III.ÚS 1688/16 ze dne 30. 6. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. Č., zastoupeného JUDr. Martinem Korbařem, advokátem, sídlem Lublaňská 507/8, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2016 sp. zn. 5 Tdo 242/2016, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2015 sp. zn. 61 To 285/2015 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. května 2015 sp. zn. 4 T 127/2014, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí soudů, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a presumpce neviny podle jejího čl. 40 odst. 2.

2. Obvodní soud pro Prahu 10 shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným zločinem poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a odsoudil jej podle § 222 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků s podmíněným odkladem podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání 4 roků. Stěžovateli podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), uložil povinnost zaplatit poškozené obchodní společnosti STAPECOM, s. r. o., náhradu škody ve výši 10 000 000 Kč, se zbytkem svého nároku tuto obchodní společnost podle § 229 odst. 1 tr. řádu odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. O odvolání stěžovatele Městský soud v Praze nadepsaným usnesením rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu zrušil rozsudek pouze ve výroku o náhradě škody.

4. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu coby zjevně neopodstatněné odmítl.

II.
Argumentace stěžovatele

5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že jednal v přesvědčení, že závazek ve výši, ve které za něj ručil, věřiteli uhrazen byl, jakkoli se tak stalo plněním jinými subjekty. V rámci trestního řízení nedošlo ke spolehlivému zjištění výše dluhu, za nějž ručil. Upozorňuje, že právní zástupci jej utvrdili (což vyplývá z listinných důkazů) o tom, že splněním závazku jinými subjekty došlo k jejich zániku.

6. Soudy podle stěžovatele nepřípustně vycházely z pouhé domněnky, že je zkušeným obchodníkem s vysokoškolským vzděláním, manažerem, jenž fakticky ovládal řadu obchodních společností a byl si vědom svého směnečného rukojemství, resp. věděl, že jeho povinnost nezanikla, a to ani částečným splněním dluhu samotným dlužníkem Moravia Foundry a. s.

7. Soudy neprovedly dokazování písemnými vyjádřeními stěžovatelova právního zástupce Mgr. Marka Gocmana, podle nějž jeho povinnost k placení zanikla. Spis zahrnoval též podání dalšího zástupce JUDr. Kružíka, který jej rovněž zastupoval v rámci občanských soudních řízení. V případě pochybností soudy mohly tyto advokáty předvolat jako svědky. Namísto toho se odvolací soud omezil na zmínku o vyjádření Mgr. Marka Gocmana ze dne 22. 10. 2007, aniž by předmětný důkaz provedl.

8. Právní teorie i praxe podle stěžovatele vychází z toho, že trestní odpovědnosti by neměl podléhat, kdo jednal v omluvitelném právním omylu, přičemž podstatou by mělo být zkoumání, zda a nakolik se pachatel mohl takového právního omylu vyvarovat.

9. Podle stěžovatele z těchto opomenutých důkazů vyplývá, že jednal nikoli v úmyslu poškodit věřitele, nýbrž v přesvědčení, že závazek zanikl, resp. že v nakládání se svým majetkem není ničím omezen. Pokud se soudy v civilních řízeních s názory jeho právních zástupců neztotožnily, učinily tak až poté, co provedl úkony jemu vytýkané. Soudy se nevypořádaly se skutečnostmi obsaženými ve všech jeho podáních, neprovedly podstatné důkazy týkající se subjektivní stránky trestného činu a pouze presumovaly stěžovatelovy odborné právní znalosti.

III.
Procesní předpoklady projednání návrhu

10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (tzv. podústavního) práva.

12. Přes odkazovaná ustanovení Ústavy je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice se soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.

13. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.

14. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace "podústavních" právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu").

15. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními řízení a jeho výsledek postiženy nejsou.

16. Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvního stupně provedl detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jenž založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i na akceptovatelném hodnocení provedených důkazů.

17. Patří se předeslat, že soudy podaly výklad rozhodných institutů směnečného práva odpovídající závěrům směnečné teorie i judikatury. Vycházely ze zjištění, že strany si v souladu s čl. 1 § 30 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZSŠ"), sjednaly, že zaplacení směnky bylo zaručeno směnečným rukojemstvím. Podle uvedeného ustanovení je možné sjednat směnečné rukojemství jak na celý směnečný peníz, tak i na jeho část. S poukazem na odbornou literaturu [srov. Sadecký, L. Směnečné rukojemství pohledem avala (avalisty), Právní rozhledy, 2010, č. 12, str. 424; Kovařík, Z. Zákon směnečný a šekový. 6. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 149 a násl.] a ustálenou soudní praxi (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2003 sp. zn. 3 Tdo 327/2003, uveřejněné pod č. 17/2004 Sb. rozh. tr., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004 sp. zn. 29 Odo 810/2003 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013 sp. zn. 5 Tdo 889/2013) soudy vysvětlily, že na postavení avala je vždy nutné nahlížet čistě v rovině směnečněprávní (jak vyplývá z čl. 1 § 30 odst. 1 a § 32 odst. 1 ZSŠ), čímž se směnečný rukojmí z titulu své pozice rozhodně nestává účastníkem obecných (mimosměnečných) závazkových vztahů, které se směnkou případně jakýmkoliv způsobem souvisejí, resp. které jsou jakýmkoliv způsobem vázány především na osobu avaláta. Směnečný rukojmí je samostatným dlužníkem a osoba avaláta jen určuje, jaká je směnečná kvalita jeho závazku, jaká je jeho výše a jaké je jeho postavení na směnce. Směnečný rukojmí není dlužníkem akcesorickým k závazku určitého směnečného dlužníka, a to ani toho, za něhož se podepsal jako běžný ručitel, ale je dlužníkem samostatným, při postihu solidárním se všemi ostatními dlužníky. Závazek avalisty je nezávislý na závazku dlužníka materiálně; je-li formálně možný postih proti dlužníkovi, je možný i proti rukojmímu. Směnečný rukojmí přijímá podpisem na neúplné směnce závazek zaplatit dluh směnečnému věřiteli, uvedeným právním jednáním se ocitá v postavení přímého dlužníka a nikoli jen ručitele, a proto v případě, že se za tohoto stavu zbaví svého majetku, naplní za splnění dalších zákonných podmínek znaky trestného činu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

18. Nejvyšší soud výše zmiňovaným usnesením ze dne 18. 9. 2013 sp. zn. 5 Tdo 889/2013 dovodil trestní odpovědnost dokonce ve vztahu k případu, v němž obviněná zcizovala svůj majetek dříve, než byla blankosměnka vyplněna a vůči ní jako směnečné rukojmí uplatněna, neboť blankosměnka se sice stává směnkou až po doplnění chybějících náležitostí, avšak s účinky ex tunc, a tyto účinky se pak vztahují i na směnečnou rukojmí. Zajištěním zaplacení směnek institutem směnečného rukojemství (čl. 1 § 32 odst. 1 ZSŠ) za úvěrové smlouvy poskytnuté jiné osobě se směnečný rukojmí stává samostatným dlužníkem věřitele. Pokud směnečný rukojmí následně darováním části svého majetku zmaří uspokojení tohoto věřitele, pak za splnění dalších zákonných podmínek naplní znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen "tr. zákon"), neboť zmaří uspokojení svého věřitele, a nikoliv věřitele jiné osoby ve smyslu ustanovení § 256 odst. 2 písm. a) tr. zákona (v současnosti jde o ustanovení § 222 odst. 1, resp. 2 tr. zákoníku).

19. Není tudíž pochyb, že výklad trestněprávních norem, který v dané věci soudy podaly, za rozšiřující, či dokonce nepředvídatelný považovat nelze [srov. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci C. R. v. Spojené království, stížnost č. 20190/92, odst. 39 - 44, ze dne 22. 11. 1995 ve věci S. W. v. Spojené království, stížnost č. 20166/92, odst. 41 - 47, a ze dne 10. 10. 2006 ve věci Pessino v. Francie, stížnost č. 40403/02, odst. 36].

20. Pokud jde o argumentaci jednáním v omluvitelném právním omylu, ústavněprávní deficit nevykazují úvahy soudů, že stěžovatel, který je zkušeným obchodníkem s vysokoškolským vzděláním, manažerem, jenž fakticky ovládal řadu obchodních společností, si byl velmi dobře vědom svého směnečného rukojemství (a nikoli obecného ručení ve smyslu zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů), byl si též vědom toho, že jeho povinnost nezanikla, a to ani částečným splněním dluhu samotným dlužníkem Moravia Foundry, a. s. (k němuž ostatně došlo alespoň zčásti až po jednání stěžovatele, pro něž byl odsouzen).

21. Závěry soudů nekolidují ani se závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2012 sp. zn. III. ÚS 2659/11, které uznává tezi, že jednání v právním omylu negativním o trestnosti činu (pachatel se mylně domnívá, že jeho jednání není trestné) pachatele neomlouvá, protože se obecně v těchto případech postupuje podle zásady ignorantia iuris cuique nocet (neznalost práva každému škodí, protože neomlouvá) a pachatel bude trestně odpovědný bez jakéhokoli významu jeho omylu. V tomto usnesení se Ústavní soud zabýval rovněž vztahem mezi právním omylem negativním stran trestnosti (kde se uplatní stěžovateli nepříznivá zásada ignorantia iuris cuique nocet), a nikoli (srov. § 19 tr. zákoníku a zásadu ignorantia iuris non nocet) protiprávnosti pramenící z mimotrestních právních předpisů, kterých se trestní zákon (zákoník) dovolává v blanketních nebo odkazovacích skutkových podstatách, případně pramenící z mimotrestních právních předpisů, kterých se trestní zákon (zákoník) nedovolává (viz omyl o normativních znacích skutkové podstaty, hodnocený podle zásad platných pro posouzení skutkového omylu negativního).

22. Sluší se připomenout rozsudek ESLP ze dne 11. 11. 1996 ve věci Cantoni v. Francie, stížnost č. 17862/91, odst. 35, ze kterého vyplývá, že zvlášť od profesionálů je třeba očekávat, že osvědčí velkou opatrnost při výkonu svého povolání a věnují zvláštní péči vyhodnocení rizik, která podstupují (srov. rozsudek ESLP ze dne 29. 6. 2004 ve věci Chauvy a další v. Francie, stížnost č. 64915/01, odst. 43-45, rozsudek ESLP ze dne 22. 10. 2007 ve věci Lindon, Otchakovsky-Laurens a July v. Francie, stížnosti č. 21279/02 a 36448/02, odst. 41, resp. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 16. 6. 2015 ve věci Delfi AS v. Estonsko, stížnost č. 64569/09, odst. 122). Stěžovatel přitom obsahu norem trestního zákona (trestního zákoníku) z pozic ústavnosti neoponuje.

23. Není bez významu, že soudy ke zpochybnění obhajoby argumentovaly vnitřní logikou jednotlivých úkonů stěžovatele, kdy stěžovatel všechny kroky, kterými se postupně zbavil svého veškerého majetku (tj. převedl jej často bez obdržení protihodnoty), jenž následně nemohl být postižen v rámci exekuce, učinil v době, kdy věděl, že směnky se staly splatnými (ke dni 16. 5. 2008), řadu právních úkonů učinil v době, kdy věděl, že je proti němu vedeno civilní sporné řízení, neboť směnečný platební rozkaz byl vydán dne 24. 6. 2008 a synovi stěžovatele (z důvodu chyby při doručování) byl doručen dne 29. 8. 2008, samotnému stěžovateli pak dne 9. 10. 2008. Přitom stěžovatel, jak je popsáno v bodě 1/ výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, návrh na vklad do katastru nemovitostí vlastnického práva svého syna k tam uvedené nemovitosti podal dne 16. 9. 2008, darovací smlouvu údajně uzavřel již dne 3. 10. 2007 (tedy téměř jeden rok předtím, což ale podle názoru soudů mnohem spíše svědčí o její antedataci), v bodě 2/ a 3/ téhož výroku pak darovací smlouvu uzavřel dne 21. 10. 2008, návrh na vklad podal dne 23. 10. 2008, a v bodě 4/ darovací smlouvu uzavřel dne 3. 11. 2008, kdy též podal návrh na vklad do katastru nemovitostí. Soudy dovodily, že tyto majetkové dispozice realizované v uvedených datech jasně svědčí o tom, že si stěžovatel byl vědom závazku ze směnečného rukojemství, a odstraněním svého majetku se snažil vyhnout jeho splnění.

24. Stěžovatel v ústavní stížnosti k důvodům těchto transakcí ničeho relevantního neuvádí. Dlužno podotknout, že zatímco na jedné straně je nepřijatelné založit závěr o vině výlučně nebo převážně na mlčení obžalovaného, na druhé straně mlčení obžalovaného v situaci, která si zřetelně žádá jeho vysvětlení, nemůže bránit tomu, aby takové mlčení bylo vzato v úvahu při hodnocení důkazů předložených obžalobou (srov. rozsudek ESLP ze dne 8. 2. 1996 ve věci John Murray v. Spojené království, stížnost č. 18731/91, odst. 47, a rozsudek ESLP ze dne 20. 3. 2001 ve věci Telfner v. Rakousko, stížnost č. 33501/96, odst. 17). Jedná se o řízení, v němž obžaloba disponuje dostatkem na první pohled přesvědčivých důkazů o vině obžalovaného, tj. o řízení, v němž existuje věrohodný přímý důkaz, který ve spojení s úsudkem o vině legitimně vyvozeným z mlčení obžalovaného vylučuje rozumnou pochybnost o jeho vině (srov. výše zmiňovaný rozsudek John Murray v. Spojené království, odst. 51). Přičítat mlčení obžalovanému k tíži je tedy možné pouze v případě, že vina obžalovaného je náležitě podložena provedenými důkazy a mlčení toliko posiluje důkazní hodnotu usvědčujících důkazů.

25. Stěžovatel do petitu ústavní stížnosti zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak relevantní důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Postačí již jen stručně zaznamenat, že jeho kvalifikace dovolání coby zjevně neopodstatněného [§ 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu] z ústavněprávních hledisek obstojí.

26. Na základě uvedených zjištění a jejich shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

27. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. června 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu