III.ÚS 1335/19 ze dne 14. 5. 2019
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Jana S. (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Jarmilou Pospíšilovou, advokátkou, sídlem Havlíčkova 2921/22, Prostějov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2019 č. j. 8 Tvo 10/2019-1966 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. února 2019 č. j. 4 Tmo 1/2019-1829, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, čl. 8 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených se podává, že u Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež (dále jen "krajský soud"), byla dne 4. 2. 2019 podána obžaloba Krajského státního zastupitelství v Brně (dále jen "krajské státní zastupitelství") sp. zn. 1 KZV 57/2018, na základě které je stěžovatel stíhán pro trestnou činnost kvalifikovanou v bodě 1) jako provinění vraždy podle § 140 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a v bodě 2) jako provinění vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. h) a i) tr. zákoníku.

3. Usnesením Okresního soudu v Prostějově, soudu pro mládež (dále jen "okresní soud") ze dne 24. 8. 2018 č. j. 0 Ntm 1352/2018-17, ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 19. 9. 2018 sp. zn. 3 To 301/2018, byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"). Uvedená rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu na základě ústavní stížnosti stěžovatele přezkoumal Ústavní soud. Usnesením ze dne 11. 12. 2018 sp. zn. I. ÚS 3675/18 ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. V současné době je stěžovatel ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) tr. řádu, důvod vazby podle § 67 písm. b) tr. řádu již pominul.

4. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci, soudu pro mládež (dále jen "vrchní soud") byla podle § 47 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších předpisů, vazba stěžovatele prodloužena o šest měsíců, tj. do 24. 8. 2019.

5. Stížnosti stěžovatele a jeho zákonného zástupce Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

II.
Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel namítá, že obě napadená rozhodnutí nemají náležitosti vyžadované v § 134 odst. 2 tr. řádu, neboť v nich nejsou uvedeny skutečnosti, které by odůvodňovaly jeho vzetí do vazby, a ze kterých by vyplývalo, že mohl spáchat provinění, z nichž byl obviněn. Podle jeho názoru z dosud provedeného dokazování jeho vina nevyplývá. Má za to, že byť je stíhán pro závažné provinění, důvod pro vzetí do vazby je v podstatě formální. Měla být pečlivě zvažována alternativa k výkonu vazby, neboť je osobou s mentální retardací, a s negativy, která vazba přináší, se vyrovnává obtížněji, než kdyby byl zcela zdráv, přičemž se opakovaně dopouští sebepoškozování a sebevražedného jednání, což pro něho může být fatální, a na jeho psychiku má negativní dopad i samovazba. Domnívá se také, že byla překročena maximální doba trvání vazby, aniž by bylo rozhodnuto o jejím prodloužení, neboť jeho stížnost byla zamítnuta až 14. 3. 2019, tedy po uplynutí doby pro trvání vazby.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň zásah do ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].

9. Ústavní soud se již mnohokrát vyjádřil k povaze vazby, která patří mezi nejzávažnější procesní zásahy do práv obviněného [srov. např. nález ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10 (č. 163/2010 Sb., N 89/57 SbNU 167)]. Institut vazby představuje vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení.

10. Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud přezkoumal, zda podaný výklad a použití trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelovy svobody vazbou, jmenovitě rozhodování podle § 47 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže a § 67 písm. a) a c) tr. řádu nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, včetně práva na soudní ochranu.

11. Obecně platí, že posouzení konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 81 a 82 odst. 1 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod § 67 tr. řádu. Ústavní soud do této působnosti soudů zásadně nezasahuje, stejně tak nepodává výklad podústavního práva. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy soudy přijaté právní závěry odporují základním právům zaručeným v čl. 36 a násl. Listiny.

12. Stěžovatel v prvé řadě namítá, že z dosud provedeného dokazování se nepodávají skutečnosti, které by odůvodňovaly jeho vzetí do vazby a ze kterých by vyplývalo, že mohl spáchat provinění, z nichž byl obviněn.

13. Základní podmínkou zbavení osobní svobody je důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Předpokládá existenci skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že osoba mohla spáchat trestný čin. Z povahy věci však vyplývá, že stupeň podezření nemůže být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro odsouzení. Každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pravděpodobnosti - nikoliv jistoty - pokud jde o důsledky, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, i o další vývoj řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 2705/07 a ze dne 23. 2. 2016 sp. zn. IV. ÚS 161/16).

14. Pro posouzení dané věci je relevantní, že o prodloužení vazby stěžovatele rozhodoval vrchní soud ve stádiu po podání obžaloby. Podání obžaloby představuje z hlediska vývoje trestního řízení zlomový moment, kdy se po skončení přípravného řízení vede řízení před soudem. Vrchní soud měl tedy pro své rozhodování k dispozici kompletní spisový materiál z přípravného řízení, včetně obžaloby. Shledal-li po jeho přezkoumání, že dosud zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že skutky, pro které je stěžovatel stíhán a byla pro ně podána i obžaloba, se staly, mají všechny znaky trestných činů a je zde důvodné podezření, opírající se o důkazy shromážděné v rámci přípravného řízení, že je spáchal stěžovatel, nelze jeho řádně odůvodněným závěrům cokoli vytknout. Rovněž Nejvyšší soud z podnětu stížností přezkoumal výrok usnesení vrchního soudu ze všech v úvahu přicházejících hledisek. Stejně jako vrchní soud dospěl k závěru, že dosavadní míra podezření, že se činy udály v obžalobě popsaným způsobem, je zajištěnými důkazy podporována a i důvodnost vedeného trestního řízení nebyla významnou měrou zpochybněna, o čemž svědčí i prozatímní výsledky plynoucí z nedokončeného řízení před soudem prvního stupně. Jestliže přitom odkázal nejen na odůvodnění usnesení vrchního soudu, ale i na výsledky předchozího vazebního řízení, lze i jeho postup z ústavněprávního hlediska akceptovat.

15. Oba soudy se věnovaly i všem okolnostem a hlediskům, které jsou rozhodné pro závěr o trvání důvodů vazby. Dostatečně zkoumaly, zda dle § 67 písm. a) tr. řádu stále hrozí, že se stěžovatel bude skrývat nebo uprchne. Neomezily se přitom jen na hrozbu uložení vysokého trestu (v rozmezí od pěti do deseti let), ale též vyložily další relevantní důvody opodstatňující omezení osobní svobody vazbou. Poukázaly tak především na opakované útěky stěžovatele z míst, kde je vázán určitými pravidly, neomluvené absence, během nichž pobýval i mimo sféru dosahu a vlivu rodičů, kterým se nedaří jeho emočně nestabilní reakce kulminující do agresivního chování korigovat. Dostatečně se zabývaly i důvody vazby předstižné podle § 67 písm. c) tr. řádu, přičemž odkázaly nejen na jednání stěžovatele poté, co měl fyzicky napadnout prvního poškozeného, kdy za pouhých jedenáct dní se měl opakovaně dopustit dalšího násilného protiprávního jednání, tentokrát již s fatálním následkem, ale i na jeho narůstající agresivitu a sklony k násilnému jednání vyplývající z listinných důkazů, včetně znaleckého posudku vypracovaného na jeho osobu v přípravném řízení. Vzaly na zřetel přitom jak povahu činu, osobní poměry stěžovatele a jeho postižení, tak i závažnost jednání, z něhož je stále důvodně podezřelý. Presumpci neviny neporušily, neboť své závěry nevyvozovaly ze samotné skutečnosti, že je trestně stíhán, a ani nepředjímaly závěr o jeho vině. Jak Ústavní soud připomněl již v usnesení ze dne 11. 12. 2018 sp. zn. I. ÚS 3675/18 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), jímž odmítl předchozí ústavní stížnost stěžovatele, uvedení údajů o tendenci pachatele řešit konflikty násilným jednáním i jeho narůstající agresivita a zákeřnost patří ke zhodnocení skutečností, které má soud povinnost při rozhodování o vazbě posoudit, a nelze je považovat za předjímání viny, jak naznačuje stěžovatel. V uvedeném usnesení Ústavní soud řešil i tvrzené zdravotní komplikace stěžovatele, přičemž mimo jiné odkázal na zdravotní služby dostupné a poskytované osobám umístěným ve vazbě.

16. Oběma soudům nelze vytýkat, že pečlivě nezvažovaly alternativu k výkonu vazby. Z napadených rozhodnutí se naopak podává, proč shledaly vazbu stěžovatele nezbytným opatřením pro dosažení účelu trestního řízení a z jakých důvodů u něho nepřichází v úvahu nahrazení vazby jiným, v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže uvedeným způsobem, tj. dohledem, slibem, umístěním v péči důvěryhodné osoby nebo peněžitou zárukou. S ohledem na popsané skutečnosti, zejména povahu a závažnost posuzované trestné činnosti, zjištěné osobnostní rysy a vlastnosti stěžovatele a jeho rodinné poměry by žádné z těchto opatření nebylo schopno vazební důvody vymezené v § 67 písm. a) a c) tr. řádu nahradit.

17. Ústavní soud nemůže stěžovateli přisvědčit ani v tom, že byla překročena maximální doba trvání vazby, aniž by bylo rozhodnuto o jejím prodloužení. Zákonné podmínky pro prodloužení vazby vymezené v § 47 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže byly naplněny. Vazba stěžovatele započala dne 24. 8. 2018 a podle § 47 odst. 1 uvedeného zákona mohla trvat šest měsíců, tedy do 24. 2. 2019. Dne 8. 2. 2019 podal krajský soud k vrchnímu soudu návrh na její prodloužení, přičemž o něm bylo rozhodnuto napadeným usnesením vrchního soudu dne 11. 2. 2019 s tím, že vazba byla prodloužena o dalších šest měsíců, tj. do 24. 8. 2019. Z uvedeného přehledu se jasně podává, že o prodloužení vazby bylo rozhodnuto v zákonné lhůtě i za dodržení všech dalších podmínek stanovených v § 47 odst. 1 a 3 zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Domnívá-li se stěžovatel, že i rozhodnutí stížnostního soudu musí být vydáno v šestiměsíční lhůtě, takový názor nemá oporu v zákoně.

18. Lze uzavřít, že námitky obsažené v ústavní stížnosti nemohou zpochybnit ústavní konformitu napadených rozhodnutí. Pochybení takového charakteru, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu ve vazebním řízení, shledáno nebylo. Postup soudů vedoucí k vydání rozhodnutí o prodloužení vazby stěžovatele, posuzován ve svém celku, žádné protiústavní nedostatky nevykazuje.

19. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. května 2019


Josef Fiala v. r.
předseda senátu