III.ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002
N 127/28 SbNU 95
Soulad právních závěrů soudu se skutkovými zjištěními; opomenuté důkazy
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud

rozhodl dne 10. října 2002 v senátě, ve věci
ústavní stížnosti Ing. J. H., za účasti P. p., a. s., proti
rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 19. září 2001, č. j.
12 C 28/2001-16, o splnění povinnosti, a ve věci spolu s ní
podaného návrhu na zrušení ustanovení § 202 odst. 2 zák. č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších
předpisů, takto:

1.Rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 19. září
2001, č. j. 12 C 28/2001-16, se zrušuje.

2.Návrh na zrušení ustanovení § 202 odst. 2 zák. č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, se
odmítá.


Odůvodnění
I.
Návrhem podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 20. března
2002 se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Okresního soudu
Praha-východ ze dne 19. září 2001, č. j. 12 C 28/2001-16,
o splnění povinnosti. Uvedeným rozhodnutím se cítí být dotčen
v základních právech a svobodách, plynoucích z čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90, čl.
95 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Spolu
s ústavní stížností podává návrh na zrušení ustanovení § 202 odst.
2 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů, pro jeho rozpor s čl. 90 a čl. 95 Ústavy, čl.
36 Listiny, čl. 6 a čl. 13 Úmluvy.

Ze spisu Okresního soudu Praha-východ sp. zn. 12 C 28/2001,
který si Ústavní soud vyžádal, dále z ústavní stížnosti a jejích
příloh, bylo k předmětné věci zjištěno následující:

Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 19. září 2001,
č. j. 12 C 28/2001-16, uznal stěžovatele povinným zaplatit
vedlejšímu účastníku 1.953,-Kč s 10% úrokem z prodlení z dlužné
částky, jdoucí od 4. listopadu 2000 do zaplacení, jakož i uhradit
náklady řízení. Svoje rozhodnutí soud odůvodnil poukazem na
provedené dokazování, jímž byly dle jeho přesvědčení zjištěny
následující skutečnosti:
* mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem byla uzavřena
smlouva o dodávce a odběru zemního plynu, a to dne 29. září
1997, jíž se vedlejší účastník zavázal stěžovateli dodávat na
odběrné místo zemní plyn a stěžovatel se zavázal platit
jednak zálohy a jednak na základě vyúčtování podle odečtu
plynu fakturou;
* dle dokladů o měřícím zařízení plynoměru, měřícím spotřebu
plynu stěžovatelem, byl dne 8. prosince 1997 naměřen stav
528;
* dle faktury vystavené dne 26. února 1998, variabilní symbol
0006848831, vystavené vedlejším účastníkem stěžovateli, bylo
tomuto účtováno k uhrazení 1.953,-Kč;
* výzvou vedlejšího účastníka ze dne 23. října 2000, kterou
stěžovatel převzal dne 24. října 2000, byl urgován k úhradě
předmětné částky.

V ústavní stížnosti je obecnému soudu vytýkána zejména
skutečnost, že se ve svém rozhodnutí nevypořádal s námitkami
stěžovatele, obsaženými jak v písemném odůvodnění odporu proti
platebnímu rozkazu Okresního soudu Praha-východ ze dne 20.
prosince 2000, č. j. Ro 734/2000-3, tak v jednání před soudem.
Obsahem těchto námitek byl poukaz na skutečnost, že stěžovateli
nebyla nikdy doručena řádná faktura č. 0000065518, obsahující
veškeré zákonné náležitosti, přestože v čl. V odst. 2 a 5 smlouvy
o dodávce a odběru zemního plynu je řádné vyúčtování uváděno jako
předpoklad pro zaplacení úhrady, dále upozornění, že až v říjnu
2000 byla stěžovateli spolu s upomínkou doručena nekvalitní kopie
části listu označeného "A ZA PLYN C 0065518", vztahujícího se
k roku 1998, kde nebyl řádně označen ani subjekt, jenž fakturuje
a který tvrdí právo na zaplacení, a vzhledem k zcela nesprávné
adrese stěžovatele ani odběrní místo ("H. J. Ing., M. 3, 160 00
Praha 6"). Stěžovatel konstatuje, že nikdy nezpochybňoval základní
dlužnou částku ve výši 1.953,-Kč a byl připraven ji zaplatit ihned
poté, co by obdržel řádný daňový doklad, o jehož doručení
vedlejšího účastníka opakovaně a bezvýsledně žádal. Jelikož pouhá
upomínka není podkladem pro platbu, je přesvědčen, že v dané věci
nebyl splněn základní hmotněprávní předpoklad pro podání žaloby
vedlejším účastníkem, a to doručení řádného vyúčtování - daňového
dokladu. Poukazuje dále na skutečnost, že otázka, zda je subjekt
povinen platit jinému subjektu za služby, aniž by od něj kdy
obdržel řádné vyúčtování (daňový doklad), jak předpokládá právní
úprava i příslušná smlouva, tj. otázka, která byla v dané věci
základem sporu, nebyla obecným soudem vůbec řešena. Nadto
stěžovatel připomíná, že dodávky plynu za předchozí i následující
období za předmětné i za své další odběrné místo řádně platil
a platí.

V úrovni jednoduchého práva je obecnému soudu vytýkáno
nedodržení kautel plynoucích z § 132 o. s. ř., když dle názoru
stěžovatele veškeré důkazy byly provedeny a následně hodnoceny
jednostranně, neobjektivně a nespravedlivě a když z odůvodnění
rozhodnutí není zřejmé, jakým způsobem se soud vypořádal
s argumentací, směřující proti žalobnímu nároku vedlejšího
účastníka. V rovině práva ústavního pak v postupu Okresního soudu
Praha-východ spatřuje dotčení v základních právech a svobodách,
plynoucích z čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 90, čl. 95 a čl. 96 odst.
1 Ústavy, jakož i čl. 6 Úmluvy.

Jelikož v dané věci bylo uplatněno ustanovení § 202 odst. 2
o. s. ř., jímž je v tzv. bagatelních věcech, kdy hodnota
peněžitého plnění nepřesahuje 2.000,-Kč, odňata účastníkům možnost
domáhat se nápravy případných pochybení nalézacího soudu cestou
odvolání, a jelikož stěžovatel považuje uvedené zákonné ustanovení
za rozporné s ústavním pořádkem České republiky, dle § 74 zák. č.
182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, spolu s ústavní
stížností navrhuje jeho zrušení. Uvedené ustanovení o. s. ř.
považuje za rozporné s principy právního státu a mající
diskriminační charakter. Argumentuje-li důvodová zpráva k zákonu
č. 30/2000 Sb., jímž byl novelizován o. s. ř. a jenž předmětnou
dikci § 202 odst. 2 zakotvil, tím, že tzv. bagatelní spory jsou
"tak málo významné věci, v nichž ke správnému a spravedlivému
rozhodnutí postačuje řízení v jediném stupni a přezkoumání
takových rozhodnutí odvolacím soudem je jen průtahem v uspokojení
oprávněných pohledávek věřitelů", pak dle názoru stěžovatele mezi
uvedenými hodnotami neexistuje žádná souvislost. Zastává
stanovisko, dle kterého nelze očekávat, že čím nižší je sporná
částka, tím správnější, spravedlivější a tedy i přesvědčivější
bude soudní rozhodnutí. Hodnocení "bagatelnosti sporu" považuje za
otázku velice subjektivní, když částka 2.000,-Kč představuje téměř
polovinu částky životního minima a když tzv. bagatelní spory jsou
často pro účastníky důležitou principiální záležitostí. Odepření
možnosti podat řádný opravný prostředek je pak dle názoru
stěžovatele porušením principů, obsažených v čl. 90 a čl. 95
Ústavy, jakož i porušením práva na soudní ochranu dle čl. 36
Listiny, práva na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy a práva na
účinný právní prostředek nápravy dle čl. 13 Úmluvy.

Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76
odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
podal dne 12. dubna 2002 Okresní soud Praha-východ k předmětné
ústavní stížnosti vyjádření.

Mgr. M. C., pověřená správou soudu, v něm Ústavnímu soudu
sděluje, že u soudkyně, která projednávanou věc rozhodovala, došlo
k zániku soudcovské funkce. Z uvedeného důvodu odkazuje na závěry,
obsažené v odůvodnění rozsudku ze dne 19. září 2001, sp. zn. 12
C 28/2001. Shodně se stěžovatelem však považuje předmětný rozsudek
za nepřesvědčivý, neboť se v něm soud nevypořádal s námitkami
žalovaného, takto stěžovatele v řízení před Ústavním soudem, není
z něj patrno, které skutečnosti považoval za nesporné a proč chybí
i závěry právní.

K výzvě Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. 2
zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal dne
4. října 2002 vedlejší účastník, Pražská plynárenská, a. s.,
k předmětné ústavní stížnosti vyjádření. Uvádí v něm, že dle jeho
přesvědčení je ústavní stížností napadené rozhodnutí obecného
soudu v souladu s ustanoveními § 157 odst. 4 a § 132 o. s. ř.
Konstatuje, že mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem není sporu
o tom, že se navrhovatel o předmětném dluhu dozvěděl až
z upomínky právního zástupce vedlejšího účastníka, kterou převzal
dne 24. října 2000 a kterou byl upomenut o úhradu vyúčtování
nedoplatku ve lhůtě deseti dnů od doručení. Dále vyslovuje
přesvědčení, že mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem nebylo
a není sporu o tom, že stěžovatel o předmětném dluhu věděl již
před podáním žaloby, avšak odmítal uhradit předmětný nedoplatek,
neboť mu dle jeho tvrzení nebyl doručen daňový doklad, nýbrž
údajně pouze jeho nekvalitní kopie. Vedlejší účastník však v této
souvislosti poukazuje na skutečnost, že v řízení před obecným
soudem bylo prokázáno, že stěžovateli bylo spolu s upomínkou
právního zástupce vedlejšího účastníka jakožto její příloha
doručeno dne 24. října 2000 i vyúčtování, obsahující náležitosti
dle ustanovení čl. V odst. 5 smlouvy o dodávce a odběru zemního
plynu, uzavřené mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelem dne 29.
září 1997. Upozorňuje zároveň, že si stěžovatel mohl před podáním
žaloby kdykoliv u vedlejšího účastníka vyžádat další opis
předmětného vyúčtování, jakož i na skutečnost, že stěžovatel
v rozporu se svým tvrzením, obsaženým v dopise ze dne 25. října
2000 neuhradil ani jistinu předmětného dluhu, pročež vedlejšímu
účastníkovi nezbylo, než se obrátit se svým nárokem na obecný
soud. Dále vedlejší účastník poukazuje na rozpor v tvrzení
stěžovatele, obsaženém v odporu proti platebnímu rozkazu,
dle něhož "mu nebyl doručen daňový doklad, aby mohl jako
podnikatel - živnostník pohledávku žalobce (tj. vedlejšího
účastníka v řízení před Ústavním soudem) vyrovnat", obsahem
smlouvy uzavřené mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem dne 29.
září 1997 o dodávce a odběru zemního plynu v kategorii
"domácnost". Rozpornost jednání stěžovatele pak vedlejší účastník
spatřuje i v tom, že předmětný dluh (tj. vyúčtovaný nedoplatek
spolu s úrokem s prodlení, tj. celkem částku 2.300,- Kč) dne 20.
března 2002 vedlejšímu účastníkovi uhradil, a to navzdory tomu, že
dle něj se tento dluh dosud nestal splatným.

V závěru svého vyjádření vyslovuje vedlejší účastník
přesvědčení, že obecný soud se v předmětné věci nedostal do
rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 120 odst. 3
o. s. ř.), ani s kautelami, jež zákon klade na odůvodnění soudního
rozhodnutí (§ 157 o. s. ř.), stěžovatel nevyužil v řízení před
obecným soudem svého práva navrhovat důkazy, pročež dle jeho
názoru ve věci nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces
a zásady rovnosti účastníků řízení. Vzhledem ke všem uvedeným
skutečnostem navrhuje vedlejší účastník předmětnou ústavní
stížnost zamítnout.

II.
Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních
práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 102/94,
III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98, III. ÚS 224/98
a další). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení
právního předpisu (což vyplývá z § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993
Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou
hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení
ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva.

V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování
ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva. Navrhuje-li
stěžovatel dle § 74 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, zrušení ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř., odkazuje
Ústavní soud na maximu, kterou pro posuzování ústavnosti
instančního soudního přezkumu vyslovil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS
15/01: "Žádný právní řád není a nemůže být z pohledu soustavy
procesních prostředků k ochraně práv, jakož i z pohledu soustavy
uspořádání přezkumných instancí budován ad infinitivum. Každý
právní řád generuje a nutně musí generovat i určitý počet chyb.
Účelem přezkumného, resp. přezkumných řízení může reálně být
takováto pochybení aproximativně minimalizovat a nikoli bezezbytku
odstranit. Soustava přezkumných instancí je proto výsledkem
poměřování na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na
straně druhé efektivity rozhodování a právní jistoty." Ve vztahu
k tzv. bagatelním věcem tudíž jednoinstanční soudní přezkum není
v rozporu s principem proporcionality s ohledem na požadavky, jež
v tomto kontextu vyplývají z čl. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1
Listiny.

Pro uvedené shledal Ústavní soud návrh na zrušení § 202 odst.
2 o. s. ř. zjevně neopodstatněným, pročež jej dle § 43 odst. 2
písm. a), b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
odmítl.
Dle § 48 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, Ústavní soud provádí důkazy potřebné ke zjištění
skutkového stavu, přičemž rozhoduje, které z navrhovaných důkazů
je třeba provést, a může provést i jiné důkazy, než jsou
navrhovány.

Uvedené zákonné ustanovení nutno interpretovat z pohledu čl.
83 Ústavy, dle něhož je Ústavní soud soudním orgánem ochrany
ústavnosti, jakož i z pohledu dosavadní judikatury, v níž je
zvýrazněna rozdílná funkce Ústavního soudu ve vztahu k soudům
obecným. Ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů
posuzuje Ústavní soud tudíž toliko hlediskem dotčení ústavními
zákony a mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústavy garantovaných
základních práv a svobod, a nikoli přezkoumáním věci samé pohledem
jednoduchého práva. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést
dokazování ke skutečnostem, ověřujícím stěžovatelova tvrzení
o dotčení na základních právech a svobodách, nikoli však
dokazování ve věci samé, tj. dokazování na úrovni jednoduchého
práva, vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci. Uvedená
diferenciace je jedním z komponentů, odlišujících ústavní
soudnictví od soudnictví obecného.

Z pohledu naznačených kautel, za účelem ověření tvrzení
obsažených v ústavní stížnosti, provedl v předmětné věci Ústavní
soud dokazování konstatováním obsahu smlouvy o dodávce a odběru
zemního plynu, uzavřené dne 29. září 1997 mezi dodavatelem, P. p.,
a. s., a odběratelem Ing. J. H., jejíž kopie byla Ústavnímu soudu
předložena jak stěžovatelem, tak i vedlejším účastníkem. Dle čl.
IV odst. 2 písm. aj) předmětné smlouvy je odběratel povinen platit
dodavateli zálohy a vyúčtování zemního plynu ve stanovených
termínech a výši. Dle čl. V odst. 2 této smlouvy se platby
uskutečňují jednak formou záloh, jednak na základě vyúčtování
podle odečtu spotřeby fakturou, přičemž podle čl. V odst. 5 písm.
b), j) a k) smlouvy vyúčtování ceny odebraného plynu - daňový
doklad musí obsahovat označení odběratele včetně IČO, DIČ
a bankovního spojení, jakož i datum vystavení vyúčtování a lhůtu
splatnosti vyúčtování.

Ústavní soud provedl dále dokazování spisem Okresního soudu
Praha-východ sp. zn. 12 C 28/2001. Ve spise na č. l. 14 je založen
protokol o jednání před Okresním soudem Praha-východ dne 19. září
2001, dle něhož právní zástupkyně žalobce (vedlejšího účastníka
v řízení před Ústavním soudem) "poukazuje na přípis z 23. 10.
2000 a poukazuje na to, že je zde uvedeno, že s touto předžalobní
upomínkou byla žalovanému doručena jako příloha faktura číslo
5518028", přičemž "právní zástupkyně žalovaného (tj. stěžovatele
v řízení před Ústavním soudem) předkládá ten výtisk předžalobní
upomínky s přílohou, kterou obdržel žalovaný, vyjadřuje se tak, že
se jedná o chybný výtisk, údaje zpočátku nejsou čitelné žalovaný
je ve faktuře špatně označen, faktura nemá náležitosti podle
smlouvy o dokladu vyúčtování".

Při posouzení věci Ústavní soud vycházel dále ze skutkových
zjištění, jež jsou mezi účastníky řízení nesporná. Dle těchto mezi
stěžovatelem a vedlejším účastníkem není sporu o tom, že se
navrhovatel o předmětném dluhu dozvěděl až z upomínky právního
zástupce vedlejšího účastníka, kterou převzal dne 24. října 2000
a kterou byl upomenut o úhradu vyúčtování nedoplatku ve lhůtě
deseti dnů od doručení.

Na posuzovanou věc v rovině práva jednoduchého dopadají
ustanovení § 132 a § 157 odst. 4 o. s. ř.

Ústavní soud v řadě svých nálezů (III. ÚS 61/94, III. ÚS
95/97 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve
vazbě na zásadu volného hodnocení důkazu a kautely, jež zákon
klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení
důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách
nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí
a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové
závěry (zjištění) opře a které opomene. Z pohledu naznačených
kautel v rovině práva jednoduchého v předmětné věci Okresní soud
Praha-východ tím, že nijak nereagoval na argumentaci stěžovatele
ohledně neurčitosti předmětného vyúčtování, doručeného spolu
s předžalobní upomínkou, že v důsledku této skutečnosti neobjasnil
skutkový stav věci s ohledem na vznik povinnosti dle čl. IV. a V.
předmětné smlouvy mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem, dále
své právní závěry tudíž neodůvodnil, tímto postupem nedostál
účelům zákonné úpravy, jak jsou obsaženy v již uvedených
ustanoveních § 132 a § 157 odst. 4 o. s. ř. V souvislosti
s ustanovením § 157 odst. 4 o. s. ř. Ústavní soud toliko
poznamenává, že v něm obsaženou licenci nelze interpretovat ve
smyslu absence povinnosti obecného soudu svá rozhodnutí
v předmětných věcech transparentně odůvodňovat.

Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, za splnění
kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za
následek porušení základních práv a svobod.

V řízení o ústavních stížnostech představují první skupinu
případů v nichž Ústavní soud ingeruje do rozhodovací činnosti
obecných soudů ty případy, ve kterých posuzuje skutečnost, zdali
ve věci aplikovaná norma jednoduchého práva, sledující určitý
ústavně chráněný účel, z pohledu principu proporcionality nabyla
opodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva,
sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu (např. III. ÚS
256/01).

Další skupinou jsou případy, v nichž nedochází ke konkurenci
možné aplikace více norem jednoduchého práva, nýbrž jde o řešení
otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ
jedné, určité, normy jednoduchého práva (např. II. ÚS 22/94,
III. ÚS 114/94).

Konečně třetí skupinou případů jsou v řízení o ústavních
stížnostech případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze
strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp.
propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem. Ilustrací jsou
rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž konstatoval, že právní závěr
obecného soudu je "v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými
a právními zjištěními, resp. z nich v žádné možné interpretaci
odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývá" (např. III. ÚS 84/94,
III. ÚS 166/95, I. ÚS 401/98, II. ÚS 252/99, I. ÚS 129/2000, I. ÚS
549/2000).

V řízení o ústavních stížnostech lze tedy vyčlenit případy
konkurence norem jednoduchého práva, konkurence interpretačních
alternativ a konečně případy svévolné aplikace jednoduchého práva.

V posuzované věci dospěl Ústavní soud k závěru, dle něhož
přítomnost tzv. opomenutého důkazu, dále náležité neobjasnění
skutkového stavu, jakož i absence vyvození právních závěrů ze
strany obecného soudu nelze, než kvalifikovat ve smyslu svévolné
aplikace jednoduchého práva, a tím porušení základního právo na
řádný proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Pro uvedené Ústavní soud rozsudek Okresního soudu
Praha-východ ze dne 19. září 2001, č. j. 12 C 28/2001-16, zrušil
[§ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění
pozdějších předpisů].



Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.

V Brně dne 10. října 2002