III.ÚS 1486/10 ze dne 2. 9. 2010
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. S., zastoupené Mgr. & Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 39/51, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2010, č. j. 20 Co 13/2010-164, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3, ze dne 14. 9. 2009, č. j. 28 Nc 1024/2008-126, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny) Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v občanskoprávním řízení, jehož byla účastníkem.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 28 Nc 1024/2008 se podává následující.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 3 v řízení o úpravu poměrů nezletilého před a pro dobu po rozvodu manželství rodičů svěřil nezletilého B. S. do střídavé péče obou rodičů a upravil podrobně způsob její realizace; dále rozhodl, že otec nezletilého je povinen přispívat na výživu nezletilého částkou 7 500 Kč a matka částkou 500 Kč. Při rozhodování o další výchově nezletilého, jakož i pro celkové posouzení vzájemných vztahů mezi rodiči a nezletilým a rodiči navzájem, vycházel soud především z poznatků, podávajících se ze znaleckého posudku MUDr. J. K. a doc. PhDr. J. K. (a jejich následného výslechu), podle nějž jsou výchovné schopnosti obou rodičů rovnocenné, a i když jsou jejich vztahy narušené a na řešení situace mají různé názory, jsou oba schopni se na styku s nezletilým domluvit, přičemž jejich představy o výchově nevybočují ze společensky běžného rámce. Nezletilý je citově vázán na oba rodiče, žádného nepreferuje, a oba jsou schopni zajistit mu potřebný klidný režim (stejně jako pravidelné návštěvy logopedické poradny). Na tomto základě, jakož i z dalších provedených důkazů, proto soud prvního stupně uzavřel, že oba rodiče mají odpovídající schopnosti a věcné zázemí, aby výchova nezletilého mohla být vedena v režimu střídavé péče.

Odvolací soud rozsudkem ze dne 4. 3. 2010, č. j. 20 Co 13/2010-164, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil ve výrocích o výchově nezletilého jen potud, že "poté, co nezletilý nastoupí do základní školy, bude běžným místem jeho vyzvednutí určeným rodičem v určený den základní škola"; jinak jej jako věcně správný potvrdil. K námitkám stěžovatelky uvedl, že věk dítěte v této věci sám o sobě na překážku střídavé péči není, a její úvahy, že v její péči nebyly zjištěny vady, vycházejí pouze z nepochopení zvoleného režimu (společné) péče o dítě, jež zde byl ostatně znalci jednoznačně doporučen. Za účelové pak označil její tvrzení, že se otec o nezletilého dříve nezajímal, jakož i zdůrazňování obtíží v komunikaci mezi rodiči nezletilého, stejně jako okolnost, že se v průběhu řízení přestěhovala z místa blízkého bydlišti otce; tvrzení o finančních důvodech pro změnu jejího bydliště přitom označil za zjevnou nepravdu. Podle odvolacího soudu otec nezletilého naopak projevil přiléhavou vstřícnost, pakliže přijal jak změnu školského zařízení nezletilého (mateřské školy), tak i styk s nezletilým, jež je mu v zásadě určován matkou; o výchovu nezletilého má zájem a má pro něj dobré podmínky, nezletilému se věnuje a nikterak nezanedbává ani jeho zdravotní stav. Podle odvolacího soudu okolnost, že rodiče nezletilého žijí nyní v různých čtvrtích Prahy nijak střídavé péči nebrání; v případě sporů o výběr základní školy pro nezletilého a ošetřujícího lékaře rozhodne případně k návrhu soud. Ve shodě se soudem prvního stupně dospěl proto k názoru, že střídavá výchova o nezletilého je zde jednoznačně adekvátním výchovným opatřením.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že soudy nevzaly v úvahu všechny rozhodné skutečnosti, neprovedly potřebné důkazy a zjištěný skutkový stav neposoudily po právní stránce správně; především se "zcela odklonily od podmínek svěření dítěte do střídavé péče" (neschopnost dohody rodičů nezletilého na základních výchovných postupech, neochota vzájemné komunikace a nedostatek spolupráce v zájmu dítěte), a jejich rozhodnutí jsou tak v zjevném rozporu se zákonnými pravidly pro takové rozhodnutí. Nevzaly v úvahu zejména otázku rodičovské zodpovědnosti, stability výchovného prostředí, citovou orientaci a zázemí dítěte, jakož i to, že to byla doposud ona, kdo krom řádné péče též dbala o výchovu po stránce citové, rozumové a mravní; naopak otec (jež o střídavou péči dosud nestál) o nezletilého zpočátku neprojevoval zájem vůbec, později v omezené míře. Bylo přitom povinností soudů, aby v zájmu dítěte tyto rozhodné skutečnosti co nejvěrohodněji zjistily, což se však nestalo; v důsledku toho rozhodování obecných soudů vybočilo z mezí předvídatelnosti a citelně zasáhlo do právní jistoty. Odvolací soud se pak nevypořádal s žádnou z jejích odvolacích námitek a jí navržené důkazy neprovedl, přičemž pouze "paušálně" odkázal na závěry soudu prvního stupně, jenž se však s jejími námitkami též relevantně nevypořádal.

Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud oproti tomu není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Deficit spravedlivého procesu (jež stěžovatelka v ústavní stížností namítá) se pak v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (§ 157 odst. 2 o. s. ř.).

Podstata ústavní stížnosti spočívá zejména v tom, že - podle stěžovatelky - se obecné soudy při svém rozhodování odklonily od kritérií rozhodných pro svěření dítěte do střídavé péče dle § 26 zákona o rodině, a dostatečně nezjistily všechny rozhodné skutečnosti pro závěr, že střídavá péče je v zájmu nezletilého.

Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem, a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Soudy přitom musí nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny, přičemž zájem dítěte vyžaduje, aby na jeho výchově participovala nejen matka, ale i otec, jež se nezastupitelným způsobem podílí na jeho postupně se vyvíjející životní orientaci (srov. nález sp. zn. II. ÚS 554/04); prioritním v otázce zohlednění zájmu dítěte tudíž je - jak uvedl Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 1206/09 - aby dítě "bylo především v péči obou rodičů, a není-li to možné, pak toho z rodičů, který k tomu má lepší předpoklady, mimo jiné uznává roli a důležitost druhého rodiče v životě dítěte a je přesvědčen, že i ten druhý je dobrým rodičem".

Podmínka zájmu dítěte je tak stěžejním hlediskem i při hodnocení okolností rozhodných pro svěření dítěte do péče rodičů, přičemž zájem dítěte je třeba posuzovat z hledisek objektivních, nikoli z pouhého subjektivního hodnocení výhodnosti či naopak nevýhodnosti pozice toho kterého z nich (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 464/04); současně nelze přehlédnout, že je povinností soudu respektovat i zásadu vyjádřenou v čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle níž mají oba rodiče společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Jakkoli střídavá výchova předpokládá ze strany rodičů především toleranci, společnou vůli a schopnost spolu komunikovat a spolupracovat (a zejména nezapojovat dítě do vzájemných rozporů), nesmí soud na způsob této výchovy rezignovat už tehdy, kdy jeden z rodičů s tímto způsobem výchovy jen "obstrukčně", resp. ničím neodůvodněně nesouhlasí; nesouhlas rodiče se střídavou péčí může být přitom relevantní pouze tehdy, je-li založen na důvodech, jež jsou způsobilé intenzivním způsobem negativně zasahovat do zájmu dítěte. Je-li naopak v řízení prokázáno, že nesouhlas rodiče nesměřuje ku skutečnému zájmu dítěte, nelze již tím možnost střídavé péče vyloučit. Jiné nazírání je v rozporu se základním právem druhého rodiče na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny a současně zásahem nejen do jeho základního práva vychovávat a pečovat o své dítě, nýbrž i do základního práva dítěte na rodičovskou výchovu a péči dle čl. 32 odst. 4 Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09).

Je zjevné, že výše uvedeným požadavkům obecné soudy při svém rozhodování o svěření nezletilého B. do střídavé péče obou rodičů plně dostály.

Jak se podává z podrobného odůvodnění obou napadených rozsudků, obecné soudy na základě skutkových zjištění hodnotily nejen vhodnost dosavadního výchovného prostředí a výchovné předpoklady obou rodičů, ale i vzájemné vztahy nezletilého dítěte k oběma rodičům a jeho citovou - jednotlivě orientovanou - vázanost. Jejich logicky a pečlivě odůvodněnému skutkovému závěru, že oba rodiče jsou schopni v budoucnu zabezpečit ve stejné míře vhodné výchovné prostředí pro dítě, a že mají pro střídavou péči tudíž odpovídající schopnosti, nelze z vyložených hledisek ústavněprávního přezkumu ničeho vytknout.

Není důvod ani přisvědčit tvrzení, že skutkový stav byl zjištěn bez náležitého podkladu, resp. že je zatížen neúplností; obecné soudy naopak vycházely z obsáhlého dokazování, jemuž nedostatek rozsahu vytknout nikterak nelze, a totéž platí i o hodnocení důkazů, které provedly. Rozhodné skutkové závěry ohledně vhodnosti střídavé výchovy obou rodičů jsou věcné, logicky konzistentní a vycházejí z přiléhavých dílčích úsudků, přičemž adekvátně reagují nejen na aktuálně panující situaci mezi oběma rodiči a nezletilým, nýbrž věnují i patřičnou pozornost předpokládaným důsledkům zvolené úpravy výchovného prostředí.

Stěžovatelce je ostatně namístě připomenout, že co do námitek proti skutkovým zjištěním, zejména proti hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.

Jak plyne z předchozího, to, že by napadená rozhodnutí mohla být hodnocena jako výraz "zjevného omylu či excesu", resp. "nepřípustné svévole", v této věci zjevně dovodit nelze, přičemž jen doložení těchto podmínek by mohlo mít pro stěžovatelku smysl, a to z hlediska jediného vzneseného - v obecné rovině akceptovatelného - ústavněprávního argumentu v duchu čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. září 2010

Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu