III.ÚS 1537/07 ze dne 10. 7. 2008
U 7/50 SbNU 435
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Usnesení

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) - ze dne 10. července 2008 sp. zn. III. ÚS 1537/07 ve věci ústavní stížnosti P. M. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2007 sp. zn. 9 To 171/2007, kterým bylo ve stěžovatelův neprospěch zrušeno usnesení soudu prvního stupně a stěžovatel byl ponechán ve vazbě.

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění



I.

Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, neboť jím měla být porušena jeho práva zaručená článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Jak Ústavní soud zjistil ze stěžovatelova návrhu, jeho příloh i z vyžádaného spisového materiálu, je stěžovatel ještě spolu s jinými osobami stíhán pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 a odst. 3 písm. b) tr. zák., dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zákona. Tohoto trestného činu se měl dle podané obžaloby (zkráceně řečeno) dopustit tak, že v období od 14. 8. 2005 do 7. 3. 2006 v mnoha případech zneužil číselné údaje vztahující se k platebním kartám jiných osob, aby za finanční prostředky na jejich bankovních účtech objednával prostřednictvím sítě internet různé zboží, čímž měl poškozeným bankovním institucím způsobit škodu přesahující 1 milion Kč a pokusit se způsobit škodu přesahující 1 600 000 Kč.

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 3. 2006 sp. zn. 1 Nt 113/2006 byl stěžovatel vzat do vazby s tím, že vazba je na něm po jeho zadržení vykonávána od 9. 3. 2006, a to z důvodu tzv. vazby předstižné podle § 67 písm. c) tr. řádu. Dne 14. 2. 2007 byl stěžovatel v souvislosti se skončením vyšetřování ve smyslu § 166 odst. 1 upozorněn na možnost prostudování spisu, jehož se stěžovatel sám chtěl osobně účastnit, a to v přítomnosti tlumočnice do běloruštiny. Seznámení se spisem probíhalo dne 15. 2. 2007 od 9.30 do 12.00 hod., dále dne 19. 2. 2007 od 9. 30 do 12.00 hod., dne 21. 2. 2007 od 9.15 do 11.30 hod. a konečně dne 21. 2. 2007 od 13.00 do 14.45 hod. Poslední termín prostudování spisu obviněným byl policejním orgánem stanoven na 21. 2. 2007, kdy stěžovatel požádal o delší dobu na prostudování spisu vzhledem k jeho obsáhlosti a zároveň požádal ve smyslu § 28 odst. 2 tr. řádu o přeložení příslušných rozhodnutí do běloruského jazyka. Této žádosti nebylo vyhověno a na stěžovatele byla dne 8. 3. 2007 příslušným státním zástupcem podána obžaloba u Obvodního soudu pro Prahu 2. Tento soud usnesením ze dne 14. 3. 2007 sp. zn. 8 T 81/2007 vrátil trestní věc stěžovatele státnímu zástupci k došetření ve smyslu § 188 odst. 1 písm. e) tr. řádu a s odkazem na ustanovení § 71 odst. 5 tr. řádu stěžovatele propustil na svobodu. Ústavní stížností napadeným usnesením Městského soudu v Praze však bylo rozhodnutí soudu prvního stupně na základě stížnosti státního zástupce v neprospěch stěžovatele zrušeno a stěžovatel byl ve smyslu § 71 odst. 5 tr. řádu ponechán ve vazbě.

V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatel zdůraznil s odkazem na znění § 71 odst. 8 a 9 tr. řádu, že v jeho trestní věci skončila doba, kdy je ho možno držet ve vazbě v přípravném řízení. Postup orgánů činných v trestním řízení ve své věci považuje za ryze účelový, neboť jeho cílem dle názoru stěžovatele bylo udržení jeho osoby ve vazbě, i když pro podání obžaloby a postavení stěžovatele před soud zatím nebyly dány podmínky. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na vyloučení své věci ze společného řízení proti ostatním spoluobviněným, k němuž dle názoru stěžovatele došlo v rozporu s ustanovením § 20 a s účelem ustanovení § 23 odst. 1 tr. řádu.

Porušení svého ústavním pořádkem zaručeného práva na spravedlivý proces a na obhajobu stěžovatel spatřuje především v tom, že mu dle jeho názoru nebyl poskytnut dostatečný čas k prostudování spisu ve smyslu § 166 odst. 1 tr. řádu. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti vyzdvihl skutečnost, že spisový materiál měl k 21. 3. 2007 několik tisíc stran a nebylo v lidských silách tento objem listin prostudovat během pouhých 9 hodin, a to navíc s ohledem na nutnou pomoc tlumočnice do běloruštiny. Stěžovatel obsáhle polemizuje s odůvodněním rozhodnutí Městského soudu v Praze, které považuje za celkově chybné, rozporuplné a nepřezkoumatelné.

II.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí a na základě vyžádaného spisového materiálu (trestní spis Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 8 T 81/2007) dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy). Tato zdrženlivost je s ohledem na subsidiaritu ústavní stížnosti o to více namístě ve věcech meritorně dosud neskončených, kde Ústavnímu soudu rozhodně nepřísluší role orgánu průběžné kontroly takového řízení. Ústavní soud perfekcionisticky nenapravuje každá drobná pochybení či nedostatky v postupu příslušných orgánů. Zásah do probíhajícího řízení připadá v úvahu jen zcela výjimečně tam, kde pochybení nabývá zásahem do základních práv stěžovatele ústavněprávní relevance.

Pokud jde o konkrétní námitky stěžovatele, Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že právo obviněného studovat spis je jednou ze složek jeho práva na obhajobu zaručeného článkem 40 odst. 3 Listiny, který stanoví, že obviněný má právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce, a článkem 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který stanoví, že každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo mít přiměřený čas a možnost k přípravě své obhajoby.

Smyslem ustanovení § 166 tr. řádu je realizace práva na obhajobu v důležitém okamžiku trestního řízení, jež má vstoupit do fáze před soudem. Zároveň slouží institut prostudování spisu k prověrce dodržování procesních předpisů ve vyšetřování, což je důležité i z hlediska náležitého zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. K prostudování musí policejní orgán předložit obviněnému a jeho obhájci celý vyšetřovací spis včetně příloh (např. i včetně připojených účetních a jiných dokladů, připojených soudních spisů, audiovizuálních záznamů některých vyšetřovacích úkonů, zvukových záznamů atd.; blíže viz Šámal a kol.: Trestní řád. Komentář. 1. díl, Praha: C.H. Beck, 2005, str. 1280).

K prostudování spisu musí být poskytnuta přiměřená doba, v rámci níž se nejen studují spisy, ale dochází k poradám mezi obviněným a obhájcem zejména o návrzích na doplnění dokazování. Čas potřebný ke studiu konkrétního spisu na konci fáze vyšetřování ve smyslu § 166 odst. 1 tr. řádu je třeba posuzovat individuálně jak s ohledem na charakter konkrétního spisového materiálu, tak i na okolnosti na straně pachatele (jeho zdravotní stav, intelektuální předpoklady, úroveň vzdělání, zda se jedná o cizince atd.). Rozsah trestního spisu co do počtu listů však nemusí být nutně určujícím kritériem pro stanovení přiměřené doby ve smyslu citovaného ustanovení. Především je třeba zdůraznit, že do spisu je v řadě případů během vyšetřování zakládáno množství listin, z nichž valná část má charakter toliko administrativních záznamů o úkonech trestního řízení. Sem patří mj. i vazební rozhodnutí a s nimi související podání obviněného. Jejich studium obviněným a jeho obhájcem má smysl z hlediska kontroly zákonnosti řízení, nemá však žádný význam pro základní otázku, jíž je otázka viny obviněného trestným činem. Dále se jedná o dokumenty, které byly do spisu založeny v rámci sledování pohybu či komunikace obviněných z důvodů přípravy zajištění jejich osob a jejichž obsahová výtěžnost z hlediska důkazního je mizivá. Je třeba brát zřetel na skutečnost, že množství listů spisu s dokumenty ekonomického či technického charakteru obsahuje často jen velmi stručnou či opakující se informaci, což bývá i na první pohled patrné. Z uvedených důvodů i co do absolutního počtu listů velmi objemné trestní spisy nemusejí pro svou obsahovou a důkazní nenáročnost vyžadovat delšího studia, a naopak i poměrně útlý spis může pro mimořádnou složitost dokumentů v něm obsažených odůvodňovat dobu delší. Závěr obecného soudu o nepřiměřenosti doby k prostudování spisu s odkazem na určitý počet listů nelze tudíž bez dalšího přenášet na jinou trestní věc, v níž obsahová náročnost spisu může být diametrálně odlišná.

V projednávané věci vycházel Ústavní soud z vyšetřovacího, resp. trestního spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 8 T 81/2007. Pokud jde o rozsah co do absolutního počtu listů, jedná se o spis značně objemný: ke dni 27. 2. 2007 měl tento spis celkem 9 svazků a 4333 listů. Velkou část z tohoto počtu listů však tvoří listiny, které jsou z hlediska obhajoby buď zcela irelevantní (záznamy o rutinních úkonech trestního řízení) anebo jde o stereotypně se opakující listiny technického charakteru, jejichž text obsahuje nanejvýš několik stručných slovních či číselných údajů s možným významem z hlediska obhajoby. Tento charakter je dán mimo jiné i způsobem páchání trestné činnosti, jež je stěžovateli kladena za vinu. Značný objem spisového materiálu souvisí s kriminalistickými postupy použitými policií ve snaze rozkrýt kontakty stěžovatele na jiné osoby. Tak např. takřka celý svazek č. 6 (č. l. 2521 až č. l. 2998) je tvořen stereotypními údaji o uskutečněných telefonních hovorech, přičemž se převážně jedná toliko o tzv. metadata, identifikující stanice a lokalizující hovory místně a časově. Podobně je tomu u svazků č. 7 a 8 (kolem 1000 listů), jež jsou opět převážně tvořeny monotónními přehledy údajů o uskutečněných telekomunikačních spojeních. Obsahově nenáročné jsou výpisy ubytovaných hostů v hotelu Berlin a listiny dokumentující pohyb obviněných na č. l. 3803 až 3903. Konečně i svazek 1 vyšetřovacího spisu zahrnuje převážně jen číselné seznamy dat, vytěžených znalcem z oboru kybernetiky ze zajištěných počítačů a mobilních telefonů. Dále ve spise nemalý prostor zabírají nejrůznější administrativní záznamy, včetně obsáhlé komunikace s cizozemskými orgány v rámci mezinárodní právní pomoci. Přitom nelze opomenout, že řada listin a dokumentů se týká především jiných obviněných než stěžovatele.

Pro otázku viny a tím pádem i pro náležitou přípravu obhajoby jsou klíčové především údaje na listinách založených ve svazcích č. 2 a 3 trestního spisu. Jde mimo jiné o dokumenty týkající se objednávek zboží pomocí zneužitých údajů z cizích platebních karet. Avšak i tuto část spisu stačí pro získání relevantních poznatků studovat velmi selektivně. Dále listiny zachycující výpovědi svědků v přípravném řízení, protokoly o provedených rekognicích a znalecké posudky představují jen poměrně nevýznamný zlomek z celého spisu. Z uvedeného je zřejmé, že jen poměrně malá část spisového materiálu má charakter důkazního materiálu významného pro rozhodnutí soudu o vině stěžovatele. Z tohoto hlediska nelze na dobu devíti hodin, poskytnutou stěžovateli ke studiu spisu, hledět jako na natolik nepřiměřeně krátkou, aby ji bylo možno hodnotit jako porušení práva na obhajobu a aby byl odůvodněn kasační zásah Ústavního soudu.

Ústavní soud dále při posuzování zákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení nemohl nechat bez povšimnutí ani určitý obstrukční charakter jednání stěžovatele, na nějž odkazuje i napadené rozhodnutí obecného soudu. Sám stěžovatel nijak nesporuje skutečnost, že během uvedených tří termínů za přítomnosti svého obhájce prostudoval toliko nepatrný zlomek z obsahově relativně nenáročného spisového materiálu. Na základě toho se policejní orgán mohl důvodně domnívat, že se jedná o úmyslnou obstrukční taktiku s ohledem na doby uvedené v § 71 odst. 8 a 9 tr. řádu.

Obiter dictum Ústavní soud dodává:

Ústavní soud posuzuje spravedlivost řízení jako celku a to, zda celkový průběh řízení je s to garantovat spravedlivý výsledek. I kdyby bylo zjištěno, že některé dílčí ustanovení trestního řádu bylo porušeno (což v této věci zjištěno nebylo), nemusí Ústavní soud vždy korigovat průběh trestního řízení (např. tím, že zruší napadená rozhodnutí), pokud takové porušení obyčejného práva nedosahuje ústavněprávní dimenze. Zásah Ústavního soudu není potřebný také tehdy, jestliže k namítanému porušení obyčejného práva mělo dojít v přípravném řízení a toto porušení lze zhojit v dalších stadiích řízení, zejména v řízení před soudem.

Také v tomto konkrétním řízení, jestliže se obviněný domníval, že mu nebyla poskytnuta přiměřená doba k prostudování spisu při příležitosti skončení vyšetřování (podle § 166 odst. 1 tr. ř.), mohl sám (nebo prostřednictvím obhájce) usilovat o nahlížení do spisu podle § 65 tr. ř. v řízení před soudem, kde mu toto právo nemůže být odepřeno. V kterémkoli okamžiku trestního řízení může také činit důkazní a jiné návrhy ve smyslu § 33 odst. 1 tr. ř. Stěžovatel nedoložil, že by tato svá práva ve stadiu soudního řízení uplatnil. Odporuje principu subsidiarity ústavní stížnosti, jestliže stěžovatel nevyužil této zákonné možnosti a namísto toho se domáhá zákroku ze strany Ústavního soudu. Trestní řízení v této věci není dosud skončeno a stěžovatel může nadále své právo na obhajobu (včetně práva na seznámení s obsahem trestního spisu a práva podávat návrhy na doplnění dokazování) uplatňovat běžným trestněprocesním postupem v řízení před soudem.

Lze ostatně připomenout, že referenční rámec ústavněprávního přezkumu je v této záležitosti vymezen shora uvedeným zněním článku 40 odst. 3 Listiny a článku 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, požadujícím poskytnutí přiměřeného času k přípravě obhajoby. Z ústavněprávního hlediska není vyžadováno, aby seznámení se spisem proběhlo již v rámci přípravného řízení; postačí, stane-li se tak v době, kdy toto právo může být obviněným efektivně využito, tj. nejpozději před meritorním rozhodnutím. Pro ústavněprávní úvahy není bez významu, že právě řízení před soudem je nejdůležitější fází trestního řízení, a v něm se mají nejúplněji prosadit všechny garance zákonného procesu, jak je všeobecně uznáváno též trestněprocesní naukou. Lze poukázat též na zahraniční procesní úpravy (např. v Německu nebo Rakousku), které nepožadují obligatorní seznámení obviněného s výsledky přípravného řízení; možnost obviněného a obhájce nahlížet do spisu v přípravném řízení vážou na souhlas státního zástupce, který může za jistých okolností nahlížení odmítnout; teprve ve stadiu soudního řízení je tato možnost neomezená (srov. § 147 německého StPO, § 45 odst. 2 rakouského StPO). Tyto zahraniční právní úpravy a na nich založená praxe zahraničních soudů nenaráží na žádné námitky Evropského soudu pro lidská práva z hlediska (ne)souladu s článkem 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy.

Touto úvahou ovšem nechce Ústavní soud říci, že ustanovení § 166 odst. 1 tr. ř. o poskytnutí přiměřené doby na seznámení se spisem při skončení vyšetřování není třeba dodržovat - naopak je namístě zdůraznit , že jde o důležité pravidlo, jehož porušení by za jiných okolností mohlo znamenat porušení ústavního práva na obhajobu; v tomto konkrétním případě však k tomu nedošlo.

Ústavní soud s ohledem na tyto skutečnosti dospěl k závěru, že projednávaný návrh je nutno odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.