III.ÚS 1760/07 ze dne 13. 12. 2007
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl dne 13. prosince 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. K., zastoupené JUDr. Jitkou Buršovou, advokátkou v Brně, Rysova 57, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2007, čj. 15 Co 267/2005-462, a rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 31. 5. 2005, čj. 7 C 16/2000-366, za účasti vedlejších účastníků a) Z. Š. a b) Z. Š., c) M. S., d) P. Š., e) K. Š. a f) P. Š. všech zastoupených JUDr. Jaroslavem Pavlasem, Ph.D., advokátem ve Velkém Meziříčí, Náměstí 18, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 11. 7. 2007 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2007, čj. 15 Co 267/2005-462, jakož i jemu předcházejícího rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 31. 5. 2005, čj. 7 C 16/2000-366, přičemž tvrdila, že uvedené soudy porušily její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v důsledku čehož je rozhodnutí krajského soudu v rozporu se zásadou plynoucí z čl. 90 Ústavy České republiky.

Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou sp. zn. 7 C 16/2000, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, napadeným rozsudkem tohoto soudu bylo k žalobě a) Z. Š., b) Z. Š., c) M. S., d) P. Š. (rok nar. 1976), e) K. Š. a f) P. Š. (rok nar. 1956), podané proti stěžovatelce, rozhodnuto mj. tak, že se ve prospěch žalobců a každého dalšího vlastníka nemovitostí, specifikovaných ve výroku rozsudku, zřizuje právo odpovídající věcnému břemeni k pozemku p. č. 667/1 v k. ú. Vír ve vlastnictví stěžovatelky, spočívající v právu cesty přes tento pozemek, jak je vyznačeno v geometrickém plánu ze dne 14. 8. 2002 č. 308-22/2002, a žalobcům bylo uloženo uhradit stěžovatelce v tomto výroku specifikované částky. Toto rozhodnutí napadla stěžovatelka odvoláním, avšak Krajský soud v Brně je, jde-li o věc samu, v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil.

V ústavní stížnosti stěžovatelka poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek sp. zn. 22 Cdo 1897/2004, Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek NS, č. 4, ročník 2006, poř. č. 32, a sp. zn. 22 Cdo 38/2005, Soudní judikatura, č. 6, ročník 2006, poř. č. 77), dle které podmínka, že přístup vlastníka ke stavbě nelze zajistit jinak (§ 151o odst. 3 občanského zákoníku), není splněna, pokud vlastník přilehlého pozemku, který má sloužit jako cesta, nabízí vlastníkovi stavby, že mu pozemek nebo jeho část prodá nebo že mu zřídí věcné břemeno cesty smlouvou za tržní cenu, a dle které při zřizování cesty rozhodnutím soudu je třeba dbát na to, aby právo vlastníka pozemku bylo omezeno co možno nejméně. Ona přitom, dle svého vyjádření, v průběhu řízení "nabízela část svého pozemku dohodou". Dále uvedla, že nechala doplnit znalecký posudek Ing. S. K. o dodatek č. 2, ve kterém bylo přesně graficky znázorněno 5 možností přístupu k nemovitostem žalobců, a to částečně přes její pozemek a částečně přes obecní pozemky. Obecné soudy se však ani návrhem zmíněné dohody, ani zmíněným dodatkem nezabývaly, resp. pokud se znaleckým posudkem zabýval odvolací soud, pouze konstatoval, že stěžovatelkou navrhované přístupové cesty nemohou sloužit jako průjezd k předmětným nemovitostem. Tyto závěry jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Obecné soudy se prý rovněž nevyjádřily k stěžovatelkou tvrzené skutečnosti, že žalobci prováděli stavební činnost - oplocování obecních pozemků, které sloužily jako cesta, v roce 1991, 2002, tedy i po podání žaloby, a nezabývaly se důkazem, který toto tvrzení prokazoval, tj. znaleckým posudkem Ing. S. K. ze dne 17. 7. 2002 (str. 5, grafická příloha č. 38). Rozhodnutí obecných soudů jsou tak, dle názoru stěžovatelky, v rozporu s výše uvedenými ústavně zaručenými základními právy a v důsledku toho jsou vydána "v rozporu s ústavně stanoveným postupem", čímž došlo k jejich vykročení "z mezí ústavně stanoveného postupu".

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení. Krajský i okresní soud odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí, krajský soud navíc uvedl, že se ve spise nacházela řada znaleckých posudků ohledně řešení daného problému, odvolací soud provedl šetření i na místě samém, aby navrhovaná řešení, týkající se zřízení věcného břemene, v řadě geometrických plánů mohl posoudit přímo v terénu s přihlédnutím ke konkrétní situaci.

Vedlejší účastníci poukázali na to, že stěžovatelka hodnotí provedené důkazy účelově s tím, že jako vlastník byla daným omezením poškozena na svých právech. Soudní závěry však dle nich mají oporu v provedeném dokazování, jak je ze soudního spisu patrno, varianty přístupu, které jim stěžovatelka v rámci mimosoudního vyřízení věci předložila, byly pro danou věc nepřijatelné. Soudy věc nepodcenily, několikrát jednaly na místě samém a jednotlivé varianty řešení, které stěžovatelka uplatňovala, prověřily, přičemž se důkazy či návrhy stěžovatelky zabývaly, resp. bylo o nich náležitě rozhodnuto. Odmítli, že by obecné soudy neposkytly stěžovatelce náležitou právní ochranu. Ústavní stížnost proto pokládají za nedůvodnou pro neexistenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, a navrhují její odmítnutí.

Ústavní soud zaslal zmíněná vyjádření stěžovatelce k případné replice. V ní stěžovatelka uvedla, že ve spise je pouze znalecký posudek Ing. S. K., který nechala vypracovat ona sama. Soudy žádný znalecký posudek stran možností přístupu k nemovitostem vedlejších účastníků, ačkoliv to navrhovala, vypracovat nenechaly. Soudy se nevypořádaly s jejím návrhem dohody, v odůvodnění soudních rozhodnutí chybí zdůvodnění, proč se tak stalo. V souvislosti s tímto návrhem stěžovatelka poukazuje na to, že navrhla řešit přístup pouze z jedné strany, kde šířka pozemku ve vlastnictví žalobců Š., který není zastavěn, je 4,18 až 4,46 m. Vedle tohoto pozemku se nachází pás obecního pozemku v šíři 0,71 až 1,88 m a pak se nachází její pozemek v šíři asi 5 metrů. Stěžovatelka poté, co soudy dospěly k závěru, že je nutné zřídit věcné břemeno na obou stranách pozemku, nabídla žalobcům v nejužším místě možnost odkoupení části jejího pozemku. Závěrem stěžovatelka uvedla, že může Ústavnímu soudu předložit fotografie dokládající možnost průjezdu vozidel po pozemcích mimo její pozemek, které jí byly okresním soudem vráceny ze spisu.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh.

V prvé řadě je nutno se pozastavit nad tím, že stěžovatelka, ač odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu, s nimiž - dle všeho - mají být napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů v rozporu, nepodala dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Přitom je Nejvyšší soud tím orgánem, který by měl nejednotné posuzování konkrétní právní otázky řešit (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř., § 14 a násl. zákona o soudech a soudcích). Pokud tak stěžovatelka neučinila, sama se zbavila možnosti přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska jeho správnosti. Jak totiž Ústavní soud opakuje ve svých rozhodnutích, vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.

V daném případě došlo k nucenému omezení vlastnického práva stěžovatelky (čl. 11 odst. 4 Listiny). Není sporu, jak patrno z ústavní stížnosti, že k tomuto omezení došlo na základě zákona a za úplatu. Jde-li o otázku veřejného zájmu, vymezením tohoto pojmu se Ústavní soud věnoval v obdobné souvislosti např. v nálezu ze dne 21. 5. 2005, sp. zn. III. ÚS 455/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 36, č. 15). V něm konstatoval, že veřejný zájem nelze spatřovat pouze v zájmu státu či státních institucí, ale rovněž v potřebě společnosti (spravedlivě) vymezit práva vlastníků při jejich vzájemné kolizi; v takovém případě jde o legitimní důvod pro eventuální zásah do práv jednotlivců. Konkrétní okolnosti, za nichž lze, resp. je nutno vlastnické právo věcným břemenem omezit, náleží posuzovat především soudům obecným, přičemž ingerence Ústavního soudu připadá v úvahu, pokud by při interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, tj. ustanovení § 151o odst. 3 občanského zákoníku, nedostály požadavkům ústavnosti.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti, posuzováno z hlediska čl. 11 Listiny, jednak namítá, že k nucenému omezení jejího vlastnického práva vůbec nemuselo dojít, neboť nabídla vedlejším účastníkům odprodej části svého pozemku, a jednak že bylo možno její vlastnické právo omezit v podstatně v menším rozsahu (z hlediska plochy pozemků, na niž se věcné břemeno vztahuje), než jak učinily obecné soudy. Současně stěžovatelka tvrdí, že se obecné soudy v daných souvislostech řádně nevypořádaly s jí uváděnými skutečnostmi a předloženými důkazy, čímž mělo dojít k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.

Jde-li o tvrzení stěžovatelky, že vedlejším účastníkům nabídla uzavření kupní smlouvy, není třeba se jím zabývat samostatně, neboť tato otázka v dané věci souvisí s problematikou celkového přístupu vedlejších účastníků k nemovitostem v jejich vlastnictví, bez ohledu na to, zda by vedlejší účastníci získali (tutéž) část pozemku stěžovatelky koupí nebo by jej užívali na základě soudem zřízeného věcného břemene. Jinak řečeno, pokud obecné soudy komplexně posoudily danou problematiku, nebylo třeba, aby se jí zabývaly explicitně. Stěžovatelka svůj názor opírá o závěry Ing. K., který ve svém znaleckém posudku uvedl pět možných variant, jak předmětný přístup vyřešit.

Jak je patrno z napadených rozhodnutí, obecné soudy, resp. soud odvolací se námitkami stěžovatelky stran jiného možného přístupu podrobně zabýval. Vycházel z toho, že vedlejší účastníci po mnoho let pozemek, který je nyní ve vlastnictví stěžovatelky, k průjezdu využívali, k čemuž je možno dodat, že jen stěží mohli v rozhodné době předpokládat, že v daném ohledu nastanou nějaké problémy, a tak jim nelze vytýkat, že by si nezajistili jiný přístup ke svým nemovitostem. Stěžovatelka v ústavní stížnosti sice tvrdí, že vedlejší účastníci prováděli oplocování obecních pozemků i po podání žaloby, je však zřejmé, že šlo o pozemky ("u řeky Svratky"), které nelze jako příjezdovou cestu použít (viz str. 5 rozsudku soudu prvního stupně). Tímto se soud také vypořádal s tvrzením stěžovatelky o možnosti přístupu, který byl později ve znaleckém posudku Ing. K. označen jako "varianta č. 5".

Obecné soudy se rovněž zabývaly rozsahem věcného břemene. Stěžovatelka jednak namítala, že průjezd v šíři 4 m je nepřiměřený, avšak soudy se s její argumentací neztotožnily, přičemž uvedly, z jakých důvodů, když vzaly v úvahu, že nutno zabezpečit i průjezd větších vozidel než jen osobních, a rovněž zohlednily, nakolik bude takové věcné břemeno fakticky stěžovatelku omezovat (viz str. 5 rozsudku odvolacího soudu). Zcela dostatečně se pak vypořádaly i s jinými možnými řešeními, jak je navrhovala stěžovatelka. Jednak je zřejmé, že 3 m šíři přístupu, jak stěžovatelka navrhovala (prostřednictvím zmíněného znaleckého posudku), soudy pokládaly za nedostatečnou, dále pak výslovně poukázaly na to, že i tak by bylo nutno použít pozemek stěžovatelky, kromě něj by musel být využit i obecní pozemek, kde ovšem po právní stránce věc není vyřešena, zmíněna je rovněž otázka bezpečnosti stěžovatelkou navrhovaných řešení (viz str. 5 a 6 rozsudku odvolacího soudu). Ústavní soud v souvislosti s výše uvedeným konstatováním odvolacího soudu o tom, že věc není po právní stránce vyřešena, zdůrazňuje, že stěžovatelka navrhuje použít k přístupu pozemků, jež nejsou ani v jejím vlastnictví, ani ve vlastnictví vedlejších účastníků, a tudíž, byť je jejich vlastníkem obec, není možno předpokládat, že by je bylo možno jaksi "automaticky" využívat způsobem, jak si stěžovatelka představuje. Předmětem soudního řízení zde bylo řešení přístupu přes pozemky stěžovatelky, a nikoliv obce, a tak danou argumentaci nelze pokládat za relevantní. Jiná situace by nastala, kdyby již vedlejší účastníci měli právně zajištěn přístup přes tyto pozemky, avšak tato skutečnost z ničeho neplyne.

Vzhledem k výše uvedenému nezbývá než konstatovat, že obecné soudy se dostatečně vypořádaly s provedenými důkazy a stěžovatelčinou argumentací. Přitom interpretovaly "jednoduché právo" ústavně konformně, v souladu s principem proporcionality, kdy zřízení věcného břemena bylo nezbytné a omezení z něho plynoucí nebylo ani evidentně neadekvátní nastalé situaci.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. prosince 2007

Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu