III.ÚS 16/96 ze dne 6. 1. 1997
U 1/7 SbNU 325
K § 71 odst. 2 a 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti města K. o zrušení rozhodnutí Ministerstva obrany České republiky ze dne 15. 11. 1995, čj. 316/4-60/Kr, kterým byla zamítnuta žádost o udělení souhlasu k prodeji bytů ozbrojených složek v domech ve vlastnictví města K., spolu s níž byl podle § 74 zákona č. 182/1993 Sb. podán návrh na zrušení ustanovení § 22 odst. 4 zákona č. 72/1994 Sb., ve znění zákona č. 273/1994 Sb., a ustanovení § 7 odst. 3 zákona č. 102/1992 Sb., t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :
I.
Navrhovatel podal ústavní stížnost proti rozhodnutí Ministerstva obrany České republiky ze dne 15. 11. 1995, čj. 316/4-60/Kr, kterým byla zamítnuta žádost o udělení souhlasu k prodeji bytů ozbrojených složek v domech ve vlastnictví města K. V odmítnutí souhlasu Ministerstva obrany (§ 22 odst. 4 zákona č. 72/1994 Sb., ve znění zákona č. 273/1994 Sb.) spatřuje jednak porušení ústavního práva na samosprávu podle čl. 8 a čl. 104 Ústavy České republiky a jednak práva vlastnického, garantovaného čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Požádal zároveň Ústavní soud, aby neodmítl ústavní stížnost z důvodu nevyčerpání všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, a to ve smyslu § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. Uvedený návrh stěžovatel zdůvodňuje tím, že stížnost se svým obsahem a návrhem na zrušení ustanovení citovaných zákonů dotýká práv všech obcí v České republice, jež jsou vlastníky domů s byty ozbrojených složek, v důsledku čehož svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Ústavní soud dne 21. února 1996 vyzval navrhovatele o doplnění ústavní stížnosti ve smyslu naplnění podmínek, vyžadovaných ustanovením § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. V příloze svého podání ze dne 22. března 1996 město K. předložilo Ústavnímu soudu přípis náčelníka VS B. čj. 55911, ze dne 23. ledna 1995, ve kterém sděluje M.ú. v K., že Ministerstvem obrany bylo přijato opatření, omezující vydání souhlasu k uzavření smlouvy o převodu vlastnictví k bytům ozbrojených složek s výjimkou posádek, které se ruší a byty jsou uvolňovány ve prospěch civilního sektoru. K uvedenému podání ze dne 22. března 1996 stěžovatel dále přikládá vyjádření města V. ze dne 19. března 1996, podepsané starostou, a vyjádření města P. ze dne 21. března 1996, podepsané starostou. Vyjádření obou měst, vlastnících rovněž domy s byty ozbrojených složek, poukazují na zásadní význam vyřešení možnosti dispozice s těmito byty v další správě bytového fondu obce. K doplnění ústavní stížnosti je konečně přiloženo i stanovisko zástupkyně starosty města H. ze dne 20. března 1996, ve kterém je obsažen názor, podle něhož kvalifikace bytů podle § 8 zákona č. 102/1992 Sb. umožňuje jejich privatizaci bez souhlasu Ministerstva obrany (citované ustanovení upravuje právní režim bytů, jež mají charakter služebních bytů přechodně).
Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal podle § 42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. i vyjádření ministra obrany České republiky, který v první řadě zaujal odmítavé stanovisko k možnosti interpretovat souhlas nebo nesouhlas s prodejem či pronajmutím bytů ozbrojených složek podle zákona č. 102/1992 Sb., resp. zákona č. 72/1994 Sb. ve smyslu zásahu orgánu veřejné moci. V uvedeném konání spatřuje dispozitivní chování adresáta právní normy, předvídané zákonem, přičemž poukazuje na čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle něhož vlastnictví zavazuje, jakož i na § 128 o. z., upravující podmínky zásahů do vlastnického práva. Souhlas s převodem, resp. s pronájmem bytů ozbrojených složek je ve vyjádření považován za zákonem stanovené omezení vlastnického práva ve veřejném zájmu (jímž je zabezpečení obrany státu), přičemž je upozorněno na skutečnost, že se tak neděje za náhradu. V souvislosti s naplněním podmínek, obsažených v § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., tudíž ministr obrany dochází ke stanovisku negativnímu, tj. ke stanovisku, podle něhož podmínky uvedeného ustanovení v dané věci splněny nejsou. Dále poukazuje na skutečnost, že v případě úspěšnosti návrhu na zrušení ustanovení § 22 odst. 4 zákona č. 72/1994 Sb., ve znění zákona č. 273/1994 Sb., a ustanovení § 7 odst. 3 zákona č. 102/1992 Sb. bez odpovídající kompenzace právní a ekonomické mizí z právní úpravy možnost zajistit vojákům z povolání (a občanským zaměstnancům) odpovídající bytový standard (přičemž vůči vojákům z povolání jde o povinnost VS, upravenou v § 28 odst. 3 zákona č. 76/1959 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Odmítá argumentaci navrhovatele, spatřující v nesouhlasu s převodem bytů ozbrojených složek omezení práva na samosprávu obcí podle čl. 100, 101 a 104 Ústavy České republiky a akceptuje pouze nahlížení na poskytování souhlasu k převodu bytů ozbrojených složek ve smyslu omezení vlastnického práva. Ministr obrany na výslovný dotaz Ústavního soudu ve svém vyjádření uvádí, že podobné žádosti obcí a měst o povolení privatizace služebního bytového fondu nebyly na Ministerstvo obrany České republiky předloženy.
II.
Ústavní stížnost města K. byla podána s odkazem na § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., přičemž v jejím odůvodnění je namítáno kromě jiného i porušení práva územního samosprávného celku na samosprávu. Z hlediska obsahu ústavní stížnosti lze tudíž dovodit, že byla podána i s poukazem na § 72 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb.
Podmínkou ústavní stížnosti uplatněné podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. je zásah orgánu veřejné moci, porušující základní právo nebo svobodu. Otázkou je, zdali souhlas nebo nesouhlas příslušného orgánu ozbrojených složek nebo příslušného ministerstva s převodem vlastnictví bytů ozbrojených složek podle § 22 odst. 4 zákona č. 72/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, lze považovat za zásah orgánu veřejné moci podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.
Zásah orgánu veřejné moci podle citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu může mít podobu rozhodnutí, opatření nebo jiného zásahu orgánu veřejné moci. Ministerstvo obrany je orgánem státní správy (čl. 79 Ústavy České republiky, § 16 zákona č. 2/1969 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a jako takové orgánem veřejné moci (usnesení Ústavního soudu ČSFR, sp. zn. I. ÚS 191/92, publikované pod č. 3 Sbírky nálezů a usnesení, 1992). Podle § 244 odst. 3 o. s. ř. se rozhodnutími správních orgánů rozumí rozhodnutí, vydaná jimi ve správním řízení, jakož i další rozhodnutí, která zakládají, mění nebo ruší oprávnění a povinnosti fyzických nebo právnických osob. Doktrinární výklad uvedeného ustanovení o. s. ř. v této souvislosti zdůrazňuje, že "není důležité, jak je akt správního orgánu označen (rozhodnutí, jmenování, udělení, opatření, dohoda, usnesení, výměr, rozkaz, zřízení, výnos, potvrzení, oběžník, upozornění, výzva, příkaz, výpověď, oznámení, souhlas, stvrzenka, výmaz a jiné). Podstatné je, zda správní úřad takovým aktem autoritativním a právní moci schopným způsobem zasáhl do právní sféry fyzické nebo právnické osoby. Vždy je rozhodující věcný obsah aktu a nikoli jeho formální označení." (J. Bureš, L. Drápal, M. Mazanec, Občanský soudní řád. Komentář. 2. vydání, Praha 1996, s. 661)
V předmětné věci došlo vyjádřením nesouhlasu Ministerstva obrany ze dne 15. 11. 1995, čj. 316/4-60/Kr, kterým byla podle § 22 odst. 4 zákona č. 72/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zamítnuta žádost o udělení souhlasu s prodejem bytů ozbrojených složek v domech ve vlastnictví města K., k vydání aktu správního orgánu, kterým bylo autoritativním a právní moci schopným způsobem omezeno vlastnické právo města K. Z hlediska svého předmětu tudíž ústavní stížnost splňuje podmínku, vyžadovanou čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., protože směřuje proti pravomocnému rozhodnutí správního orgánu.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Za takové v předmětné věci nutno považovat rozklad podle § 61 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, a až následně (§ 247 odst. 2 o. s. ř.) žalobu proti rozhodnutí správního orgánu podle § 247 a násl. o. s. ř.
Stěžovatel však ústavní stížnost opírá o § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.
Rozhodnutí ministerstva obrany ze dne 15. 11. 1995, čj. 316/4-60/Kr, kterým byla podle § 22 odst. 4 zákona č. 72/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zamítnuta žádost o udělení souhlasu s prodejem bytů ozbrojených složek v domech ve vlastnictví města K., bylo doručeno dne 21. listopadu 1995, přičemž nabylo právní moci marným uplynutím 15 denní lhůty pro podání rozkladu. Ústavní stížnost byla Ústavnímu soudu podána osobně dne 16. ledna 1996.
Po dodržení jednoroční lhůty, vyžadované ustanovením § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., druhou podmínkou pro přijetí ústavní stížnosti, která nesplňuje předpoklady přípustnosti podle odstavce 1. cit. ustanovení, je skutečnost, že svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Znak přesahování svým významem vlastních zájmů stěžovatele nutno spatřovat v požadavku obecného dosahu rozhodnutí v dané věci. Sama obecnost dosahu však není podmínkou dostatečnou. V zákonné skutkové podstatě, obsažené v ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je zakotven i znak podstatného přesahování svým významem vlastních zájmů stěžovatele. Posouzení jeho naplnění závisí na akcentu, jenž Ústavní soud klade na obecné důsledky rozhodnutí o dotčeném základním právu či svobodě.
V posuzovaném případě dospěl Ústavní soud k závěru, že došlo k naplnění uvedených znaků ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.
Obecnost dosahu posuzovaného případu vyplývá jednak z návrhu na zrušení ustanovení § 22 odst. 4 zákona č. 72/1994 Sb., ve znění zákona č. 273/1994 Sb., a ustanovení § 7 odst. 3 zákona č. 102/1992 Sb., a jednak z příloh doplnění ústavní stížnosti ze dne 22. března 1996. Vzhledem k vydání přípisu náčelníka VS B. čj. 55911, ze dne 23. ledna 1995, v němž sděluje, že Ministerstvem obrany bylo přijato opatření, omezující vydání souhlasu k uzavření smlouvy o převodu vlastnictví k bytům ozbrojených složek s výjimkou posádek, které se ruší a byty jsou uvolňovány ve prospěch civilního sektoru, neodůvodňuje konstatování ministra obrany ve vyjádření ze dne 26. března 1996, že žádosti obcí a měst o povolení privatizace služebního bytového fondu nebyly na Ministerstvo obrany České republiky předloženy, závěr opačný. Konečně podstatnost přesahování ústavní stížnosti svým významem zájmů stěžovatele spatřuje Ústavní soud v důležitosti stanovení hranic ústavně přípustného omezení vlastnického práva v demokratickém právním státě, založeném na úctě k právům a svobodám člověka a občana, tím v oblasti ekonomické na principu tržního hospodářství.
S ohledem k uvedeným závěrům, k nímž Ústavní soud při posuzování předmětné ústavní stížnosti dospěl, jakož i vzhledem k tomu, že spolu s ústavní stížností byl navrhovatelem podán, v souladu s § 74 zákona č. 182/1993 Sb., i návrh na zrušení ustanovení právního předpisu, Ústavní soud podle § 78 odst. 1 citovaného zákona usnesením ze dne 24. dubna 1996 řízení o ústavní stížnosti přerušil.
III.
Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 9. října 1996, sp. zn. Pl. ÚS 15/96, dospěl k závěru, podle něhož ustanovení § 22 odst. 4 zákona č. 72/1994 Sb., ve znění zákona č. 273/1994 Sb., nesplňuje podmínky omezení základního práva, resp. svobody (v daném případě práva vlastnického, chráněného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), v důsledku jeho kolize s jiným základním právem, resp. svobodou, nebo veřejným statkem (zabezpečením bytových potřeb osob působících v rezortech, garantujících obranu státu a ochranu veřejného pořádku), v důsledku čehož rozhodl o jeho zrušení. Protože podle § 74 zákona č. 182/1993 Sb. je podmínkou podání návrhu na zrušení ustanovení zákona, spojeného s ústavní stížnosti, jeho uplatnění, v důsledku něhož nastala skutečnost, jež je předmětem ústavní stížnosti, což v případě § 7 odst. 3 zákona č. 102/1992 Sb. nebylo splněno, Ústavní soud návrh na zrušení uvedeného ustanovení dle § 43 odst. 1 písm. f) zákona č. 182/1993 Sb. jako nepřípustný odmítl.
IV.
V posuzované věci dotčení stěžovatele na základních právech a svobodách rozhodnutím Ministerstva obrany ČR ze dne 15. 11. 1995, čj. 316/4-60/Kr, kterým byla zamítnuta žádost o udělení souhlasu s prodejem bytů ozbrojených složek v domech ve vlastnictví města K., nespočívá v hmotněprávním nebo procesním pochybení státního orgánu aplikujícího právo, nýbrž v protiústavnosti aplikovaného zákonného ustanovení, jež bylo nálezem Ústavního soudu zrušeno.
Dle § 71 odst. 2 a 3 zákona č. 182/1993 Sb. ostatní pravomocná rozhodnutí, než rozsudky v trestním řízení, vydaná na základě právního předpisu nebo jeho ustanovení, který byl zrušen, resp. které bylo zrušeno, zůstávají nedotčena, přičemž práva a povinnosti podle takovýchto rozhodnutí nelze vykonávat. Z uvedeného ustanovení zákona o Ústavním soudu vyplývá, že dnem 1. listopadu 1997, kterým se podle nálezu ze dne 9. října 1996, sp. zn. Pl. ÚS 15/96, zrušuje § 22 odst. 4 zákona č. 72/1994 Sb., ve znění zákona č. 273/1994 Sb., práva a povinnosti založené rozhodnutím Ministerstva obrany ČR ze dne 15. 11. 1995, čj. 316/4-60/Kr, nelze vykonávat. Z § 71 odst. 2 a 3 zákona č. 182/1993 Sb. zároveň plyne, že zrušení ustanovení právního předpisu, na jehož základě bylo vydáno ústavní stížností napadené pravomocné rozhodnutí, není samo o sobě důvodem zrušení tohoto rozhodnutí. Z uvedeného důvodu Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. ústavní stížnost odmítl.


Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.


V Brně 6. ledna 1997