III.ÚS 176/96 ze dne 26. 9. 1996
N 89/6 SbNU 151
K předmětu a účelu občanského soudního řízení ve světle ústavních principů,zejm. k povinnosti soudu poskytnout řádné odůvodnění
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě dne 26. 9. 1996 ve věci
ústavní stížnosti navrhovatele C., spol. s. r. o., proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě, t a k t o :

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 3. 1996, sp.
zn. 22 Ca 341/95, se z r u š u j e .


O d ů v o d n ě n í

Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 2 zák. č.
182/1993 Sb.), která i v ostatním splňovala podmínky předepsané
zákonem [§§ 30 odst. 1, 34 odst. 1, 2, 72 odst. 1 písm. a) zák. č.
182/1993 Sb.], napadl stěžovatel rozsudek Krajského soudu
v Ostravě (ze dne 26. 3. 1996, sp. zn. 22 Ca 341/95) a tvrdil, že
jím, jako rozhodnutím orgánu veřejné moci, byla porušena jeho
ústavně zaručená základní práva, totiž jak právo na soudní
(a jinou právní) ochranu (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod), tak i právo plynoucí z čl. 2 odst. 3 Listiny základních
práv a svobod, neboť napadeným rozhodnutím (stejně jako
pravomocným rozhodnutím správního orgánu, totiž dodatečným
platebním výměrem Finančního úřadu ve Valašském Meziříčí ze dne
10. února 1995 (FÚ-220-13/126/95/HK), je nucen činit něco
(zaplatit daň předepsanou dodatečným výměrem), pro co není
zákonného podkladu.

V zevrubně rozvedeném odůvodnění své ústavní stížnosti
dotýkajícím se též merita věci, vytýká stěžovatel obecnému soudu
pochybení především v tom, že o jeho žalobě směřující proti
pravomocnému správnímu rozhodnutí - ačkoli pro to nebyly splněny
zákonné podmínky [§ 250f o. s. ř.] - rozhodl bez veřejného
jednání, čímž mu odňal možnost před soudem osobně vystoupit
a k věci se vyjádřit; co do merita věci obšírným právním rozborem
v úvahu připadajících předpisů (daňových) dovozuje věcnou
nesprávnost správního rozhodnutí a obecnému soudu v této
souvislosti vytýká, že jádro věci, totiž zásadní otázku jeho
právního nástupnictví a z toho odvozený způsob placení
(předepsání) daně, ponechal stranou a dovodil, že "daň nelze
podřadit ani pod právo ani jako závazek, ale je to povinnost
stanovená konkrétním daňovým zákonem". Navrhl proto, aby Ústavní
soud svým nálezem vpředu označené rozhodnutí obecného soudu
zrušil.

Krajský soud v Ostravě jako účastník řízení (§ 76 odst. 1
zák. č. 182/1993 Sb.) se na výzvu ústavního soudu k ústavní
stížnosti vyjádřil (§§ 30 odst. 1, 42 odst. 2 zák. č. 182/1993
Sb.) tak, že odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí
a připomněl, že k vydání rozhodnutí bez nařízení jednání jej
opravňovalo ustanovení § 250f o. s. ř., neboť šlo toliko
o posouzení právní otázky, pro níž nebylo zapotřebí dalších
stanovisek účastníků a o věci bylo lze rozhodnout na podkladě
správních spisů; s odkazem na ustálenou judikaturu Ústavního
soudu, dle níž - stručně shrnuto - Ústavní soud, jako soudní orgán
ochrany ústavnosti stojící mimo organizaci obecného soudnictví
nepřezkoumává meritorně pravomocná rozhodnutí obecných soudů jako
instančně nadřízený orgán, navrhl, aby Ústavní soud posuzovanou
ústavní stížnost zamítl, když napadené rozhodnutí bylo vydáno
v jurisdikci nikterak neporušující ústavní příkazy plynoucí
z hlavy páté Listiny základních práv a svobod.

Vedlejší účastník (§ 76 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.), který
odvolání stěžovatele do rozhodnutí správního orgánu I. stupně
zamítl, totiž Finanční ředitelství v Ostravě, nevznesl sice ve
svém písemném vyjádření návrh, jak by Ústavní soud měl rozhodnout,
nicméně z obsahu jeho podání bylo lze usoudit, že s námitkami
ústavní stížnosti se neztotožnil, její vývody odmítl a argumentací
vztahující se k meritu věci dovodil správnost rozhodnutí správního
orgánu I. stupně.

Ústavní stížnost je důvodná.

Z obsahu ústavní stížnosti, z odůvodnění napadených
rozhodnutí, jakož i z dalších písemností předložených Ústavnímu
soudu, je zřejmé, že ve správním řízení a stejně tak v řízení před
obecným soudem šlo o věc stěžovatelovy daňové povinnosti, jejíž
úprava - s ohledem na způsob a dobu nabytí majetku stěžovatelem
(šlo o movitý i nemovitý majetek získaný jako součást
privatizovaného majetku někdejšího státního podniku Ostravské
tiskárny kupní smlouvou uzavřenou s Fondem národního majetku ČR)
- podléhá právnímu režimu plynoucímu ze zákona o daních z příjmů
(zákon č. 586/1992 Sb. ve znění novel daných zákony č. 35/1993 Sb.,
č. 96/1993 Sb. a dalších), přičemž nikoli zanedbatelnou roli
sehrává otázka, zda stěžovatel je či není (ve smyslu zák. č.
92/1993 Sb., v současně platném znění) právním nástupcem původního
vlastníka privatizovaného majetku, neboť od odpovědi na ni závisí
způsob (a rozsah) odepisování daňových výdajů; přihlédne-li se
přitom k rozsahu a způsobu právní argumentace stěžovatele již
v samotné žalobě, jíž řízení před obecným soudem (pod sp. zn. 22
Ca 341/95) bylo zahájeno (příloha G spisu Ústavního soudu), jen
stěží bylo možno dospět k závěru, že posuzovaná věc má charakter
(znak) jednoduchého případu (§ 250f o. s. ř.), a to tím spíš,
jestliže i správní rozhodnutí samo (Finanční ředitelství v Ostravě
jak dříve bylo označeno) na právní vývody stěžovatelova odvolání
ve svém odůvodnění přiměřeným způsobem nereaguje a má tak
v podstatě charakter pouhého apodiktického tvrzení, které jako
takové ovšem nemůže nahradit přesvědčivé právní zdůvodnění (zde
srov. např. Sbírka soudních rozhodnutí ve věcech správních č.
27/II, dle níž z odůvodnění rozhodnutí musí být seznatelné, proč
správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo
vyvrácené).

Podle přesvědčení Ústavního soudu již naznačená povaha sporu
a především sedes materiae vážným způsobem podlamují správnost
závěru, že by ve stěžovatelově věci šlo o "jednoduchý případ",
a že by tak byly splněny podmínky dané ustanovením již zmíněného
§ 250f o. s. ř., zejména jestliže nadto v odůvodnění rozhodnutí
obecného soudu zdůvodnění aplikace tohoto ustanovení zákona vůbec
schází (k tomu sr. Bureš a spol.: Občanský soudní řád. Komentář,
2. vydání, Praha C. H. Beck, 1996).

Aniž by se jakkoli zabýval meritem věci, dospěl Ústavní soud
proto k závěru, že za vylíčené situace nelze odmítnout
stěžovatelovu výtku, totiž že postupem obecného soudu - pro
nesplnění zákonných podmínek pro ústavně přípustné prolomení
procesních zásad - byl zasažen ve svém ústavně zaručeném právu na
soudní ochranu (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod);
ostatně napadené rozhodnutí obecného soudu budí pochybnosti
i z jiného důvodu.

Má-li být splněn jeden z účelů soudní jurisdikce, totiž
požadavek "výchovy k zachovávání zákona ... k úctě k právům
spoluobčanů" (§ 1 o. s. ř.), je zcela nezbytné, aby rozhodnutí
obecných soudů nejen odpovídala zákonu v meritu věci a byla
vydávána za plného respektu k procesním normám, ale aby také
odůvodnění vydaných rozhodnutí ve vztahu k zmíněnému účelu
odpovídalo kritériím daným ustanovením § 157 odst. 2 in fine,
odst. 3 o. s. ř., neboť jen věcně správná (zákonu zcela
odpovídající) rozhodnutí a náležitě, tj. zákonem vyžadovaným
způsobem odůvodněná rozhodnutí naplňují - jako neoddělitelná
součást "stanoveného postupu" - ústavní kritéria plynoucí
z Listiny základních práv a svobod (čl. 38 odst. 1); jestliže tedy
- zejména ve správním soudnictví - jsou procesní prostředky
žalobce (navrhovatele) založeny nikoli na skutkové, ale na právní
argumentaci, je tato pojmovým znakem "(soud) posoudí zjištěný
skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil", jemuž
je rozuměti tak, že se obecný soud v odůvodnění svého rozhodnutí,
zejména jestliže předestřenou argumentaci odmítá, dostatečným
a výstižným způsobem s ní vypořádá, a to natolik, aby bylo zcela
zřejmé, jaké důvody jej k tomu vedly; jestliže Ústavní soud již
dříve vyložil jaký význam přikládá tzv. opomenutým důkazům (viz
např. Nález ve věci III. ÚS 150/93, publikovaný pod č. 49 in
Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 2), postačí na
tento výklad odkázat, neboť obdobně jako ve skutkové oblasti,
i v oblasti nedostatečně vyložené a zdůvodněné právní argumentace,
nastávají - mutatis mutandis - obdobné následky vedoucí
k neúplnosti a zejména k nepřesvědčivosti rozhodnutí, což je ovšem
v rozporu nejen s požadovaným účelem soudního řízení (jak o tom
již výše), ale též i se zásadami spravedlivého procesu (čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod), jak jim Ústavní soud
rozumí a jak je již v dřívějších rozhodnutích vyložil.

Jestliže tedy obecný soud vlastnímu odůvodnění svého
rozhodnutí věnoval (ve zřetelně obtížné právní problematice) pouhé
dva stručné odstavce a zcela v nich opomenul právní argumentaci
žalobce a nadto do svého odůvodnění pojal v podstatě ne dosti
srozumitelný závěr, dle něhož "daň nelze podřídit ani pod právo,
ani jako jeho závazek, ale je to povinnost stanovená konkrétním
daňovým zákonem" a nepřípustnou fikci, že " kdyby zákonodárce měl
úmysl tyto převody (sc. způsob nabytí majetku žalobcem)
kvalifikovat jako právní nástupnictví v oblasti daňové, pak by to
upravil přímo v příslušném zákoně", je zřejmé, že svým rozhodnutím
(jeho odůvodněním) vykročil z kritérií jak výše byla vyložena.

Tento nedostatek spolu s rozhodováním bez jednání [§ 250f o.
s. ř.] a absencí jinak nezbytného zdůvodnění tohoto způsobu
projednání stěžovatelovy žaloby a s přihlédnutím k naznačeným
vadám samotného správního rozhodnutí, vedly Ústavní soud k závěru,
že obecný soud napadeným rozhodnutím vybočil z ústavních mezí
jinak přípustného způsobu rozhodování, a proto - za současného
odkazu vývodů účastníka i vedlejšího účastníka tohoto řízení, na
již vyložené důvody - nezbylo než ústavní stížnost pokládati za
důvodnou a o ní jako takové rozhodnout, jak ze znělky tohoto
nálezu je zřejmé.



P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze
odvolat (§ 54 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).

V Brně dne 26. 9. 1996