III.ÚS 1482/08 ze dne 15. 8. 2008
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl dne 15. srpna 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti MVDr. F. Š., zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem se sídlem Moravská Třebová, Cihlářova 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. dubna 2008 sp. zn. 26 Cdo 2830/2006, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. září 2005 č. j. 19 Co 162/2005-104, a proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 18. března 2005 č. j. 12 C 252/2003-86, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 16. 6. 2008, napadá stěžovatel všechna v záhlaví usnesení označená soudní rozhodnutí, a tvrdí, že tyto soudy porušily jeho základní práva a svobody tím, že nezajistily ochranu jeho právům (ve smyslu článku 90 Ústavy a článku 4 Ústavy ČR), porušily jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo stěžovatele vlastnit majetek garantované článkem 11 odst. 1 Listiny.

Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje průběh a výsledek celého řízení v předmětné věci, přičemž poukazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 12. 1995 sp. zn. II. ÚS 190/04, ze dne 19. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 374/04 a ze dne 6. 3. 2008 sp. zn. II. ÚS 625/05, a v této souvislosti uvádí, že pokud nalézací soud "podmínil vyklizení stavby žalovanými odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku konstituováním nového práva žalovaných na bytovou náhradu, v tomto případě na přiměřený náhradní byt, i když mu bylo známo, že v obci Vlachovice žádný nájemní byt není, je tento rozsudek, včetně rozhodnutí odvolacího soudu, který rozsudek jako věcně správný potvrdil, s výše uvedenými nálezy Ústavního soudu v rozporu".

II.

Ústavní soud si vyžádal zapůjčení spisu vedeného Okresním soudem ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 12 C 252/2003, z něhož se zjišťuje, že Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 18. 3. 2005 č. j. 12 C 252/2003-86 rozhodl o žalobě stěžovatele (v dřívějším řízení v procesním postavení žalobce) proti celkem třem žalovaným o vyklizení souboru místností nacházejících se v budově čp. 30 v obci Vlachovice, tak, že žalovaným uložil povinnost vyklidit ve výroku rozsudku identifikovaný soubor místností (tj. kuchyň, dva pokoje a příslušenství) a vyklizený ho předat stěžovateli do 15 dnů od zajištění přiměřeného náhradního bytu (výrok I.), přičemž stěžovateli nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

Po provedeném dokazování nalézací soud zjistil následující skutkový stav:

Stěžovatel je vlastníkem předmětného obytného domu s celkem šesti dosud nezkolaudovanými bytovými jednotkami - soubory místností, který koupil od Pozemkového fondu ČR za situace, kdy stavba byla stavebně dokončena a je již delší dobu užívána k trvalému bydlení několika romských rodin, objekt však nebyl kolaudován, neboť kolaudaci brání nesoučinnost stěžovatele, protože ten neodstranil podstatné závady v užívání bytů ve stanoveném termínu, i když si je vědom toho, že se jedná o závady ohrožující život a zdraví zde žijících osob (závadná elektroinstalace, komínová tělesa, kanalizace a jímka, závadná pitná voda ze studny). I když první žalovaná uzavřela s dřívějším vlastníkem domu nájemní smlouvu, hodnotil ji nalézací soud jako absolutně neplatný právní úkon, neboť nemohla nahradit neexistující kolaudační rozhodnutí.

Nalézací soud sice dospěl k závěru, že žalovaní užívají soubor místností bez právního důvodu, současně však konstatoval, že nelze pominout, že žalovaní předmětné místnosti užívají od počátku v dobré víře, že jde o byt, na nějž byla řádně uzavřena nájemní smlouva, proto jejich vyklizení bez přiměřeného náhradního bytu by bylo výkonem vlastnického práva stěžovatele v rozporu s dobrými mravy. Nalézací soud při svém rozhodování přihlédl k závažnému zdravotnímu stavu první žalované a neutěšeným majetkovým poměrům dalších žalovaných, jakož i ke skutečnosti, že žalovaní nemají možnost si zajistit bydlení jinak.

O odvolání stěžovatele proti výše citovanému rozsudku nalézacího soudu rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 9. 2005 č. j. 19 Co 162/2005-104 tak, že ho v odvoláním napadené části (výrok II. citovaného rozsudku) potvrdil, ve výroku pod bodem III. a IV. odvolání stěžovatele odmítl.

Odvolací soud zdůraznil, že stěžovatel své odvolání "výslovně upřesnil tak, že ho podává proti výrokům II., III. a IV. rozsudku nalézacího soudu". Z tohoto důvodu se odvolací soud zabýval jen důvodností předmětného odvolání proti shora uvedeným výrokům a v této souvislosti konstatoval, že odvolání proti výroku II. není důvodné, neboť žalobě bylo vyhověno jen částečně, proto je rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. správné. V ostatních částech bylo odvolání odmítnuto, neboť bylo podáno osobou k tomu neoprávněnou [§ 218 písm. b) o. s. ř.].

Dne 12. 12. 2005 obdržel nalézací soud podání stěžovatele adresované Nejvyššímu soudu ČR a označené jako "dovolání do usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2005 č. j. 19 Co 162/2005-104", spolu s plnou mocí stěžovatelem zmocněného advokáta.

Po předložení "dovolání" stěžovatele Nejvyššímu soudu k rozhodnutí (č. l. 118) vrátil dovolací soud spis včetně podání stěžovatele soudu nalézacímu k dalšímu řízení s tím, že je nezbytné vyzvat stěžovatele k opravě či doplnění podání, neboť z podání není zřejmé, zda stěžovatel napadá též výroky, o nichž odvolací soud rozhodoval, nebo se jedná o návrh stěžovatele na doplnění rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 166 o. s. ř.

Usnesením ze dne 6. 9. 2006 č. j. 12 C 252/2003-121 Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou vyzval (§ 209 o. s. ř.) stěžovatele k odstranění vad podání a jeho upřesnění ve smyslu přípisu dovolacího soudu.

Po vrácení spisu včetně stěžovatelem doplněného "dovolání" rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 4. 2008 pod sp. zn. 26 Cdo 2830/2006 tak, že ho odmítl jako nepřípustné [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.].

Dovolací soud se nejprve zabýval přípustností dovolání a k této otázce konstatoval, že se "stěžovatel přípustností dovolání ani jeho důvodností nezabýval", jinak by totiž zjistil, že dovolání proti výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jimiž bylo odmítnuto odvolání proti výrokům nalézacího soudu pod body III. a IV., není přípustné.

Dovolací soud se nemohl zabývat ani případnou přípustností dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., neboť dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu o odmítnutí odvolání nebylo usnesením ve věci samé.

Za situace, kdy dovolání neshledal dovolací soud přípustným ani ve vztahu k ostatním ustanovením o. s. ř. zakládajícím přípustnost dovolání (§ 236, § 238, § 238a, § 239 o. s. ř.), závěrem konstatoval, že dovolání proti výrokům o nákladech řízení není přípustné již z toho důvodu, že výrok o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé, tedy o předmětu řízení.

Jestliže stěžovatel v dovolání argumentoval také tím, že odvolací soud mu odňal možnost jednat před soudem, pokud neprojednal jeho odvolání proti výroku o věci samé a nerozhodl o něm, jde podle názoru dovolacího soudu o důvody zmatečnosti (ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř.), k nimž však dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání. Samy o sobě tyto zmatečnostní vady způsobilým dovolacím důvodem nejsou a nelze proto jejich prostřednictvím založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Ústavní soud si v projednávané věci vyžádal rovněž vyjádření Nejvyššího soudu jako účastníka řízení (§ 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Protože však toto vyjádření neobsahovalo žádné nové poznatky či skutečnosti, které by již nebyly obsaženy v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení, Ústavní soud nepovažoval za potřebné je zasílat stěžovateli k případné replice.

III.

Předtím, než se Ústavní soud může zabývat meritem ústavní stížnosti, musí vždy zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje náležitosti a podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Lhůtu k podání ústavní stížnosti nemůže Ústavní soud prominout ani prodloužit, neboť jde o lhůtu kogentní.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soud již ve svých dřívějších rozhodnutích ze dne 7. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 10/06, ze dne 20. 7. 2006 sp. zn. III. ÚS 51/06, ze dne 12. 4. 2006 sp. zn. IV. ÚS 155/06 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) konstatoval, že z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je zřejmé, že dovolací přezkum je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, přičemž způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, jestli dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné. Naopak zde nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako nelze namítat, jak to učinil stěžovatel, že odvolací soud nerozhodl o celém předmětu odvolání (tedy včetně výroku pod bodem I. rozsudku nalézacího soudu).

Proto v případě, kdy dovolatel uplatnil proti dovoláním napadenému rozhodnutí jiné důvody, které přípustnost dovolání nezakládají, není odmítnutí dovolání výrazem "uvážení", nýbrž přímým a nevyhnutelným důsledkem toho, že nebyla-li při vázanosti dovolacím důvodem k přezkumu otevřena právní otázka vůbec, nemůže být - již logicky - řeč o právní otázce zásadního významu.

V případě uplatnění tzv. nezpůsobilých dovolacích důvodů dovolací soud prostor pro "uvážení" nemá, a proto neplatí (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), že lze podat ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu ještě ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí soudu dovolacího (shodně též usnesení ze dne 7. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 10/06, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Tak tomu bylo i v nyní posuzovaném případě.

V projednávané věci dovolací soud dovolání odmítl proto, že je přípustným neshledal. Z odůvodnění tohoto usnesení se podává, že stěžovatel napadl "dovoláním" usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2005 č. j. 19 Co 162/2005-104 za situace, kdy odvolací soud nerozhodl o věci samé, tj. rozhodoval "jen" o výrocích nalézacího soudu uvedených pod body II., III., a IV. výroku. I když byl stěžovatel podrobně poučen nalézacím soudem o nedostatcích, resp. zjevné neurčitosti svého podání označeného jako "dovolání", to vše za situace, kdy byl stěžovatel, jak vyplývá z připojené plné moci, zastoupen v "dovolacím řízení" advokátem, a bylo mu umožněno navrhnout postup podle ustanovení § 166 o. s. ř., trval na svém "dovolání". Tímto procesním postupem si však uzavřel prostor nejen pro využití tohoto mimořádného opravného prostředku, ale, a to především, i pro kasační přezkum merita věci.

Jak již uvedl dovolací soud, "dovolání" stěžovatele podané do výroků III. a IV. nalézacího soudu (odmítnuté odvoláním odvolacího soudu) neshledal dovolací soud přípustným, neboť bylo podáno osobou neoprávněnou - nalézací soud zde nerozhodl o právech či povinnostech týkajících se stěžovatele, ale o přiznané odměně a náhradě hotových výdajů zástupkyně žalovaných a o nepřiznání práva České republiky - Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou na náhradu nákladů řízení. V případě náhrady nákladů řízení však dovolání přípustné není (viz Bureš, Drápal, Krčmář a kolektiv: Občanský soudní řád, komentář - II. díl, 7. vydání, C. H. BECK, str. 1235).

Pokud se stěžovatel odvolává na závěry Ústavního soudu vyjádřené v jeho usnesení ze dne 18. 12. 2007 sp. zn. II. ÚS 182/05, resp. ze dne 9. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 650/06 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), nelze než konstatovat, s odkazem na podrobné a přiléhavé odůvodnění dovolacího soudu, že přípustnost dovolání v otázkách náhradově nákladových přípustná není, přičemž právní závěry výše citovaných rozhodnutí Ústavního soudu se této problematiky nedotýkají.

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že ústavní stížnost v části brojící proti usnesení dovolacího soudu o odmítnutí "dovolání" pro jeho nepřípustnost je zjevně neopodstatněná a Ústavní soud ji proto podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu z tohoto důvodu odmítl.

Jestliže bylo dovolání správně jako nepřípustné odmítnuto, přičemž se tak nestalo z důvodu závisejících na uvážení dovolacího soudu (takže neplatí možnost uvedená v ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), bylo možné ústavní stížnost v takovém případě podat proti rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu jen ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí odvolacího soudu (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

Stěžovatelem zvolený procesní postup (podrobně popsaný výše) mu neotevřel prostor pro to, aby dovolací soud měl příležitost posuzovat konkrétní právní otázku, natožpak její specifický judikatorní význam. Tím se stěžovatel zbavil rovněž možnosti meritorního posouzení ústavní stížností napadených rozhodnutí obou obecných soudů, neboť ústavní stížnost proti nim byla zjevně podána po uvedené lhůtě, tedy opožděně.

Ústavní soud proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2005 č. j. 19 Co 162/2005-104 a rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 18. 3. 2005 č. j. 12 C 252/2003-86 odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. srpna 2008


Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu