III.ÚS 1607/16 ze dne 19. 7. 2016
U 12/82 SbNU 805
K právu na bezplatnou právní pomoc v souvislosti s probíhajícím procesem oddlužení
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Usnesení

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka - ze dne 19. července 2016 sp. zn. III. ÚS 1607/16 ve věci ústavní stížnosti Ivana Mnícha, zastoupeného Mgr. Petrem Řehákem, advokátem, se sídlem Újezd 409/49, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2016 sp. zn. 8 To 61/2016 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. ledna 2016 sp. zn. 0 Nt 18282/2015, jimiž bylo rozhodnuto tak, že stěžovatel nemá ve své trestní věci nárok na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení.

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění


I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny, právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny, jakož i právo vyplývající z čl. 2 odst. 2 Listiny.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora uvedeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozhodl, že stěžovatel nemá nárok na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu. Neshledal žádný důvod nepřechodné povahy, pro který by stěžovatel nemohl náklady obhajoby hradit. Takovým důvodem nemůže být dle obvodního soudu ani skutečnost, že stěžovateli a jeho manželce bylo v rámci insolvenčního řízení povoleno oddlužení. Navíc dle soudu existuje reálná šance, že stěžovatel bude schopen náklady obhajoby uhradit ze svých příjmů, byť by tak měl učinit až v budoucnu a po částech.

3. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou napadeným usnesením zamítl Městský soud v Praze. Ten se přitom zcela ztotožnil se závěry soudu obvodního, k nimž doplnil, že dle trestního řádu v případě trestného činu, pro který je stěžovatel stíhán, musí obhájce mít, a doposud náklady na jeho obhajobu nese stát, že je vůbec otázkou, jak v daném případě celé řízení skončí, a že stěžovatel může využít institut určení advokáta podle ustanovení § 18 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů.



II. Argumentace stěžovatele

4. Podle stěžovatele soudy porušily jeho ústavní práva nesprávným zhodnocením režimu a účinků zahájení insolvenčního řízení, neboť je spolu se svou manželkou z důvodu vedeného insolvenčního řízení povinen až do prosince roku 2019 hradit stanovenou částku podle splátkového kalendáře. Ponechat si může jen tzv. nepostižitelné minimum. To konkrétně pro jeho tříčlennou rodinu představuje částku 13 902 Kč, po odečtení měsíčních režijních nákladů pak částku menší než 4 000 Kč. Stěžovatel má za to, že po něm nelze objektivně požadovat, aby z této částky uspokojil všechny nikoliv nejnutnější potřeby rodiny a ještě uspořil částku odpovídající odměně obhájce. Skutečnost, že stěžovatel i jeho manželka jsou osoby práce schopné, na jejich nepříznivé situaci nemůže mnoho změnit, neboť stěžovatel je a bude povinen odvádět většinu své mzdy na úhradu závazků z insolvenčního řízení. Stěžovatel musí k této úhradě poskytnout dokonce všechny prostředky nabyté darem či dědictvím. Proto není možné, aby naspořil jakoukoliv částku odpovídající odměně advokáta. To soudy opomněly vzít na zřetel. Dané trestní řízení je přitom velmi rozsáhlé, vedené proti více než stovce osob, a již do současné doby bylo učiněno několik desítek vyšetřovacích úkonů. Náklady obhajoby lze tak dle stěžovatele očekávat v řádu stovek tisíc korun. Stěžovatel má pak v rámci povinností dlužníka zakázáno přijímat jakékoliv nové závazky, které by nemohl splnit. Tuto povinnost by porušil přijetím služeb obhájce za své prostředky. Pokud stěžovateli nebude přiznán nárok na bezplatnou obhajobu (resp. obhajobu za sníženou odměnu) bude nucen ustanoveného obhájce odmítnout, přestože splňuje podmínky pro nutnou obhajobu a hrozí mu přísný trest odnětí svobody. Závěrem stěžovatel zdůrazňuje, že se v současné situaci ocitl kvůli tzv. dluhové pasti a snaží se ji efektivně a řádně řešit.

III. Procesní předpoklady projednání návrhu

5. Dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.



IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

7. Těžištěm stěžovatelovy argumentace je jeho tvrzení o existenci práva na bezplatnou právní pomoc v důsledku jeho neblahé majetkové situace. Stěžovatel a jeho manželka jsou zadluženi, jsou v úpadku a bylo jim schváleno společné oddlužení (blíže sub 4), ze kterého jim plynou povinnosti plynoucí z právní úpravy oddlužení v zákoně č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud však nemůže takovému tvrzení přisvědčit.

8. Z ústavněprávního hlediska v obecné rovině spočívá podstata institutu bezplatné obhajoby v odpuštění úhrady peněžního závazku těm, u nichž by trvání na takové povinnosti bylo zjevně nepřiměřené. Tak tomu může být s ohledem na jejich trvalý rodinný či zdravotní stav, výdělkové, majetkové a rodinné poměry, zajišťování své nutné výživy nebo nutné výživy osob, o které jsou podle zákona povinny pečovat. Přitom však Ústavní soud zastává názor, že rozhodná je celková ekonomická situace obviněného, přičemž u osob práce a výdělku schopných nedostatek pohotových finančních prostředků sám o sobě důvodem pro poskytnutí bezplatné obhajoby není (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014 sp. zn. II. ÚS 464/14 a tam citovanou další judikaturu - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Soudní praxi spočívající v nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu osobám, u nichž je značná pravděpodobnost jejich budoucí, jakkoliv vzdálené solventnosti, nelze tedy označit za protiústavní, neboť nepřiměřeně nezasahuje žádné ze stěžovatelových ústavních práv. Taková praxe je naopak naplněním maximy, že každý je povinen plnit své závazky (srov. např. usnesení ze dne 25. 6. 2015 sp. zn. III. ÚS 783/15). Uvedená zásada vyjadřuje současně i hodnotový aspekt, neboť (vedle možného preventivního dopadu) je důležitou součástí procesu přijímání odpovědnosti za spáchaný trestný čin a nápravu jeho důsledků. S tím souvisí zásada, že osoba, která není za trestný čin odsouzena, nemá nést náklady na svoji obhajobu (srov. např. usnesení ze dne 26. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 1248/15). Stěžovatelova situace přitom nevykazuje žádné mimořádné znaky, kvůli kterým by bylo záhodno se od uvedené zásady odchýlit, jak by tomu mohlo být v případě tíživého zásahu, který již postihuje základní aspekty důstojnosti jedince [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 22/10 (N 77/57 SbNU 43)].

9. Dle Ústavního soudu nemůže být bez dalšího takovou okolností probíhající proces oddlužení, které stěžovateli ukládá určité povinnosti do prosince roku 2019, a to tím spíše, že stěžovatel je stíhán pro trestnou činnost, jejímž obsahem je rovněž obvinění z nehospodárného a bezohledného nakládání s majetkem za účelem protiprávního obohacení se na smluvním partnerovi [stěžovatel je stíhán pro zločin pojistného podvodu podle § 210 odst. 2 a 4 a odst. 5 písm. a) trestního zákoníku]. V daném řízení je bez ohledu na probíhající proces oddlužení několik podstatných nejasných okolností v otázce stěžovatelových schopností uhradit náklady obhajoby. Především není vůbec zřejmý výsledek celého trestního řízení (a tedy budoucí povinnosti stěžovatele nějaké náklady hradit) ani moment jeho pravomocného skončení ve vztahu ke konci stěžovatelem uváděné lhůty v prosinci 2019 (a tedy jeho schopnost svým případným závazkům dostát v momentě skončení trestního řízení). S tím souvisí i otázka budoucích výdělečných schopností stěžovatele. A značně nejistý je nakonec i rozsah budoucích nákladů, který může stěžovatel svojí procesní strategií značně ovlivnit. Všechny tyto nejisté aspekty případu pak nesvědčí ve prospěch přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, jak se zřejmě stěžovatel domnívá, nýbrž jej naopak vyvrací.

10. Ustanovení čl. 40 odst. 3 Listiny obsahuje odkaz na zákon, který má stanovit případy pro bezplatnou obhajobu nebo (a maiori ad minus) případy pro obhajobu za sníženou odměnu. Tuto ústavní povinnost zákonodárce splnil cestou § 33 odst. 2 až 4 trestního řádu (ve znění pozdějších předpisů). Ústavní právo na bezplatnou obhajobu podle trestního řádu náleží pouze osobě, u níž byla v míře rozumné jistoty prokázána její budoucí neschopnost dostát závazku vůči obhájci. Nejisté okolnosti se tak v tomto případě nemohou vykládat ve prospěch stěžovatele jako obviněného. Namítá-li stěžovatel, že ustanovení § 412 odst. 1 písm. g) insolvenčního zákona mu coby dlužníku po schválení oddlužení ukládá povinnost nepřijímat na sebe žádné nové závazky, které by nemohl v době jejich splatnosti plnit, nemůže to vést k závěru, že je tím vyloučena aplikace čl. 40 odst. 3 Listiny. Použití příjmů na výdaje za právní pomoc je součástí realizace ústavního práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny, a proto nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že by se takový postup dostával do rozporu s tímto ústavně zaručeným právem v situaci, kdy by měl stěžovatel skutečně tyto náklady hradit a kdy zákon (§ 36 odst. 3 trestního řádu), na který čl. 40 odst. 3 Listiny odkazuje, stanoví, že obhájce již v přípravném řízení trestním mít musí. Proto ustanovení § 412 odst. 1 písm. g) insolvenčního zákona v projednávané věci nemůže sloužit - rebus sic stantibus - jako důvod pro přiznání nároku na obhajobu bezplatnou nebo obhajobu za sníženou odměnu podle § 33 odst. 2 trestního řádu. Odkázat lze v tomto směru i na obdobná rozhodnutí Ústavního soudu, která se navíc týkala již probíhajícího exekučního řízení [usnesení ze dne 14. 3. 2007 sp. zn. II. ÚS 713/06, usnesení ze dne 11. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 3723/12 a usnesení ze dne 30. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 3788/15 (v SbNU nepublikována, dostupná na htpp://nalus.usoud.cz)], vedeného rovněž na značně vysoké dlužné částky jako v případě stěžovatele.

11. Ústavní soud uzavírá, že s výjimkou extrémní situace, kdy by nevyhovění takové žádosti představovalo zásah do základních předpokladů důstojné existence stěžovatele, závěry obecného soudu v konkrétním případě nepřehodnocuje a jeho zásah se omezuje na přezkum toho, zda napadené rozhodnutí obecného soudu bylo náležitě a ústavně konformním způsobem odůvodněno a předcházelo mu řízení, které vyhovuje podmínkám ústavních záruk spravedlivého řízení.

12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.