souvislosti lze uvažovat o právní otázce pouze v případě otázky o stanovení toho, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být existence příčinné souvislosti zjišťována; to však v dovolání nebylo zpochybňováno. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že toto neodpovídá skutečnosti, neboť jako jeden z důvodů dovolání uvedl nesprávné právní posouzení příčinné souvislosti. Uvedl dále, že napadl v dovolání i nesprávnost právního závěru odvolacího soudu o tom, že nebyl prokázán vznik škody a příčinná souvislost mezi vniklou škodou a způsobem provádění domovní prohlídky. Stěžovatel je tak přesvědčen, že dovolání bylo přípustné. V důsledku toho, že Nejvyšší soud dovolání přípustným neshledal, nezabýval se ani dalšími námitkami o vadách předchozího řízení, které stěžovatel uváděl.

Proti závěrům prvostupňového a odvolacího soudu pak stěžovatel namítá, že domovní prohlídka byla nezákonná. Tvrdí, že z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá zcela jednoznačně vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami soudu při hodnocení důkazů a právními závěry na nich založenými, a to zejména za situace, kdy právní závěry soudu prvního a druhého stupně se liší. Je zde extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Stěžovatel tvrdí, že bylo z důkazů prokázáno, že měl ve vlastnictví zlaté řetězy a větší částku peněz. Názor prvostupňového soudu o možnosti vstoupení jiných osob, majících klíč a znajících kód do bytu v rozhodné době, označil za spekulativní a neprokázaný. Namítl, že soud prvního stupně neprovedl všechny stěžovatelem navržené důkazy (výslech všech policistů, přibrání znalce). Proti závěrům odvolacího soudu pak stěžovatel rovněž namítl, že nesouhlasí s tím, že pokud by v průběhu domovní prohlídky škodu způsobil (neztotožněný) policista prohlídce zúčastněný, nebyla by dána odpovědnost státu, ale přímá odpovědnost této fyzické osoby, neboť by šlo o exces. Stěžovatel považuje případný exces policisty při provádění domovní prohlídky za irelevantní ve vztahu k posouzení zákonnosti domovní prohlídky. Stát se nemůže své objektivní odpovědnosti tímto způsobem zprostit.

Ústavní soud si vyžádal kopii dovolání stěžovatele.

Ústavní soud se nejprve zaměřil na posouzení důvodnosti ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost v této části není opodstatněná.

Napadeným usnesením Nejvyšší soud - vázán uplatněnými dovolacími důvody - odmítl dovolání pro nepřípustnost, když dospěl k závěru, že z hlediska námitek uplatněných v dovolání nemá rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam. V odůvodnění konstatoval, že stěžovatel v rámci uplatněného dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu sice uvedl, že soudy dospěly k nesprávnému právnímu závěru, nicméně předestřel pouze námitky neúplného zjištění skutkového stavu, neprovedení některých důkazů, nesprávného hodnocení důkazů a námitky o vadách řízení, rovněž ohledně příčinné souvislosti nevznesl námitku právního charakteru. Dle Nejvyššího soudu tak stěžovatel v dovolání nepředestřel právní otázku, natož otázku zásadního právního významu. Takové dovolací námitky tedy nemohou založit přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.

Ústavní soud má za to, že Nejvyšší soud své rozhodnutí řádně odůvodnil a toto nenese znaky libovůle. Z odůvodnění je zřejmé, že přípustnost stěžovatelova dovolání posoudil v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu a závěry o nepřípustnosti dovolání jasně a srozumitelně vyložil. Ústavní soud nezjistil, že by závěry o nepřípustnosti dovolání byly v extrémním nesouladu s obsahem stěžovatelova dovolání.

Stěžovatel dále brojil proti rozsudku odvolacího a prvostupňového soudu. Ohledně této části ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že jde o návrh podaný opožděně.

Stěžovatel podal dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, tedy z důvodu, že věc má po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že stěžovatelem vylíčené námitky představují dovolací důvod dle § 241a odst. 3 občanského soudního řádu a dle § 241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu (kdy stěžovatel nepředestřel ohledně namítaných vad právní otázku). Takové námitky však nemohou založit přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Stěžovatel tedy v dovolání uvedl nezpůsobilé dovolací důvody ve vztahu k přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Nejvyšší soud se proto ani nemohl zabývat otázkou, zda odvolací rozhodnutí má zásadní právní význam. Jeho rozhodnutí o odmítnutí dovolání nezáviselo na úvaze o právním významu odvolacího rozhodnutí, ale bylo přímým a předvídatelným důsledkem toho, že stěžovatel ve svých námitkách neotevřel žádnou právní otázku a jeho námitky tak nebylo možno pod přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního vůbec podřadit.

Takto založené odmítnutí dovolání, které nezávisí na uvážení soudu, nýbrž je přímým a předvídatelným důsledkem, nezakládá počítání lhůty pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu dle § 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu". V daném případě tedy lhůta k podání ústavní stížnosti začala stěžovateli běžet nikoliv od doručení usnesení dovolacího soudu (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), ale již od doručení rozsudku odvolacího soudu (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost proti odvolacímu rozsudku tedy byla podána opožděně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 10/06, III. ÚS 462/06, III. ÚS 566/05, IV. ÚS 155/06, I. ÚS 5/06 ad.).

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 1. 2010 č. j.
25 Cdo 1611/2008-362 odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a v části směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2007 č. j. 39 Co 46/2006-319 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 11. 2005 č. j. 24 C 241/2000-271 odmítl podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě zákonem stanovené.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. listopadu 2010

Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu