III.ÚS 1799/08 ze dne 14. 8. 2008
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl dne 14. srpna 2008 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, o ústavní stížnosti Hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného JUDr. Světlanou Zvolánkovou, advokátkou v Praze 2, Karlovo náměstí 18, proti rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1537/2008 ze dne 29. 4. 2008, Městského soudu v Praze sp. zn. 35 Co 297/2007 ze dne 18. 9. 2007 a Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 12 C 36/2005 ze dne 23. 1. 2007, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 11, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 odst. 1, čl. 96 Ústavy ČR, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.

Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí, byla tato vydána v řízení zahájeném k žalobě stěžovatele na určení vlastnictví k pozemkům v žalobě označeným, vyvozovaného z ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., směřující proti žalovanému MUDr. P. Ch., který byl v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník předmětných nemovitostí a to na podkladě usnesení soudu o potvrzení nabytí dědictví.

Soud I. stupně ve svém žalobu stěžovatele zamítajícím shora označeném rozhodnutí považoval, s ohledem na duplicitní zápis vlastnického práva k předmětným nemovitostem v katastru nemovitostí, za prokázánu existenci naléhavého právního zájmu stěžovatele na požadovaném určení vlastnického práva. Podle jím učiněného závěru však stěžovatel neunesl důkazní břemeno ve vztahu k prokázání naplnění všech podmínek, které ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. pro vznik vlastnického práva obce vyžaduje. Ve světle judikatury Ústavního soudu reprezentované nálezem sp. zn. IV. ÚS 185/96 konstatoval, že stěžovatel konkrétně nenavrhl žádný důkaz k prokázání tvrzení, že s předmětnými pozemky hospodařil též ke dni účinnosti zmíněného zákona. Skutečnosti, jež z provedeného dokazování vyplynuly, dle závěru jmenovaného soudu naopak svědčí tomu, že s těmito pozemky nehospodařil. V této souvislosti poukázal na obsah sdělení stěžovatele ze dne 24. 3. 2004, adresovaného soudu v jiném řízení (vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 18 C 177/2000), o tom, že do řízení nemá v úmyslu vstoupit jako vedlejší účastník, neboť nedisponuje žádnými důkazy, jež by svědčily o jeho vlastnickém právu k předmětným pozemkům, o jejichž užívání tehdy žalovaným bytovým družstvem se jednalo, jakož i na návrh stěžovatele adresovaný příslušnému katastrálnímu úřadu na provedení záznamu vlastnického práva do katastru nemovitostí, který stěžovatel podal se značným časovým odstupem ode dne účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. Za situace, kdy se stěžovatel ani jeho právní zástupkyně s procesní plnou mocí nedostavili k jednání, jež se konalo před soudem I. stupně dne 23. 1. 2007, nebylo pak ani možno stěžovatele poučit o nutnosti doplnění důkazních návrhů ve smyslu ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. Žalobu stěžovatele tak soud I. stupně zamítl v návaznosti na svůj závěr o absenci aktivní věcné legitimace stěžovatele k jejímu podání.

Městský soud v Praze, který se věcí stěžovatele zabýval z podnětu jeho odvolání, svým rozhodnutím shora označeným rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil. V podrobném zdůvodnění svého rozhodnutí, po provedení výslechu svědkyně V. H., především v reakci na stěžovatelovu odvolací námitku, týkající se předvolání k jednání před soudem I. stupně konanému dne 23. 1. 2007, vysvětlil, že jmenovaná osoba byla právní zástupkyní stěžovatele zmocněna k převzetí zásilky doručované dne 15. 12. 2006 a předvolání k jednání na den 23. 1. 2007 tak bylo stěžovateli řádně doručeno zcela v souladu s ustanovením § 45c odst. 1 a § 48 odst. 1, 2 o. s. ř., přičemž byla dodržena také lhůta 10 dnů, kterou ustanovení § 115 odst. 2 o. s. ř. stanoví pro přípravu účastníků k nařízenému jednání. V odůvodnění svého rozhodnutí pak odvolací soud poukázal na judikaturu Ústavního soudu (nález sp. zn. IV. ÚS 185/96) i Nejvyššího soudu (sp. zn. 29 Cdo 962/99, 30 Cdo 1206/99, 28 Cdo 1301/2001), která se otázkou naplnění podmínek ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., zejména pak podmínky spočívající ve skutečné realizaci práva hospodaření k rozhodnému datu, zabývala s tím, že bylo na stěžovateli, aby prokázal mj. též to, že k rozhodnému datu s předmětnými pozemky skutečně hospodařil, tedy, že s nimi zacházel v judikaturou naznačeném smyslu. Ztotožnil se také se soudem I. stupně v názoru, že listinné důkazy, které stěžovatel k prokázání svých žalobních tvrzení předložil - rozhodnutí o vyvlastnění pozemků z 1. 12. 1959 a smlouva o převodu správy národního majetku ze dne 7. 1. 1964 - o skutečné realizaci práva hospodaření k rozhodnému datu nevypovídají. Podrobně se pak vyjádřil k aplikaci ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř., která přicházela v úvahu pouze v průběhu nařízeného jednání s tím, že absence dotčeného účastníka řízení při nařízeném jednání nezapříčiněná důležitým důvodem, o kterém by účastník soud řádně a včas vyrozuměl, znamená, že tento účastník ochrany svých práv nehodlá využít. Pokud tedy soud I. stupně za dané situace uzavřel, že stěžovatel, jenž se k nařízenému jednání bez omluvy nedostavil, neunesl důkazní břemeno ve vztahu k prokázání tvrzení, že k rozhodnému datu realizoval právo hospodaření k předmětným nemovitostem, postupoval podle odvolacího soudu zcela správně a s jeho konstatováním o nenaplnění podmínek, které ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. stanovilo pro přechod vlastnického práva k předmětným věcem z majetku České republiky do majetku stěžovatele, se plně ztotožnil.

Dovolání stěžovatele směřující proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu, opírající přípustnost o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, bylo pak Nejvyšším soudem shora označeným rozhodnutím odmítnuto jako nepřípustné. Jak je patrno z odůvodnění uvedeného rozhodnutí, Nejvyšší soud stěžovatelem předestřenou otázku zásadního právního významu, tj. v podstatě výklad podmínek ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., nepokládal za otázku zásadního právního významu, neboť tato, a to i pokud jde o stěžovatelem zpochybňovaný výklad pojmu "hospodaření", byla v minulosti v judikatuře Nejvyššího soudu, a to i v judikatuře novější, vyřešena ve prospěch skutečného hospodaření, tedy fakticity, nikoli "právní konsekvence termínu (přenechání věci jiné osobě do užívání)" a zároveň konstatoval, že odvolací soud i soud I. stupně rozhodly v souladu s touto judikaturou. Ani námitky stěžovatele zpochybňující řádnost soudního řízení před soudem I. stupně nebyly podle závěru dovolacího soudu s to založit přípustnost dovolání, neboť, jak se v rozhodnutí uvádí, jestliže bylo po provedení svědeckého důkazu prokázáno, že stěžovatel byl řádně k jednání předvolán a bez omluvy se tohoto jednání nezúčastnil, pak odvolací soud správně uzavřel, že takové chování účastníka řízení znamená, že účastník řízení ochrany svých procesních práv, kterou mu § 118a odst. 3 o. s. ř. skýtá, nehodlá využít, a proto je třeba na něj nadále pohlížet jako na účastníka řízení řádně poučeného ve smyslu tohoto ustanovení a to se všemi s tím souvisejícími procesními důsledky (viz. Bureš, Drápal, Krčmář a kol., Občanský soudní řád, Komentář, I. díl., 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2006, str. 550).

Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel popisuje průběh a podstatu sporu včetně obsahu napadených rozhodnutí, s jejichž závěry - obdobně jako v odvolání i dovolání - obsáhle polemizuje, zejména pokud jde výklad pojmu hospodaření, použitý v aplikovaném ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. V této souvislosti se také dovolává stanoviska Ministerstva financí, předkladatele uvedeného zákona, z něhož dle stěžovatele vyplývá, že právní názory Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, jichž se dovolávají rozhodnutí soudů obecných, nejsou správné resp. jsou překonány. Je přesvědčen, že zákonné podmínky přechodu věci z majetku České republiky do vlastnictví obcí byly posouzeny nad rámec zákona č. 172/1991 Sb., který v aplikovaném ustanovení podmínku faktického hospodaření nezmiňuje. Poukazuje dále na důkazy, které podle něj svědčí závěru, že k rozhodnému datu náleželo právo hospodaření k předmětným pozemkům Národnímu výboru hl. města Prahy. Opakovaně také poukazuje na to, že neobdržel ani on ani jeho právní zástupce předvolání k jednání soudu I. stupně dne 23. 1. 2007 a k tomuto jednání, o němž nevěděl, se tak nedostavil. Nebyl tak poučen ve smyslu ustanovení § 118a o. s. ř. a nemohly tudíž ani nastat následky neunesení důkazního břemene. Tímto postupem soudu I. stupně, který byl soudem odvolacím shledán správným, byl také zkrácen na svých právech a řízení tak bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí soudu. V podstatě z těchto v ústavní stížnosti blíže rozvedených důvodů se domáhá zrušení napadených rozhodnutí.

Ústavní soud, poté co se seznámil s argumentací ústavní stížnosti a obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Stěžovatel ve své stížnosti v podstatě dává najevo nesouhlas s postupem obecných soudů v jeho věci, se zhodnocením dokazování ve věci provedeným a následným právním posouzením věci, přičemž však v podstatě opakuje své námitky uplatňované jak v odvolacím tak v dovolacím řízení a staví tak Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší. Na námitky stěžovatele, týkající se jak doručení předvolání k jednání před soudem I. stupně, řádného poučení, tak i zhodnocení důkazů i právního posouzení věci, bylo podrobně reagováno již odvolacím soudem, na odůvodnění jehož rozhodnutí, které Ústavní soud považuje za ústavně konformní, lze zcela odkázat. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, jak plyne z jeho dosavadní obecně přístupné judikatury, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, zhodnocení dokazování provedené obecnými soudy není oprávněn "přehodnocovat" a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však v posuzované věci zjištěn nebyl. Nutno také zdůraznit, že z hlediska zmíněné pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad jednoduchého práva, neboť ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je především v pravomoci Nejvyššího soudu ČR, jako vrcholného soudního orgánu, sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva.

Jak shora naznačeno, také Nejvyšší soud věci věnoval náležitou pozornost a své rozhodnutí, v němž zhodnotil i stěžovatelem prezentované stanovisko Ministerstva financí, řádně zdůvodnil. Dostatečně objasnil, z jakých důvodů, reflektujících i judikaturu Ústavního soudu, dovolání stěžovatele posoudil jako nepřípustné. Odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí považuje Ústavní soud, který ani v nyní posuzované věci nevidí důvod se od své dřívější judikatury týkající se výkladu ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. odchylovat, za přesvědčivé, věcí stěžovatele se podrobně zabývající, dostatečně objasňující učiněné závěry a nevykazující tak prvky libovůle. Extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z toho vyvozenými, což by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C. H. Beck, 1995), v daném případě zjištěn nebyl.

Ústavní soud tak uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, v posuzované věci neshledal, a proto z uvedených důvodů ústavní stížnost jako neopodstatněnou odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. srpna 2008

Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu