III.ÚS 138/2000 ze dne 29. 3. 2001
N 53/21 SbNU 451
Povinnost soudů zkoumat splnění podmínek řízení. Lhůta pro podání správní žaloby. Doručování ve správním řízení.
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud

rozhodl po ústním jednání dne 29. března 2001
v senátě, ve věci ústavní stížnosti A. L., za účasti vedlejšího
účastníka Policie České republiky, Správy severomoravského kraje,
Krajského dopravního inspektorátu v Ostravě, proti usnesení
Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. prosince 1999, č. j. 24
C 99/99-20, o zastavení řízení a o vyslovení povinnosti vedlejšímu
účastníku doručit rozhodnutí Policie České republiky, Správy
severomoravského kraje, Krajského dopravního inspektorátu
v Ostravě ze dne 8. ledna 1999, č. j. PSM-1008/DS-98, jímž bylo
zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Dopravního inspektorátu
Okresního ředitelství Policie České republiky Jeseník ze dne 4.
listopadu 1998, č. j. ORJE-806/DI-98, o uložení pokuty za spáchání
přestupku, zástupci účastníka správního řízení, takto:

1. Usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. prosince 1999, č.
j. 24 C 99/99-20, se zrušuje.

2. Policii České republiky, Správě severomoravského kraje,
Krajskému dopravnímu inspektorátu v Ostravě se přikazuje
rozhodnutí ze dne 8. ledna 1999, č. j. PSM-1008/DS-98, jímž bylo
zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Dopravního inspektorátu
Okresního ředitelství Policie České republiky Jeseník ze dne 4.
listopadu 1998, č. j. ORJE-806/DI-98, o uložení pokuty za spáchání
přestupku, doručit zástupci účastníka správního řízení.


Odůvodnění

I.
Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 3. března
2000, tj. ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993
Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení
usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. prosince 1999, č. j.
24 C 99/99-20, o zastavení řízení a vyslovení povinnosti
vedlejšímu účastníku doručit rozhodnutí Policie České republiky,
Správy severomoravského kraje, Krajského dopravního inspektorátu
v Ostravě ze dne 8. ledna 1999, č. j. PSM-1008/DS-98, jímž bylo
zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Dopravního inspektorátu
Okresního ředitelství Policie České republiky Jeseník ze dne 4.
listopadu 1998, č. j. ORJE-806/DI-98, o uložení pokuty za spáchání
přestupku, zástupci stěžovatele, takto účastníka správního řízení.
Uvedeným rozhodnutím soudu a postupem správního orgánu se cítí být
dotčen v ústavně zaručeném právu na soudní ochranu ve smyslu čl.
36 Listiny základních práv a svobod (dále Listina) a čl. 90
Ústavy.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 24 C 99/99
a správního spisu Policie České republiky, Správy severomoravského
kraje, Krajského dopravního inspektorátu v Ostravě k č. j.
PSM-1008/DS-98, jež si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno
následující:
Stěžovatel se žalobou před obecným soudem domáhal přezkumu
rozhodnutí Policie České republiky, Správy severomoravského kraje,
Krajského dopravního inspektorátu v Ostravě ze dne 8. ledna 1999,
č. j. PSM-1008/DS-98, jímž bylo zamítnuto odvolání proti
rozhodnutí Dopravního inspektorátu Okresního ředitelství Policie
České republiky Jeseník ze dne 4. listopadu 1998, č. j.
ORJE-806/DI-98, o uložení pokuty za spáchání přestupku. Kromě
stížnostních bodů, týkajících se merita věci, stěžovatel
v žalobním návrhu namítá nesprávné doručení rozhodnutí odvolacího
orgánu ve správním řízení, když toto rozhodnutí bylo doručeno
stěžovateli, tj. účastníku správního řízení, a nikoli jeho
právnímu zástupci.

Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 5. prosince 1997, č.
j. 7 C 214/92-45, řízení o přezkum rozhodnutí správního orgánu
zastavil. Své rozhodnutí soud odůvodnil zmeškáním lhůty pro podání
žaloby dle § 250b odst. 1 o. s. ř., a to poté, když konstatoval,
že žalobou napadené rozhodnutí bylo žalobci (takto stěžovateli
v řízení před Ústavním soudem) doručeno dne 28. ledna 1999,
z otisku podacího razítka Krajského soudu v Ostravě (kam byla
žaloba adresována) soud dále zjistil, že žaloba byla doručena
Krajskému soudu v Ostravě dne 31. března 1999, tedy po datu 28.
března 1999, jež dle § 250b odst. 1 o. s. ř. bylo posledním dnem
lhůty pro podání žaloby dle hlavy druhé části páté o. s. ř. Pro
úplnost Ústavní soud v této souvislosti dodává, že Krajský soud
v Ostravě usnesením ze dne 21. dubna 1999, č. j. 22 Ca 141/99-9,
vyslovil svou věcnou nepříslušnost v předmětné věci a postoupil ji
Okresnímu soudu v Ostravě, jako soudu příslušnému.

Okresní soud v Ostravě dále v odůvodnění svého rozhodnutí
podotýká, že je zcela bezpředmětné, kdy byla žaloba, adresovaná
Krajskému soudu v Ostravě, podána k poštovní přepravě, neboť
řízení u soudu se ve smyslu občanského soudního řádu zahajuje dnem
doručení návrhu na zahájení řízení (žaloby) soudu. Pro posouzení
včasnosti podané žaloby dle přesvědčení soudu nelze argumentovat
ustanovením § 57 odst. 3 o. s. ř., jelikož ustanovení § 250b odst.
1 o. s. ř. zcela jednoznačně stanoví, že žaloba musí být podána do
dvou měsíců od doručení rozhodnutí správního orgánu. Soud dále
přisvědčil námitce stěžovatele, týkající se nesprávného doručení
rozhodnutí odvolacího orgánu ve správním řízení. Konstatování
opožděnosti podané žaloby tímto ale nepovažoval za zpochybněné,
když vyjádřil názor, dle něhož nemá zákonný prostor pro řešení
otázky, zda rozhodnutí správního orgánu mohlo či nemohlo nabýt
právní moci a vyšel dále z faktu, že na žalobou napadeném
druhoinstančním rozhodnutí je vyznačena doložka právní moci (dle
níž právní moc nastala okamžikem doručení rozhodnutí žalobci).
Okresní soud v Ostravě pak dochází k závěru, dle něhož nemá-li ve
svých důsledcích žalobci odepřít právo na soudní ochranu,
a jelikož žalobci proti rozhodnutí správního orgánu nesvědčí žádný
jiný procesní prostředek k ochraně práva, musí vycházet ze
skutečnosti deklarované ve správním spise, že žalobou napadené
rozhodnutí žalovaného správního orgánu nabylo právní moci dnem
28. ledna 1999.

Ústavní stížnost vytýká rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě
odepření základního práva na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny
a čl. 90 Ústavy, a to v důsledku skutečnosti, když dle názoru
stěžovatele 60 denní lhůtu pro podání žaloby ve smyslu § 250b
o. s. ř. nemohl zmeškat, neboť rozhodnutí Policie České republiky,
Správy severomoravského kraje, Krajského dopravního inspektorátu
v Ostravě ze dne 8. ledna 1999, č. j. PSM-1008/DS-98, nebylo
doručeno jeho právnímu zástupci a nenabylo tudíž právní moci. Za
situace, kdy správní orgán svévolně odmítá doručit rozhodnutí
právnímu zástupci a brání tak nabytí právní moci svého rozhodnutí,
může, dle přesvědčení stěžovatele, podat stěžovatel žalobu na
přezkum takového rozhodnutí kdykoli bez časového omezení, neboť
právo žalobu podat zaniká teprve uplynutím 60 dnů od právní moci
rozhodnutí. Tato lhůta dosud v předmětné věci neuplynula a právo
podat žalobu, dle stěžovatele, tudíž nezaniklo.

Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76
odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
podal dne 10. dubna 2000 Okresní soud v Ostravě k předmětné
ústavní stížnosti vyjádření, v němž se ve věci samé odkazuje na
obsah odůvodnění stížností napadeného rozhodnutí a vyslovuje
přesvědčení, že ústavní práva stěžovatele jakožto žalobce nebyla
žádným způsobem zkrácena. Soud nadto výslovně upozorňuje zejména
na skutečnost, že posouzení rozhodnutí žalovaného správního orgánu
ve smyslu rozhodnutí nepravomocného by mělo za následek absenci
pravomoci soudu věcí se zabývat (§ 247 o. s. ř.), čímž by došlo
k odnětí práva na soudní ochranu. Toliko ve zmeškání zákonem
stanovené lhůty ze strany stěžovatele spatřuje účastník řízení
před Ústavním soudem důvod ztráty možnosti domáhat se soudního
meritorního přezkumu správního rozhodnutí.

II.
Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních
práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 102/94,
III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98, III. ÚS 224/98
a další). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení
právního předpisu (což vyplývá z § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993
Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou
hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení
ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva.

V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování
ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva.

Dle § 48 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, Ústavní soud provádí důkazy potřebné ke zjištění
skutkového stavu, přičemž rozhoduje, které z navrhovaných důkazů
je třeba provést, a může provést i jiné důkazy, než jsou
navrhovány.

Uvedené zákonné ustanovení nutno interpretovat z pohledu čl.
83 Ústavy, dle něhož je Ústavní soud soudním orgánem ochrany
ústavnosti, jakož i z pohledu dosavadní judikatury, v níž je
zvýrazněna rozdílná funkce Ústavního soudu ve vztahu k soudům
obecným. Ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů
posuzuje Ústavní soud tudíž toliko hlediskem dotčení ústavními
zákony a mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústavy garantovaných
základních práv a svobod, a nikoli přezkoumáním věci samé pohledem
jednoduchého práva. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést
dokazování ke skutečnostem ověřujícím stěžovatelova tvrzení
o dotčení na základních právech a svobodách, nikoli však
dokazování ve věci samé, tj. dokazování na úrovni jednoduchého
práva, vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci. Uvedená
diferenciace je jedním z komponentů odlišujících ústavní
soudnictví od soudnictví obecného.

Z pohledu naznačených kautel, za účelem ověření tvrzení
obsažených v ústavní stížnosti, provedl v předmětné věci Ústavní
soud dokazování spisem Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 24
C 99/99 a správním spisem Policie České republiky, Správy
severomoravského kraje, Krajského dopravního inspektorátu
v Ostravě k č. j.PSM-1008/DS-98:

* V předmětném správním řízení byl stěžovatel právně zastoupen
Mgr. P. Š., advokátem, 4 (plná moc ze dne 25. listopadu 1998
založena ve spise Policie České republiky, Správy severomoravského
kraje, Krajského dopravního inspektorátu v Ostravě č. j.
PSM-1008/DS-98, č. l. 12).



* Rozhodnutí Policie České republiky, Správy severomoravského
kraje, Krajského dopravního inspektorátu v Ostravě ze dne 8. ledna
1999, č. j. PSM-1008/DS-98, dle údajů na doručence bylo doručeno
toliko stěžovateli, a to dne 28. ledna 1999 (spis Policie České
republiky, Správy severomoravského kraje, Krajského dopravního
inspektorátu v Ostravě k č. j. PSM-1008/DS-98, č. l. 9).

* Žaloba stěžovatele dle hlavy druhé části páté o. s. ř. proti
rozhodnutí Policie České republiky, Správy severomoravského kraje,
Krajského dopravního inspektorátu v Ostravě ze dne 8. ledna 1999,
č. j. PSM-1008/DS-98, byla podána k poštovní přepravě dne 30.
března 1999 (spis Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 24 C 99/99, č.
l. 4).

Z pohledu práva jednoduchého na posouzení předmětné věci
dopadají ustanovení § 246c, § 103, § 104 a 247 o. s. ř. a dále §
25 odst. 3 a § 51 správního řádu.

Dle ustanovení § 246c o. s. ř. pro řešení otázek, které
nejsou přímo upraveny v části páté o. s. ř., se užije přiměřeně
ustanovení prvé a třetí části tohoto zákona. Z povahy věci, tj.
smyslu a účelu soudního řízení, nelze, než dle uvedeného
ustanovení i v řízení dle hlavy druhé části páté o. s. ř.
postupovat dle § 103 a § 104 o. s. ř., tj. ex officio soudem
zkoumat splnění podmínek řízení. Mezi podmínky neodstranitelné
přitom zejména patří nedostatek pravomoci soudu, jež v řízení
o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů je dle § 247 odst.
2 o. s. ř. dán absencí právní moci žalobou napadeného rozhodnutí
správního orgánu (a to po vyčerpání všech opravných prostředků ve
správním řízení).



Obecný soud je tudíž v řízení dle hlavy druhé části páté
o. s. ř., kromě otázek dalších, povinen z úřední povinnosti
zkoumat i nabytí právní moci žalobou napadeného správního
rozhodnutí. Přitom soud není vázán, resp. povinen vycházet
z vyznačení právní moci správního rozhodnutí správním orgánem dle
§ 135 o. s. ř., jelikož toto vyznačení není rozhodnutím. Vyznačení
právní moci správního rozhodnutí je svojí právní povahou veřejnou
listinou, která dle § 134 o. s. ř. osvědčuje nebo potvrzuje
pravdivost určité skutečnosti jenom potud, není-li dokázán opak.
V této souvislosti Ústavní soud odkazuje i na právní názor, který
již k uvedené otázce ve své judikatuře vyslovil: Doložka právní
moci sice není právní skutečností, která by zakládala, měnila nebo
rušila právní vztahy, avšak je úředním osvědčením o právní
skutečnosti - nabytí právní moci (nález III. ÚS 456/97,
publikovaný ve Sb. n. u. ÚS, sv. 10, č. 43).

V předmětné věci byl opak dán relevantním právním rámcem,
když ustanovení § 25 odst. 3 správního řádu stanoví povinnost
správního orgánu v případě, má-li účastník řízení zástupce s plnou
mocí pro celé řízení, doručit písemnost pouze tomuto zástupci
(písemnosti se doručují v takovémto případě i účastníku samotnému
toliko tehdy, má-li něco v řízení osobně vykonat, což na doručení
rozhodnutí odvolacího orgánu v správním řízení nedopadá).
O jednoznačnosti posouzení dané otázky svědčí i právní názor
soudní judikatury. Dle usnesení Vrchního soudu v Praze S 1444-SP
1/1997 bylo-li rozhodnutí správního orgánu o odvolání doručeno
pouze účastníku řízení a nikoli jeho právnímu zástupci, ač
generální plná moc tohoto zástupce byla ve spise řádně založena,
nemohlo rozhodnutí nabýt právní moci pro nedostatek v oznámení (§
25 odst. 3 a § 51 správního řádu).

Podřazením zjištěných skutkových okolností věci pod naznačený
normativní rámec v rovině jednoduchého práva nelze než
konstatovat, že svým postupem a ústavní stížností napadeným
rozhodnutím Okresní soud v Ostravě nedostál kautelám stanoveným
pro soudní řízení v ustanoveních § 246c, § 103, § 104 a 247 o.
s.ř. a dále § 25 odst. 3 a § 51 správního řádu.

Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, za splnění
kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za
následek porušení základních práv a svobod. Ústavní soud spatřuje
tyto podmínky v následujících okolnostech: Základní práva
a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní
ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého
práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole
(např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku
interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti
(např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním
právu a svobodě. Za porušení zákazu svévole nutno dále považovat
i aplikaci zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném
a právním myšlení konsensuálně akceptovaném významu.

V posuzované věci obecný soud porušením kogentních ustanovení
o. s. ř. a správního řádu, mezi něž nepochybně nutno zařadit
i posuzování neodstranitelných podmínek řízení, a dále neodlišením
pojmu rozhodnutí a pojmu veřejné listiny, s nezbytnými důsledky
pro vázanost jejich obsahem, vybočil z rámce principu
spravedlivého procesu, jak je ústavně garantován čl. 36 Listiny.
Pokud ale stěžovatel argumentuje v této souvislosti i ustanovením
čl. 90 Ústavy, nelze než upozornit, že čl. 90 Ústavy je normou
kompetenční, vymezující postavení soudů v rámci soustavy státních
orgánů, a nikoli normou, zakotvující základní právo, resp.
svobodu.



Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud usnesení
Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. prosince 1999, č. j. 24
C 99/99-20, o zastavení řízení, pro jeho rozpor s čl. 36 Listiny
zrušil.

Nad rámec rozhodovacích důvodů, jelikož tato okolnost
z pohledu ratia decidendi již pozbývá aktuálnosti, Ústavní soud
toliko jako obiter dictum poukazuje na právní úpravě i významu
obecných právních pojmů neodpovídající názor obecného soudu
ohledně posouzení povahy lhůty dle § 250b odst. 1 o. s. ř. Jak
Ústavní soud vyjádřil již v nálezu III. ÚS 545/99, smyslem
právního institutu lhůty obecně je snížení entropie (neurčitosti)
při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu
nejistoty v právních vztazích, urychlení procesu rozhodování
s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů. Normativní vymezení
času pro uplatnění práv přitom může dopadat jak do oblasti
hmotných, tak do oblasti procesních subjektivních práv. V této
souvislosti nutno rozlišovat lhůty hmotněprávní a lhůty
procesněprávní (jakož i s nimi spojené rozdíly v jejich počítání).
Vymezení času pro uplatnění procesního prostředku k ochraně práva
(v daném případě pro podání žaloby proti rozhodnutí správních
orgánů dle hlavy druhé části páté o. s. ř.) je tudíž spjato
s realizací procesního subjektivního práva, pročež lhůta dle §
250b. odst. 1 o. s. ř. je lhůtou procesněprávní a nikoli
hmotněprávní (a to s příslušnými důsledky pro její počítání).

Vzhledem k deficitu o. s. ř., jenž v řízení dle hlavy druhé
části páté neumožňuje žalobou brojit i proti nezákonnému postupu,
spočívajícím z pohledu předmětné věci v nedoručení rozhodnutí
zákonem stanoveným způsobem (§ 25 odst. 3 správního řádu), nezbylo
Ústavnímu soudu, než v uvedeném postupu Policie České republiky,
Správy severomoravského kraje, Krajského dopravního inspektorátu
v Ostravě konstatovat porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a dle § 82
odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu Policii České republiky,
Správě severomoravského kraje, Krajskému dopravnímu inspektorátu
v Ostravě přikázat rozhodnutí ze dne 8. ledna 1999, č. j.
PSM-1008/DS-98, o uložení pokuty za spáchání přestupku, doručit
zástupci účastníka správního řízení.



Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.

V Brně dne 29. března 2001