III.ÚS 1790/16 ze dne 30. 6. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Vladimíra Menouška, zastoupeného JUDr. Štefánií Fajmonovou, advokátkou, sídlem V Lískách 1065/31, Žďár nad Sázavou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2016 č. j. 21 Cdo 711/2016-508 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. září 2015 č. j. 49 Co 261/2011-488, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a společnosti Subterra a.s., sídlem Koželužská 2246/5, Praha 8, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") shora identifikovaným rozsudkem (poté, co jeho předchozí potvrzující rozhodnutí Nejvyšší soud k dovolání stěžovatele zrušil) potvrdil rozsudek Okresního soudu Brno - venkov (dále též jen "okresní soud") ze dne 6. září 2011 č. j. 4 C 145/2002-306, jímž nalézací soud zamítl stěžovatelovu žalobu, kterou se na vedlejší účastnici (jakožto její bývalý zaměstnanec) domáhal zaplacení bolestného ve výši 4 500 Kč, poplatku za vystavení lékařského posudku o ohodnocení bolestného ve výši 510 Kč, náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti ve výši 84 989 Kč, náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 1 435 774 Kč a měsíční renty ve výši 11 873 Kč; odvolací soud totiž dospěl k závěru, že předmětná ztráta na výdělku nenastala v příčinné souvislosti se zjištěnou nemocí z povolání, a to proto, že tato nemoc z povolání stěžovatele nevylučovala z výkonu práce střelmistra.

3. Následné stěžovatelovo dovolání odmítl předseda senátu Nejvyššího soudu proto, že neobsahovalo údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a v dovolacím řízení nebylo možné pro tuto vadu podání pokračovat.

4. Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatel v tom, že okresní soud a krajský soud v souzené věci dospěly k právním závěrům, jež jsou v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými závěry. Navíc se stěžovatel domnívá, že v řízení nebyla dostatečně vyřešena otázka jeho způsobilosti k výkonu profese střelmistra.

5. Nejvyššímu soudu potom stěžovatel vytýká, že odmítl jeho dovolání i přes to, že v něm poukazoval na neúplnost provedeného dokazování, resp. na skutečnost, že ve věci rozhodující znalecký posudek obsahuje pouze nedostatečné množství relevantních informací.

6. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky ustanovení § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

7. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.

8. Stěžovatelovo dovolání bylo odmítnuto proto, že neobsahuje uvedení toho, v čem dovolatel spatřuje jeho přípustnost (což je dle ustanovení § 241a odst. 2 občanského soudního řádu podstatná náležitost tohoto mimořádného opravného prostředku). Pokud tedy dovolání vskutku tuto obligatorní část neobsahovalo, přičemž stěžovatel tomuto závěru Nejvyššího soudu v ústavní stížnosti nikterak neoponuje, nelze na postup dovolacího soudu, jenž na tomto základě stěžovatelovo dovolání odmítl, hledět jako na postup, který by nebyl ústavně souladný. Neobsahovalo-li totiž stěžovatelovo dovolání žádný ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání, předvídaných ustanovením § 237 občanského soudního řádu, v rozhodném znění, nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak, než stěžovatelovo dovolání odmítnout.

9. Ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je proto zjevně neopodstatněná.

10. Tato skutečnost má přitom nevyhnutelné procesní důsledky na posouzení přípustnosti (resp. včasnosti) ústavní stížnosti v části směřující proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Brně.

11. Z hlediska posouzení přípustnosti, resp. včasnosti ústavní stížnosti, totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, v účinném znění), či nikoliv.

12. Bylo-li totiž stěžovatelovo dovolání odmítnuto proto, že vůbec neobsahovalo důvod jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil".

13. Je-li tedy předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí - řádné - podání dovolání (srov. ustanovení § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013), je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno.

14. V takovém případě pak nelze ani ústavní stížnost - v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu - považovat za přípustnou.

15. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost zčásti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a zčásti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. června 2016


Josef Fiala v.r.
předseda senátu