III.ÚS 1722/15 ze dne 16. 7. 2015
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti Heleny Smetanové, zastoupené Mgr. Petrem Olivou, advokátem se sídlem Lanškroun, nám. J. M. Marků 92, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2015 sp. zn. 25 Cdo 333/2015, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 10. 2014 sp. zn. 17 Co 226/2014 a proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 14. 5. 2014 sp. zn. 106 C 3/2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zrušil shora označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její občanskoprávní věci.

Okresní soud v Ústí nad Orlicí výše identifikovaným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu žalobu, jíž se domáhala zaplacení částky 103 524 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody na zdraví, kterou měl způsobit její bývalý manžel (žalovaný) tím, že při vzájemné potyčce jí vyvrátil malíček pravé ruky, Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví uvedeným rozsudkem toto rozhodnutí potvrdil a následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud rovněž ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.

Nalézací i odvolací soud svá rozhodnutí odůvodnily tím, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat, že jí předmětnou distorzi prstu pravé ruky způsobil žalovaný (resp. že k úrazu nedošlo jiným způsobem).

Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatelka v tom, že soudy obou instancí neprovedly všechny jí navrhované důkazy, jmenovitě výslech Ireny Hellmanové (její sestry), a nadto jimi přijaté skutkové závěry jsou v extrémním nesouladu s výsledky dokazování, které provedly. Stěžovatelka má za to, že za situace, kdy vedle účastníků řízení nebyl nikdo svědkem inkriminované potyčky, měly soudy přihlédnout k postavení stěžovatelky jakožto slabší strany, pročež bylo zapotřebí přiznat větší váhu všem provedeným nepřímým důkazům, z nichž vyplývalo, že s největší pravděpodobností způsobil předmětné zranění právě žalovaný.

Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Novelou zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., bylo jeho ustanovení § 43 doplněno o ustanovení třetího odstavce, jež umožňuje odmítnutí ústavní stížnosti "stručně" odůvodnit pouhým uvedením příslušného "zákonného důvodu". Takový odkaz - jmenovitě na ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) tohoto zákona, jež odmítnutí ústavní stížnosti zakládá na její zjevné neopodstatněnosti - je pak ospravedlnitelný tehdy, jestliže Ústavní soud dospěje k závěru, že napadená rozhodnutí obecných soudů svými důvody obstojí i z hledisek ústavněprávních, a lze je do procesního kontextu, vymezeného ústavní stížností, převzít.

To je případ i projednávané věci.

Oproti očekávání stěžovatelky Ústavní soud nepovažuje skutkové závěry soudů první a druhé instance za rozporné (tím méně pak s adjektivem "extrémně") s dokazováním, které provedly. Z odůvodnění obou napadených rozsudků vyplývají důvody, pro které byla stěžovatelčina žaloba zamítnuta; nalézací i odvolací soud způsobem, jemuž nelze z ústavněprávních pozic cokoli vytknout, v těchto odůvodněních přesvědčivě vysvětlily, jaké skutečnosti je vedly k závěru, že stěžovatelkou v řízení tvrzený skutkový děj nebyl provedenými důkazy prokázán s potřebnou mírou pravděpodobnosti. Vedle znaleckých posudků (jež z povahy věci tak působit nemohly) musely vzít soudy taktéž v úvahu rozpor mezi stěžovatelčinou verzí průběhu dotčeného incidentu v daném řízení a v řízení přestupkovém, a rovněž pak i obsah svědecké výpovědi Martiny Slavíkové (srov. str. 2 rozsudku okresního soudu). V daném kontextu tak zjevně nebylo potřebné provádět stěžovatelkou navrhovaný výslech svědkyně Hellmanové (což soudy řádně odůvodnily), pročež tento důkaz tím za tzv. opomenutý ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu považovat nelze.

Na pečlivě vypracovaná a dostatečně odůvodněná rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně je proto přiléhavé odkázat, neboť jimi přijaté závěry jsou obhajitelné, lze je rozumně zastávat a z mezí ústavnosti zjevně nevybočují.

Ani v tvrzení údajně slabšího procesního postavení stěžovatelce přisvědčit - co do vyvozovaných důsledků - nelze; byť nepřímo se dovolává toho, aby byla žalovanému uložena povinnost, přestože v řízení nebylo adekvátně prokázáno, že právě on jí uváděným způsobem přivodil inkriminované zranění. Jinak řečeno, z toho, že určitá procesní strana má povinnost tvrzení a povinnost důkazní, postavení "slabší strany" s jinak obvyklými navazujícími konsekvencemi neplyne.

Proti napadenému usnesení dovolacího soudu stěžovatelka v ústavní stížnosti námitky nevznesla, a ani Ústavní soud žádné ústavněprávní deficity neshledává.

Stěžovatelce se tudíž zásah do jejích základních práv doložit nezdařilo.

Tím je výše předznačené hodnocení ústavní stížnosti jako návrhu zjevně neopodstatněného odůvodněno, a podle tam citovaného ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji Ústavní soud bez jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. července 2015


Jan Musil v. r.
předseda senátu