III.ÚS 139/98 ze dne 24. 9. 1998
N 106/12 SbNU 93
Možnost jednat před soudem, spočívající v právu právně i skutkově argumentovat
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud

rozhodl po ústním jednání dne 24. září 1998 ve
věci ústavní stížnosti navrhovatelky M. K., zastoupené E. S.
advokátkou, za účasti vedlejšího účastníka Č. K., zastoupeného
JUDr. K. D. advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
listopadu 1997, č. j. 2 Cdon 1450/97-82, jímž se odmítá dovolání,
spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. listopadu 1997, č. j. 2 Cdon 1450/97-82, jakož
i rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. října 1996, č. j. 16
Co 171/96-65,

takto:

1. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 1997, č. j.
2 Cdon 1450/97-82, se zrušuje.

2. Návrh na odložení vykonatelnosti usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 27. listopadu 1997, č. j. 2 Cdon 1450/97-82, a rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 1. října 1996, č. j. 16 Co
171/96-65, se zamítá.


Odůvodnění.

I.
Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 26. března
1998, tj. ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993
Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 1997, č. j. 2 Cdon
1450/97-82, jímž bylo odmítnuto dovolání. V doplnění ústavní
stížnosti ze dne 6. dubna 1998 podává dále návrh na odložení
vykonatelnosti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu
1997, č. j. 2 Cdon 1450/97-82, a rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 1. října 1996, č. j. 16 Co 171/96-95. Uvedeným rozhodnutím
Nejvyššího soudu se stěžovatelka cítí být dotčena ve svých
základních právech a svobodách, vyplývajících z čl. 38 Listiny
základních práv a svobod.



Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 7
C 201/93, jenž si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 z 1. dubna 1996, č. j.
7 C 201/93-51, byla zrušena vyživovací povinnost Č. K., takto
žalobce v řízení před obecnými soudy, vůči stěžovatelce. V dané
věci se jednalo o posouzení podmínek, vyžadovaných ustanovením §
92 zákona o rodině, dle něhož rozvedený manžel, který není schopen
sám se živit, může žádat od bývalého manžela, aby mu přispíval na
přiměřenou výživu podle svých možností a schopností. Na základě
provedeného dokazování soud dospěl k závěru, dle něhož došlo
k takové změně poměrů na straně obou účastníků řízení, jež
neodůvodňují další přispívání žalobce na výživu žalované nějakou
finanční částkou.

Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 1. října 1996, č. j.
16 Co 171/96-65, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Konstatoval přitom, že po doplnění řízení provedením dalšího
dokazování dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněno, i když
se odvolací soud neztotožnil s důvody, o něž soud prvního stupně
opřel své rozhodnutí. Zdůraznil přitom, že pojmovým znakem
oprávnění rozvedeného manžela požadovat od bývalého manžela, aby
mu přispíval na přiměřenou výživu podle svých schopností
a možností ve smyslu ustanovení § 92 odst. 1 zákona o rodině je
jeho neschopnost sám se živit. Dle přesvědčení městského soudu
uvedeným znakem potřebnosti se tento typ alimentační povinnosti
mezi rozvedenými manžely zásadně liší od vzájemné vyživovací
povinnosti, upravené v ustanovení § 91 zákona o rodině, kde je
rozsah vyživovací povinnosti stanoven tak, aby hmotná a kulturní
úroveň manželů byla zásadně stejná. Hranici potřebnosti,
zakládající oprávnění rozvedeného manžela požadovat od bývalého
manžela příspěvek na výživu, je třeba stanovit v relaci
s legislativní úpravou částek životního minima. Jinými slovy,
jestliže příjem rozvedeného manžela (tj. jeho schopnost sám se
živit) nedosahuje v určité době stanovené částky na něho
připadajícího životního minima, dochází u něho k naplnění znaku
potřebnosti. Z uvedeného soud dále dovozuje, že jakmile však
příjem oprávněného rozvedeného manžela hranici životního minima
překročí, znak potřebnosti odpadá a jeho nárok z titulu příspěvku
na výživu rozvedeného manžela, uplatněný vůči bývalému manželovi,
nelze pokládat za opodstatněný, a to bez ohledu na to, jakých
příjmů jeho bývalý manžel dosahuje. Z tohoto pohledu, jak dále
městský soud konstatoval, je tedy zcela nepodstatné porovnávat
výši příjmů a výdajů bývalých manželů, jak to učinil soud prvního
stupně, neboť takovýto postup spíše odpovídá rozhodování
o vzájemné vyživovací povinnosti manželů.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelka dne 23.
prosince 1996 podala dovolání, a to s poukazem na § 237 odst. 1
písm. f) o. s. ř. Naplnění podmínek dovolacího důvodu, obsaženého
v uvedeném ustanovení, spatřuje v tom, že odvolací soud své
rozhodnutí opřel o právní názor odlišný od právního názoru soudu
prvního stupně, přičemž jej během ústního jednání nevyslovil
a nedal tím stěžovatelce vůbec žádnou možnost na jeho výklad
"potřebnosti" u vyživovací povinnosti mezi rozvedenými manžely
reagovat (a to zejména v té souvislosti, zda dosažení příjmu ve
výši životního minima je samo o sobě pro stanovení vyživovací
povinnosti mezi rozvedenými manžely rozhodující a dostačující).
V dovolání je dále vyjádřen názor, dle kterého z ústavního
principu právního státu, jakož i z ústavní zásady možnosti jednat
před soudem, vyplývá zákaz překvapivých rozhodnutí soudu.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. listopadu 1997, č. j. 2
Cdon 1450/97-82, dovolání stěžovatelky odmítl. Vycházel přitom
z konstatování, že poučovací povinnost soudu ve smyslu ustanovení
§ 5 o. s. ř. se týká toliko oblasti konkrétních procesních práv
a povinností účastníků v občanském soudním řízení, přičemž na
povinnost soudu upozornit účastníky během řízení na možný výklad
právní normy, týkající se posuzované věci, nelze usoudit z žádného
ustanovení o. s. ř. Uvedl dále, že soud je povinen až v odůvodnění
rozhodnutí uvést, podle kterých právních ustanovení zjištěný
skutkový stav posoudil (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), což platí i pro
jejich výklad.

V ústavní stížnosti stěžovatelka, obdobně jako v dovolání,
namítá dotčení na základním právu, plynoucím z čl. 38 odst. 1
Listiny základních práv a svobod, jež mělo být způsobeno
"překvapivým rozhodnutím" odvolacího soudu, přičemž povinnost
soudu upozornit účastníky řízení na hlediska hmotněprávní, která
jsou pro jeho rozhodnutí rozhodující, ale účastníky řízení nebyla
zohledněna, a tudíž ani před ním projednána, dovozuje z § 3 a §
114 o. s. ř.


V doplnění ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá odložení
vykonatelnosti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu
1997, č. j. 2 Cdon 1450/97-82, jakož i rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 1. října 1996, č. j. 16 Co 171/96-65, a to
s odůvodněním, dle něhož v případě kasačního nálezu Ústavního
soudu by v důsledku dalšího soudního řízení vznikl vysoký
nedoplatek, který by pak rozvedený manžel nebyl schopen
stěžovatelce zaplatit, přičemž v případě odložení vykonatelnosti
označených rozhodnutí soudů by došlo k deponování určené částky
výživného u Správy sociálního zabezpečení. Dále se v doplnění
ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že výkon napadených
rozhodnutí by znamenal pro stěžovatelku nepoměrně větší újmu, než
která by při odložení vykonatelnosti těchto rozhodnutí vznikla
rozvedenému manželovi.

Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76
odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
podal dne 11. května 1998 Nejvyšší soud vyjádření, v němž
předsedkyně senátu 2 Cdon považuje stížností napadené usnesení za
správné, odkazuje na jeho odůvodnění a neshledává za potřebné
k němu navíc cokoli uvést. Uvádí se v něm, že rozhodnutím
dovolacího soudu ve vztahu k rozhodnutí soudu odvolacího nebyla
porušena práva stěžovatelky, zajištěná čl. 38 odst. 1, 2 Listiny
základních práv a svobod, a nebylo ani zasaženo do jejího práva ve
smyslu ustanovení § 3 o. s. ř. (tj. práva domáhat se u soudu
ochrany práva, které bylo ohroženo nebo porušeno).

II.
Hodnoceníústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod
se skládá z několika komponentů (III. ÚS 102/94, III. ÚS 114/94,
III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98). Prvním je posouzení ústavnosti
aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z § 68
odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů ).
Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení ústavních procesních
práv a konečně posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace
hmotného práva.

V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování
ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva.

Ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu
interpretuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. v tom
smyslu, že postupem, kdy odvolací soud před přijetím potvrzujícího
rozhodnutí neseznámil účastníky se svým právním názorem, odlišným
od právního názoru soudu prvého stupně, a neumožnil jim se k němu
vyjádřit, nedopustil se nesprávnosti, jíž byla účastníku řízení
odňata možnost jednat před soudem. Jak již bylo uvedeno, neshledal
v takovém postupu porušení § 5 o. s. ř., jakož i žádného jiného
ustanovení o. s. ř.

Jednou z funkcí Ústavy, zvláště ústavní úpravy základních
práv a svobod, je její "prozařování" celým právním řádem. Smysl
Ústavy spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož
i institucionálního mechanizmu a procesu utváření legitimních
rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci), nejen v přímé
závaznosti Ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene
práva, nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné
moci, interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních
práv a svobod. V posuzované věci to znamená povinnost soudů
interpretovat jednotlivá ustanovení o. s. ř. v první řadě
z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních
práv a svobod.

Dle § 221 odst. 1 o. s. ř. nejsou-li podmínky ani pro
potvrzení ani pro změnu rozhodnutí, odvolací soud je zruší.
Odvolací soud dle § 219 o. s. ř. rozhodnutí potvrdí, je-li věcně
správné.

Věcnou správností se přitom rozumí správnost skutkových
zjištění a správnost právního posouzení (viz J. Bureš, L. Drápal,
M. Mazanec, Občanský soudní řád. Komentář. 2. vydání, Praha 1996,
s. 583).

Změna právního náhledu odvolacího soudu je tudíž důvodem
kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska
ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva
vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které
z pohledu dosavadního nebyly relevantní.

Ústavní soud v této souvislosti již v nálezu ve věci sp. zn.
IV. ÚS 218/95 zaujal stanovisko, dle něhož v situaci, kdy soud
odvolací při řešení případu opustil režim zákona č. 87/1991 Sb.
a věc posoudil z hlediska obecné ochrany vlastnického práva
v občanském zákoníku, aniž však v řízení, vydání jeho rozhodnutí
předcházejícím, dal možnost stěžovatelům se k tomuto posouzení
vyjádřit a uplatnit tak námitky, které obecně právní úprava
připouští, tím vpodstatě porušil zásadu dvojinstančního řízení
a ve svých důsledcích tak uvedeným postupem zasáhl do práva
stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod.

V posuzované věci Nejvyšší soud interpretoval ustanovení §
237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. v rozporu s čl. 38 Listiny, když
v postupu odvolacího soudu neshledal nesprávnost, ačkoli účastníku
řízení byla odňata reálná a efektivní možnost jednat před soudem,
spočívající v právu právně i skutkově argumentovat. Nepřipuštění
dovolání Nejvyšším soudem v důsledku ústavně rozporné interpretace
a aplikace dovolacích důvodů proto zakládá porušení čl. 36 odst.
1 Listiny, zakotvující právo na soudní ochranu.

Pakliže Ústavní soud dospěl k závěru, že v řízení před
obecným soudem nebyly dodrženy principy řádného procesu ve smyslu
čl. 36 odst. 1 Listiny, zrušením usnesení Nejvyššího soudu se
vytváří prostor pro opětovné posouzení rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 1. října 1996, č. j. 16 Co 171/96-65, a zároveň se
tím stěžovateli otevírá možnost slyšení před obecným soudem,
a tudíž i možnost uplatnění jeho argumentace ohledně skutkové
a právní stránky rozhodované věci. Pokud je nálezem, zrušujícím
rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně
práva poskytuje, vytvořen procesní prostor pro ochranu tohoto
práva uvnitř soustavy obecných soudů, pro posuzování právnosti
rozhodnutí, která zrušenému rozhodnutí předcházela, platí princip
subsidiarity, obsažený v § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve
znění pozdějších předpisů. Pokud stěžovatelka argumentuje v této
souvislosti tvrzením, dle něhož výkon napadených rozhodnutí by
znamenal pro ni nepoměrně větší újmu, než která by při odložení
vykonatelnosti těchto rozhodnutí vznikla rozvedenému manželovi,
lze pouze opětovně zdůraznit subsidiární povahu ochrany základních
práv a svobod ze strany Ústavního soudu. Posouzení otázky
důvodnosti odkladu vykonatelnosti rozhodnutí obecných soudů
přísluší obecné justici, ledaže by při rozhodování o něm byla
porušena základní práva, resp. svobody. Z uvedeného důvodu Ústavní
soud návrh stěžovatelky na odložení vykonatelnosti usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 1997, č. j. 2 Cdon
1450/97-82, jakož i rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1.
října 1996, č. j. 16 Co 171/96-65, zamítl [§ 82 odst. 1, odst. 3
písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]



V Brně 24. září 1998