III.ÚS 1660/19 ze dne 25. 6. 2019
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Hany Mackové a Jiřího Macka, zastoupených Mgr. Ivo Šotkem, advokátem, sídlem Ostružnická 325/6, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. března 2019 č. j. 26 Cdo 384/2018-224, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 12. října 2017 č. j. 69 Co 376/2017-187 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. dubna 2017 č. j. 25 C 16/2017-131, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Ivety Steigerové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro údajné porušení jejich ústavně zaručeného práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že stěžovatelé se žalobou podanou dne 20. 1. 2017 u Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") domáhali určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu konkretizovaného bytu ze dne 12. 11. 2016, kterou jim dala vedlejší účastnice, s odůvodněním, že výpověď byla stěžovatelce doručena dne 1. 12. 2016 a stěžovateli doručena nebyla (zásilku adresovanou stěžovateli vyzvedl na poště syn stěžovatelů, předal ji stěžovatelce, která o výpovědi zapomněla stěžovatele informovat, přičemž námitky proti výpovědi stěžovatel podepsal, aniž by listinu četl, protože stěžovatelce důvěřuje); dále stěžovatelé tvrdili, že výpovědní důvod uvedený ve výpovědi není dán. Okresní soud žalobu stěžovatelů rozsudkem ze dne 19. 4. 2017 č. j. 25 C 16/2017-131 zamítl, dospěv k závěru, že žaloba byla podána včas, avšak nebyla důvodná, neboť výpověď byla oprávněná.

3. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatelé odvolání, které Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") neshledal důvodným, a proto rozsudkem ze dne 12. 10. 2017 č. j. 69 Co 376/2017-187 potvrdil rozsudek okresního soudu. V odůvodnění krajský soud konstatoval, že akceptuje právní hodnocení a posouzení věci okresním soudem, že však zcela neakceptuje právní názor okresního soudu o doručování předmětné výpovědi a že je správný závěr okresního soudu, že žaloba podaná dne 20. 1. 2017 byla žalobou podanou po uplynutí prekluzivní lhůty dle § 2290 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"). Dále uvedl, že okresní soud nad rámec a bez ohledu na zánik nároků stěžovatelů věc posoudil podle § 2286 a § 2288 odst. 2 písm. b) občanského zákoníku, a není podkladu pro úsudek, že by okresní soud při posuzování výpovědi a výpovědního důvodu uplatnil nestandardní právní názory, případně názory vybočující z mezí ustálené soudní praxe.

4. Stěžovatelé napadli rozsudek krajského soudu dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. 3. 2019 č. j. 26 Cdo 384/2018-224 odmítl jako nepřípustné, neboť závěr krajského soudu, že žaloba došlá okresnímu soudu dne 20. 1. 2017 na přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu byla podána po uplynutí lhůty stanovené v § 2290 občanského zákoníku, je v konečném důsledku v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Nejprve - s odkazy na svoji prejudikaturu - připomenul závěry ohledně účinnosti výpovědi u společného nájmu bytu manželů a vzniku účinků právního jednání vůči nepřítomné osobě. Poté uzavřel, že v projednávaném případě byla oběma stěžovatelům zásilka doručena nejpozději dnem následujícím po dni, kdy jim bylo vhozeno oznámení o uložení zásilky obsahující výpověď do poštovní schránky (o čemž byli informováni státním podnikem Česká pošta, s. p., i e-mailem), tedy 16. 11. 2016, a proto žaloba na oprávněnost výpovědi podaná dne 20. 1. 2017 byla podána po uplynutí lhůty stanovené v § 2290 občanského zákoníku (skutečnost, že zásilku namísto druhého stěžovatele později fakticky vyzvedl na poště jeho syn, na účincích již nastalého doručení nic nemění).


II.
Argumentace stěžovatelů

5. Stěžovatelé v úvodu ústavní stížnosti připomínají, že v roce 1990 uzavřeli dohodu o užívání bytu s Podnikem bytového hospodářství Olomouc a vedlejší účastnice vstoupila do nájemního vztahu na základě kupní smlouvy z roku 2015. Vedlejší účastnice nájem vypověděla, avšak výpovědní důvod je podle stěžovatelů v přímém rozporu s písemným ujednáním výpovědních důvodů v dohodě o užívání bytu, přičemž sjednané výpovědní důvody mají přednost před zákonem.

6. V další části ústavní stížnosti se stěžovatelé zaměřují na konstrukci doručování výpovědi, jako jednostranného adresovaného právního jednání. Podle nich nebyla výpověď doručena stěžovateli, neboť byla doručena jejich synovi (shodného jména se stěžovatelem), takže z jejich pohledu jde o právní úkon, který není perfektní pro neurčitost právního jednání. Obecné soudy údajně dovodily, že výpověď se dostala do sféry dispozice stěžovatele třetí den po oznámení České pošty, s. p.. Tento názor je podle stěžovatelů v rozporu s judikaturou, na kterou soudy odkázaly, protože stěžovatel neměl objektivní příležitost se o výpovědi z nájmu bytu dovědět, když zásilku s ní převzal jeho syn, takže nelze dovozovat, že výpověď se dostala do dispozice stěžovatele třetí den po oznámení České pošty, s. p.. Konstrukci okresního soudu o tom, že den vhození oznámení do schránky se stává dnem doručení, považují za výklad blížící se fikci uplatňované v procesních předpisech, kterou však nelze použít v soukromém právu.

7. Svoje tvrzení o porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny dokládají odkazy na ochranu slabší strany (nález Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 615/17; pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), neboť soudy neposoudily individuální okolnosti případu stěžovatelů ve všech souvislostech (nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 4160/16).


III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádného procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

10. Dále Ústavní soud dodává, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li bez zákonného důvodu nečinný, či nevytvoří-li prostor žalovanému účastníkovi bránit se vůči podané žalobě. Ve věci stěžovatelů Ústavní soud neshledal žádné z takových pochybení.

11. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh je patrné, že základem sporu mezi stěžovateli a vedlejší účastnicí je problematika vzniku výpovědi, jako jednostranného adresovaného právního jednání. Je notorietou, že tento druh právních jednání vzniká v okamžiku, kdy projev vůle dojde adresátovi. Jde o výsledek tzv. teorie dojití, která chrání právní jistotu těch osob, v jejichž právní sféře mohou být takovým jednáním vyvolány právní následky, včetně případných zásahů do základních práv. Tato teorie je založena na konstrukci, podle níž projev vůle dojde adresátovi, jakmile se dostane do sféry jeho dispozice, tzn. v okamžiku, kdy adresát nabude objektivní možnost seznámit se s obsahem projevu vůle. Dojití projevu vůle do sféry adresáta tak dovršuje proces vzniku takového jednostranného právního jednání, a teprve když je postaveno najisto, že takový projev vůle do sféry adresáta došel, je možné posuzovat jeho právní účinky, tj. vyvolané právní následky. Tuto teorii respektuje i občanský zákoník (srov. § 570), který poté stanoví vyvratitelnou domněnku doby dojití (§ 572 - pozn. jde však jen o domněnku doby dojití, což znamená, že zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb skutečně došla, pouze není jistý den jejího dojití, tudíž se doba dojití presumuje v závislosti na dnu odeslání).

12. Ústavní soud po seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí shledal, že obecné soudy se doručením výpovědi vedlejší účastnicí zabývaly a dospěly shodně k závěru, že žaloba stěžovatelů nebyla důvodná, ovšem na základě rozdílných právních názorů.
a) Okresní soud (str. 13 odůvodnění jeho rozsudku) považoval za den doručení výpovědi druhému stěžovateli den následující po dni, kdy zásilka obsahující výpověď byla jeho synem přinesena do stěžovatelova bytu a tam umístěna, tj. 27. 11. 2016. Proto dospěl k závěru, že žaloba byla podána včas, tudíž se meritorně zabýval existencí výpovědního důvodu a poté uzavřel, že výpověď byla výpovědí oprávněnou (str. 14 předposlední odstavec odůvodnění).
b) Krajský soud vadně vyložil závěr okresního soudu v konstatování, že je "správný závěr soudu prvého stupně, že žaloba podaná dne 20. 1. 2017 byla žalobou podanou po uplynutí prekluzivní lhůty dle § 2290 o. z." (str. 4 i. f. odůvodnění rozsudku krajského soudu), neboť takový závěr okresní soud nepřijal, pouze o něm uvažoval hypoteticky (srov. str. 13 závěr druhého odstavce odůvodnění rozsudku okresního soudu). Krajský soud však opožděnost žaloby odůvodnil názorem, že u společného nájmu bytu manželů je třeba prekluzivní lhůtu počítat od data doručení stěžovatelce, tedy od 15. 11. 2016 (tento den byla zásilka stěžovatelce doručována, téhož dne byla uložena na poště a stěžovatelka byla o neúspěšném doručení a uložení zásilky informována e-mailem).
c) Nejvyšší soud, aniž by právní názor krajského soudu označil za vadný, připomenul, že u společného nájmu bytu manžely musí výpověď směřovat vůči oběma manželům a oběma musí být doručena, proto lze výpověď považovat za účinnou až okamžikem, kdy je doručena druhému z manželů. Teorii dojití rozvinul s odkazem na "ustálenou" rozhodovací praxi, která je použitelná i za účinnosti občanského zákoníku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017 sp. zn. 20 Cdo 4016/2017), dle níž je dojitím třeba rozumět konkrétní možnost nepřítomné osoby seznámit se s jí adresovaným právním jednáním, přitom takovou možností je nejen samotné převzetí písemného hmotněprávního jednání adresátem, ale i ty případy, kdy doručením dopisu či telegramu, obsahujícího projev vůle, do bytu adresáta či do jeho poštovní schránky popřípadě i vhozením oznámení do poštovní schránky o uložení takové zásilky nabyl adresát hmotněprávního jednání objektivní příležitost seznámit se s obsahem zásilky. Je-li jednostranné hmotněprávní jednání doručováno prostřednictvím držitele poštovní licence adresátovi v místě, kde se zdržuje, má tak objektivní příležitost seznámit se s jeho obsahem a nemůže být právně významné, zda tak (ne)učinil; nerozhodné jsou i subjektivní důvody, které ho k tomu vedly. Okolnost, že si adresát později zásilku vyzvedl (ač mu v tom dříve objektivní okolnosti nebránily), nemůže odsunout účinky doručení na dobu, kdy se s jejím obsahem skutečně seznámil. Hmotněprávní jednání je třeba považovat za perfektní (zásilku za doručenou) okamžikem, kdy se adresát tohoto jednání měl možnost s ním objektivně seznámit, doručení nelze vázat na okamžik, kdy je adresát "ochoten" tak opravdu učinit (vyzvednout si zásilku, seznámit se s jejím obsahem) - s odkazem na svoje rozsudky ze dne 16. 3. 2005 sp. zn. 26 Cdo 864/2004, ze dne 19. 11. 2008 sp. zn. 26 Cdo 238/2008, ze dne 13. 11. 2012 sp. zn. 26 Cdo 2988/2011, ze dne 1. 12. 2010 sp. zn.23 Cdo 2926/2009. Využití těchto závěrů na věc stěžovatelů vedlo Nejvyšší soud k závěru o opožděnosti jejich žaloby (viz výše bod 4.).

13. Není pochyb o tom, že rozdílné právní hodnocení jednoduché právní konstrukce vzniku jednostranného právního jednání a jeho uplatnění ve společném závazkovém vztahu manželů (sc. společného nájmu bytů manželi) třemi stupni soudů ve čtyřčlánkové soudní soustavě je nežádoucím jevem, a to i přesto, že nedošlo k diformitě meritorních výroků. Nicméně, taková situace nemusí nutně vést ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu, neboť ten je podmíněn porušením základních práv (viz bod 9.). Takové relevantní porušení však Ústavní soud ve věci stěžovatelů neshledal, neboť Nejvyšší soud, jako poslední instance, odůvodnil zamítavý výrok (vycházející z opožděného podání žaloby) odpovídající právní argumentací vycházející z podústavního práva. Další námitky (např. rozsah výpovědních důvodů - bod 5., nedostatečná ochrana slabší smluvní strany) tak nejsou právně významné.

14. Na základě výše uvedeného Ústavní soud neshledal porušení žádného ze základních práv zaručených stěžovatelům, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. června 2019


Josef Fiala v. r.
předseda senátu