III.ÚS 1454/15 ze dne 25. 6. 2015
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelky Dany Juchelkové, zastoupené JUDr. Martinem Schulhauserem, advokátem se sídlem Karviná - Fryštát, Karola Śliwky 125, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2015 č. j. 33 Cdo 5444/2014-176, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností ze dne 14. 5. 2015, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 5. 2015, stěžovatelka napadla shora označené soudní rozhodnutí, přičemž tvrdila, že Nejvyšší soud nesplnil svou povinnost poskytovat ochranu základním právům ve smyslu čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a že porušil její základní právo na přístup k soudu zakotvené v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 6. 9. 2013 č. j. 25 C 78/2011-89 uložil žalované BYTTEK BOHUMÍN a. s. povinnost zaplatit stěžovatelce jako žalobkyni částku 1 016 147 Kč a také náklady řízení ve výši 130 822,46 Kč. K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. 6. 2014 č. j. 15 Co 48/2014-141 rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku potvrdil pouze co do částky 64 170,70 Kč, ve zbývající části jej změnil tak, že žalobu zamítl a stěžovatelce uložil zaplatit žalované náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 81 714 Kč a odvolacího řízení ve výši 98 496 Kč.

3. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo podle § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.") odmítnuto stěžovatelčino dovolání s tím, že směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Svůj postup vysvětlil dovolací soud tak, že podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mj. uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.), přičemž daný požadavek je obligatorní náležitostí dovolání; má-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž nepostačuje pouhá citace textu daného ustanovení nebo jeho části. Podané dovolání uvedený postulát nesplňuje, neboť v něm není vůbec specifikováno, které ze čtyř kritérií, stanovených posledně citovaným ustanovením, má stěžovatelka za splněné. Absence tohoto údaje zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.

II.
Argumentace stěžovatelky

4. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že splnila svým dovoláním veškeré předpoklady přípustnosti dovolání, jak jsou uvedeny v § 237 o. s. ř. Jejich splnění lze jednoznačně vyvodit z textu dovolání, neboť v něm přímo uvedla, že přípustnost dovolání spatřuje ve smyslu § 237 o. s. ř. a že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva a dovolacím soudem má být právní otázka posouzena jinak, přičemž ze samotného textu dovolání vyplývá, jakým způsobem má být otázka posouzena. Z textu dovolání dle stěžovatelky jasně plyne, v čem konkrétně spočívá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, a že se domáhá toho, aby dovolací soud posoudil právní otázky jinak než odvolací soud.

5. Výklad Nejvyššího soudu pak stěžovatelka považuje za určitou svévoli, jež je v rozporu s principy spravedlnosti. Uvádí, že odkaz na zákonná ustanovení činí sice podání přehledným, není však povinností toho, kdo podání činí, označit ustanovení, o které přípustnost nebo důvodnost podání opírá, je-li příslušné ustanovení možné spolehlivě dovodit z obsahu podání, v opačném případě by bylo soudní řízení přepjatě formalistické, jak má plynout z nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2012 sp. zn. II. ÚS 458/10 (N 98/65 SbNU 317). Stěžovatelka poukazuje také na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13 (U 5/68 SbNU 541) s tím, že v něm byla řešena otázka výkladu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. ve znění zákona č. 404/2012 Sb. s tím výsledkem, že ač byla převzata dikce ustanovení § 241a odst. 1 písm. b) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012, jeho nové znění je třeba interpretovat šířeji, a to ve spojení s pojmem otázek hmotného nebo procesního práva podle § 237 o. s. ř. ve znění zákona č. 404/2012 Sb.

6. Stěžovatelka dále uvedla, že si uvědomuje, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, současně však poukázala na to, že soud prvního stupně její žalobě vyhověl, odvolací soud ovšem žalobu co do merita věci zamítl, přičemž interpretoval hmotné právo jinak než soud prvního stupně, a proto měl dovolací soud věnovat podanému dovolání pozornost, resp. jej měl projednat, neboť tím plní určitou kontrolní funkci nad rozhodovací praxí soudu nižšího stupně. Upozornila, že přípustnost dovolání záleží na uvážení soudu, přičemž s ohledem na složitost tohoto posouzení je pro účastníky řízení nemožné předvídat jeho výsledek, a s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.) zdůraznila, že protiústavnost rozhodnutí, která by vedla k odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, by ve svém důsledku mohla znamenat, že by nedocházelo k přezkoumávání předchozích rozhodnutí či řízení, které by byly zatíženy vážnými pochybeními, což by ve svém důsledku mohlo vést k porušení základních práv účastníků dovolacího řízení. To znamená riziko v podobě odepření spravedlnosti, která je poskytována Ústavou, a tudíž by došlo k odepření ochrany základních práv. Následně stěžovatelka uzavřela, že Nejvyšší soud byl povinen zabývat se jejími námitkami naplňujícími dovolací důvod, on však tvrzené hmotněprávní a procesní vady nepřezkoumal, čímž se dopustil shora uvedených pochybení vedoucích k porušení ústavnosti (viz sub 1).

III.
Formální předpoklady projednání návrhu

7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), resp. žádný takový ve vztahu k napadenému usnesení k dispozici neměla.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných formou nálezu.

9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytkla Nejvyššímu soudu, že vadně posoudil obsah jí podaného dovolání z hlediska jeho obligatorních náležitostí, jež plynou z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., konkrétně pak pokud jde o uvedení toho, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.). Jak patrno z odůvodnění napadeného usnesení, Nejvyšší soud (s) poukazem na svou judikaturu vysvětlil, jakým způsobem je dovolatel povinen v tomto směru postupovat - v prvé řadě musí v dovolání uvést, jaké ze čtyř hledisek zakotvených v posledně uvedeném ustanovení považuje za naplněné, případně včetně dalších relevantních skutečností (v závislosti na uplatněném kritériu). V návaznosti na to Nejvyšší soud stěžovatelce vytknul, že vůbec neuvedla, které z hledisek přípustnosti dovolání pokládá za naplněné, neboť pouze zpochybnila právní posouzení věci odvolacím soudem bez jakékoliv návaznosti na rozhodovací činnost dovolacího soudu, přičemž její požadavek, aby dovolací soud posoudil příslušné právní otázky jinak než odvolací soud, není řádným vymezením přípustnosti dovolání, neboť významově neodpovídá tomu, aby dovolacím soudem již dříve vyřešená právní otázka byla stejným soudem posouzena jinak.

10. Ústavní soud prvně musí připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad tzv. podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady se přitom jedná, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

11. V daném případě stěžovatelka porušení svých ústavně zaručených základních práv spatřuje ve své podstatě v tom, že Nejvyšší soud vadně interpretoval a aplikoval tzv. podústavní právo, konkrétně ustanovení § 241a odst. 2 ve spojení s § 237 o. s. ř. Zmíněný interpretační a aplikační proces v oblasti "podústavního práva" bývá stižen tzv. kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů.

12. S ohledem na námitky v ústavní stížnosti obsažené se Ústavnímu soudu jeví jako klíčová otázka, zda dovolací soud při svém rozhodování adekvátně zohlednil základní ústavně zaručené právo na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, tedy zda jeho interpretace příslušných právních norem není projevem tzv. přepjatého formalizmu, tedy zda dostatečně reflektuje zmíněné ústavně zaručené základní právo, nebo zda to (naopak) nebyla samotná stěžovatelka, kdo dostatečně nerespektoval "stanovený" (procesní) postup a na (dovolací) soud se obrátil s nikoliv řádným podáním, načež se přiklonil ke druhé možnosti, a to z následujících důvodů.

13. Ústavní soud již v usnesení ze dne 5. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 3884/14 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) připustil, že současná právní úprava klade na účastníky řízení značné nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání (§ 241a o. s. ř.), současně však vzal v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně a že to ani z hlediska samotných dovolatelů nelze hodnotit jen negativně; vycházel z toho, že dovolání představuje mimořádný opravný prostředek určený výlučně k řešení právních otázek (ať již jde o otázky práva hmotného, či procesního), přičemž právě odlišení od otázek jiných (zpravidla skutkových) činí v praxi značné problémy, a to často i tam, kde se hranice mezi nimi nejeví jako sporná, a tak předmětná právní úprava "nutí" dovolatele, aby se důsledně zabýval povahou svých námitek, jež v (případném) dovolání zamýšlí uplatnit, a to především tím, že mu ukládá za povinnost nejen identifikovat (údajně) nesprávné právní posouzení věci, ale také vyložit, v čem má být tato nesprávnost spatřována (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), nadto dovolatel musí jím předpokládanou nesprávnost konfrontovat s dosavadní judikaturou dovolacího soudu tím, že je povinen specifikovat, které z hledisek uvedených (mj.) v § 237 o. s. ř. považuje za splněné a eventuálně proč tomu má být (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Dlužno dodat, že na základě posouzení přípustnosti dovolání podle zmíněných zákonných kritérií, jež je nutně spojeno s určitou rešerší příslušné judikatury Nejvyššího soudu a jemuž musí předcházet přesné vymezení sporné právní otázky, si dovolatel může vytvořit lepší představu o svých vyhlídkách na úspěch v dovolacím řízení, což může vést jednak k úspoře finančních prostředků na jeho straně, jednak Nejvyšší soud nebude zbytečně zatěžován nedůvodnými či nedostatečně fundovanými podáními.

14. Ústavní soud dále v usnesení ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 651/14 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), stran kritéria přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. in fine (tj. "má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak"), uvedl, že musí jít o odchýlení se od otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní praxi, takže "je vyloučena verze stěžovatele implicitně zakotvená v dovolání, podle které snad postačilo, že dovolací soud má jen posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím v řízení, ve kterém je podáváno dovolání, pročež snad není třeba tvrdit konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, které má být na podkladě podaného dovolání překonáno"; jinak by totiž vymezení dalších důvodů přípustnosti, a ostatně i samotná kategorie přípustnosti dovolání, ztrácely rozumný smysl, neboť by přípustnost dovolání byla bez dalšího založena již tím, že by dovolatel žádal, aby se Nejvyšší soud odchýlil od dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, o což však jde každému dovolateli bez výjimky.

15. Ústavní soud ani ve světle okolností souzené věci se od svých předchozích závěrů, s nimiž obecně koresponduje právní názor Nejvyššího soudu obsažený v napadeném usnesení, nemá důvod odchylovat, ostatně v tomto ohledu ani žádné konkrétní námitky v ústavní stížnosti vzneseny nebyly. Zbývá tedy posoudit, zda tyto závěry najdou, s ohledem na obsah stěžovatelkou podaného dovolání, své uplatnění, resp. zda dovolací soud se při posuzování tohoto obsahu nedopustil pochybení - dezinterpretace, v důsledku které by napadené usnesení nemohla z hlediska ústavnosti obstát. V ústavní stížnosti stěžovatelka poukázala na text dovolání s tím, že v něm uvedla, že "spatřuje přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.". Pouhý odkaz na uvedené ustanovení však zjevně za řádný způsob vymezení toho, v čemž dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, považovat nelze. Dále pak se stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjádřila k obsahu dovolání v tom smyslu, že v něm uvedla, že napadené rozhodnutí (míněno odvolacího soudu) závisí na vyřešení otázky hmotného práva a dovolacím soudem má být právní otázka posouzena jinak, přičemž - jak lze vyvodit z následujícího odstavce ústavní stížnosti - pojmem "jinak" mínila "jinak než odvolací soud". V tomto ohledu tedy Ústavní soud pochybení na straně dovolacího soudu nezjistil, neboť jeho závěry v principu korespondují s tím, co stěžovatelka sama uvedla v ústavní stížnosti. Přitom již Nejvyšší soud stěžovatelce vysvětlil, že zde nejde o žádné z kritérií přípustnosti dovolání, jak jsou uvedena v ustanovení § 237 o. s. ř.

16. I kdyby snad stěžovatelka mínila namísto odvolacího soudu soud dovolací, pak by její dovolání postrádalo údaj o tom, od jakého svého řešení otázky (zde) hmotného práva (resp. od kterého svého rozhodnutí) se má dovolací soud odchýlit; jak v této souvislosti Ústavní soud uvedl v usnesení ze dne 19. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 1823/14, pouhé vymezení dovolacího důvodu, byť jinak způsobilého, k doložení přípustnosti dovolání, jakožto jeho obligatorní náležitosti, nepostačuje; stěžovatele stíhá nejdříve povinnost poukázat na právní otázku dříve vyřešenou Nejvyšším soudem, která měla být dle jeho názoru vyřešena jinak, čímž je založena přípustnost dovolání, a následně vymezit dovolací důvod tak, aby bylo zřejmé, proč by Nejvyšší soud měl tuto právní otázku posoudit jinak.

17. Stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentovala dále tím, že požadavek označit zákonné ustanovení, o které dovolatel opírá přípustnost dovolání, je projevem přepjatého formalizmu, ovšem to, že by takový požadavek byl vznesen, z napadeného rozhodnutí vyvodit nelze, a tudíž odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 458/10 není případný. Přiléhavá není ani argumentace usnesením sp. zn. III. ÚS 772/13, neboť to se primárně týká interpretace ustanovení § 72 odst. 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a to návaznosti na novelizaci občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., přičemž se v této souvislosti Ústavní soud vyjádřil i k otázce, jaká pochybení lze zahrnout pod dovolací důvod zakotvený v § 241a odst. 1 o. s. ř. A poukazuje-li stěžovatelka - s odvoláním na nález sp. zn. Pl. ÚS 29/11 - na nutnost předvídatelnosti přípustnosti dovolání, v souzené věci o tuto otázku nešlo; tou by mohla být otázka (ne)předvídatelnosti posuzování obligatorních náležitostí dovolání ze strany Nejvyššího soudu, v tomto ohledu ústavní stížnost však žádnou argumentaci neobsahuje.

18. Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. června 2015


Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu