III.ÚS 18/98 ze dne 25. 6. 1998
U 41/11 SbNU 317
K důvodům vazby podle § 67 písm. a) trestního řádu
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci ústavní stížnosti PhDr. M.S., zastoupeného advokátem JUDr. J.L., proti usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 5 To 22/98, ze dne 15. 1. 1998 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 6 T 97/97, ze dne 7. 1. 1998, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění :

Navrhovatel podal dne 15. 1. 1998 faxem ústavní stížnost, kterou následně doplnil předložením jejího originálu. Ústavní stížnost směřuje jednak proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu I, sp. zn. 6 T 97/97, ze dne 7. 1. 1998 a jednak proti usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 5 To 22/98. ze dne 15. 1. 1998, když zmíněnými rozhodnutími bylo rozhodováno o vazbě navrhovatele.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 6 T 97/97, který si Ústavní soud vyžádal potom zjistil, že navrhovatel byl (v rozhodné době) stíhán obžalobou OSZ pro trestný čin podněcování k národnostní a rasové nenávisti podle § 198a odst. 1 trestního zákona (dále tr. zák.). Na tomto místě nutno připomenout a zdůraznit, že uvedené trestní stíhání navrhovatele (který byl v té době poslancem Poslanecké sněmovny), bylo umožněno souhlasem Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR s trestními stíháním navrhovatele, a to usnesením mandátového a imunitního výboru č. 27 ze dne 25. 2. 1997.
Za této situace, (kdy místně i věcně příslušný soud obžalobu akceptoval) bylo tímto soudem (Obvodní soud pro Prahu 1) postupně a tedy opakovaně nařizováno hlavní líčení (na dny 16. 9., 7. 10., 27. 10., 11. 11. a 18. 12. 1997), když navrhovatel byl obeslán k tomuto jednání na všechny soudu dostupné adresy H., dvě adresy v P., stejně tak i do Parlamentu ČR. Ze dvou adres se obsílky vrátily s tím, že adresát je neznámý (a to přesto, že tehdejší obhájce navrhovatele opakovaně soud ujišťoval, že adresa trvalého bydliště navrhovatele je H.). Ohledně obsílek, které byly zasílané do vlastních rukou navrhovatele do Parlamentu ČR lze uvést, že ty byly vždy pouze potvrzeny razítkem Parlamentu ČR a soudu vráceny. O předání obsílek s termínem hlavního líčení byl požádán i obhájce navrhovatele, který uvedl, že obsílky předal do sekretariátu poslaneckého klubu S., (jehož byl v té době navrhovatel členem), osobní předání obsílky však také nezajistil. Soud se pokusil o předání obsílky s termínem jednání soudu i prostřednictvím Policie ČR, a to dvakrát. Poprvé byl navrhovatel zastižen policií před budovou Parlamentu ČR, kdy však navrhovatel obsílku odmítl převzít s tím, nechť mu "dají pokoj" a utekl, podruhé nebyli policisté vpuštěni do prostor Parlamentu a mohli setrvat pouze na vrátnici. V této souvislosti navrhovatele, který byl přítomen jednání Parlamentu ČR vyzval k převzetí zásilky také tehdejší poslanec a ministr vnitra na což také navrhovatel nereagoval a obsílku (i když mu v tom naprosto nic nebránilo) nepřevzal. Soud nakonec také požádal o předvedení navrhovatele k hlavnímu líčení na den 18. 12. 1997, což nebylo realizováno, neboť ani na jedné z adres uváděných navrhovatelem se tento nezdržoval. Za této situace soud vydal příkaz k zatčení navrhovatele, které odůvodnil shora uvedenými skutečnostmi se závěrem, že dosavadní počínání navrhovatele jednoznačně vyvolává jistotu, že se chce "za každou cenu" trestnímu stíhání vyhnout, a to právě uvedeným počínáním (všemožná snaha vyhnout se jakémukoliv kontaktu s orgány činnými v trestním řízení). S ohledem na nutnost výslechu navrhovatele (který se v přípravném řízení odmítl k trestnímu stíhání své osoby vyjádřit), kdy soud považoval právě výslech navrhovatele za podstatný důkaz, odmítl konat hlavní líčení v jeho nepřítomnosti. Na základě zmíněné příkazu k zatčení byl navrhovatel také zadržen a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1, č.j. 6 T 97/97 - vzat podle § 68 trestního řádu (dále tr.ř.) do vazby, a to z důvodu uvedeného v § 67 písm. a) tr.ř. V odůvodnění tohoto svého rozhodnutí Obvodní soud pro Prahu I uvedl, že dosavadní chování (tehdy obžalovaného) navrhovatele nasvědčuje o tom, že se chce za každou cenu trestnímu stíhání vyhnout, neboť soudu záměrně uvádí adresy, kde se již nezdržuje a od samého počátku vyšetřování se všemožně straní kontaktu s orgány činnými v trestním řízení. Svým přístupem demonstrativně dával najevo nezájem o probíhající trestní řízení tykající se jeho samého, věděl o něm ze
sdělení obvinění, svého následného výslechu a rovněž i ze sdělovacích prostředků, které o jednotlivých úkonech (i soudu samotného podrobně informovaly. Obvodní soud pro Prahu 1 v závěru zmíněného rozhodnutí potom konstatuje, že se jedná o postoj, který je o to více zarážející, že v osobě navrhovatele se jedná o poslance a předsedu parlamentní strany, která se svým programem opakovaně dovolávala dodržování zákonů a celkové nápravy společnosti. Z uvedených důvodu proto soud dospěl k závěru, že je takto na místě obava, že by se navrhovatel při ponechání na svobodě mohl i nadále trestnímu stíhání vyhýbat a nazval tak existenci důvodů vazbu uvedeného v § 67 písm. a) trestního řádu.
Proti uvedenému rozhodnutí podal navrhovatel stížnost do protokolu po jeho vyhlášení. V důvodech této stížnosti uvedl že není pravdou tvrzení soudu že by se trestnímu stíhání vyhýbal tím, že by uváděl adresy, na kterých se nezdržuje. Uvedl, že na zmíněných adresách se zdržuje, ovšem minimálně s ohledem na výkon svých funkcí. Uvedl, že například hlavní líčení ze dne 27. 10. 1997 se nemělo vůbec konat, protože o něm nebyl uvědomen ani jeho obhájce, přičemž u hlavního líčení dne 18. 12. 1997 jeho obhájce sdělil, že se navrhovatel dostaví k odročenému hlavnímu líčení a případně navrhne několik dalších termínů o jeho konání. K tomu však již nedošlo - protože byl 6. 1. 1998 zatčen a následujícího dne vzat do vazby. Upozornil také na to, že nebyl respektován judikát č. 8 z roku 1989 a závěrem požádal, aby napadené rozhodnutí odvolací soud zrušil a přikázal ho z vazby propustit.
O stížnosti navrhovatele jednal Městský soud v Praze, který usnesením, sp. zn. 5 To 22/98, ze dne 15. 1. 1998 - podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu stížnost zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že v trestní věci navrhovatele bylo několikráte nařízeno hlavní líčení, ke (kterému byl navrhovatel (jako obžalovaný) řádně předvoláván na všechny soudu dostupné adresu s tím, že se mu nikdy nepodařilo doručit. O zmíněné doručení (obžaloby a předvolání) pořádal soud i obhájce obžalovaného, Kancelář parlamentu i poslanecký klub S. všechny bezvýsledně. K poslednímu hlavnímu líčení Obvodní soud pro Prahu 1 požádal příslušná oddělení Policie ČR o předvedení navrhovatele, což nebylo realizováno, protože na řádné adrese nebyl navrhovatel zastižen. Ostatně ani samotné předvolání k hlavnímu líčení (předchozímu) se nepodařilo policii doručit, když se vůbec odmítl s policisty bavit s tím, aby mu dali pokoj". V odůvodnění tohoto rozhodnutí dále odvolací soud konstatuje, že soud postupoval v daném případě v souladu s trestním řádem (i s poukazem na namítaný judikát č. 8/89 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a že pouze námitka navrhovatele stran hlavního líčení dne 27. 1 1997 je na místě. Konstatuje ovšem také to, že ve všech ostatních nařizovaných hlavních líčení se navrhovateli žádným
způsobem (vzdor maximálnímu úsilí vyvinutého obvodním soudem) nepodařilo předvolání k němu doručit. Ze shora uvedeného potom také odvolací soud dospěl závěru, že navrhovatel (jako obžalovaný) se zřejmě vyhýbal trestnímu stíhaní s tím, že se nezdržovat na jím uvedených adresách, nepřevzal předvolání ani u Parlamentu ČR, ani v sekretariátu poslaneckého klubu své strany, a to právě z úmyslu vyhnout se trestnímu stíhání své osoby. Má tedy za to, že za dané situace jsou dány vazební důvody uvedené v § 67 písm. a) trestního řádu a takto postup soudu I. stupně za správný a tedy odpovídající zákonu. Proto také shora uvedeným rozhodnutím stížnost navrhovatele jako nedůvodnou zamítl.
Proti uvedeným rozhodnutím obou soudů podal navrhovatel ústavní stížnost. V rámci jejího odůvodnění se však navrhovatel podstaty rozhodnutí učiněných soudy nedotýká (tedy stran zákonnosti a také ústavnosti napadených rozhodnutí na základě kterých byl vzat do vazby). Uvádí, že zbavení jeho osobní svobody mělo posloužit jiným účelům (politickým), než pro které je podle trestního řádu určeno. Veškerá argumentace obsažená v ústavní stížnosti navrhovatele směřuje k tomu, že napadenými rozhodnutími mu bylo znemožněno vykonávat jeho mandát poslance. Uvádí tak, že podle jeho názoru došlo k porušení ustanovení čl. 4 Listiny základních práv a svobod, která zavazuje soud zkoumat, zda důvody vazby jsou relevantní a dostačující, tedy zda veřejný zájem v daném případě (zřejmě převažuje) nad právem individuální svobody. Zároveň navrhuje vydat nález, kterým by napadená rozhodnutí byla zrušena anebo nález, kterým by bylo uloženo Obvodnímu soudu pro Prahu 1 učinit úkony k zajištění jeho poslaneckého mandátu.
Ve vyjádření Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 1998 (které si Ústavní soud vyžádal) se praví, že senát zmíněného soudu dospěl v projednávané věci k závěrům které jsou vysvětleny v písemném vyhovení jeho usnesení, pod sp. zn. 5 To 22 /98, ze dne 15. 1. 1998. Dodává, že Obvodní soud pro Prahu I dodržel všechna procesní ustanovení a měl dostatek podkladů pro závěr, že u navrhovatele (tehdy obžalovaného) byl dán důvod vazby uvedený v § 67 písm. a) tr.ř.. a proto byla stížnost navrhovatele (jako obžalovaného) podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná.

Na tomto místě nezbývá Ústavnímu soudu než znovu a opakovaně připomenout, že mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či správnost napadených rozhodnutí, nýbrž jeho úkolem je zjistit, zda napadenými rozhodnutími došlo k zásahu o základních lidských práv a svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Porušení základních práv a svobod nebylo prokázáno, a to ani z hlediska namítaného čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a ústavní stížnost je tak zjevně neopodstatněná. Ze
spisu Obvodního soudu pro Prahu l, který si Ústavní soud vyžádal, jednoznačně vyplývají a jsou prokázány skutečnosti, které oba soudy, jejichž rozhodnutí jsou napadána, uvádějí.
Navrhovatel byl opakovaně předvolán k hlavním líčením, a to všemi způsoby, které příslušný procesní předpis (trestní řád) umožňuje. Soud 1. stupně vynaložil veškeré úsilí k tomu, aby účast navrhovatele u hlavního líčení zajistil. Z počínání navrhovatele v těchto souvislostech nepochybně plyne, že se účasti na jednaní před soudem vyhýbal (ať už tím, že se nezdržoval na adresách jím uváděných tím, že písemnosti soudu vědomě a úmyslně odmítal) a lze souhlasit i s úvahou soudu, že ze sdělovacích prostředků, kterými byla jeho trestní věc sledována, také dobře věděl o snaze soudu jej k hlavnímu líčení předvolat. Nic mu také nebránilo v tom, aby jednotlivá předvolání přijal a hlavního líčení se účastnil. Nelze i s ohledem na již uvedené ani namítat ničeho proti úvaze soudu v tom směru, že osobní výslech navrhovatele pokládal za nutný, ba naopak, postoj navrhovatele, který se takto před soudem mohl obhajovat a zajisté také vyjádřit ke všemu co kladeno za vinu, jeví se jako iracionální. Bez významu není oni poznámka soudu 1. stupně spočívající v tom, že navrhovatel je poslancem Poslanecké sněmovnu Parlamentu ČR a předsedou parlamentní strany jejíž politický program poukazuje na občanskou kázeň a respektování zákonů všemi občany. Za tohoto stavu řízení (které má svou oporu v materiálech obsažených ve zmíněném spisu) dospěl Ústavní soud k závěru, že vazební důvodu v dané věci v dané chvíli byly dány, když byly shledány nepochybně konkrétní skutečnosti odůvodňující obavu, že nastane důsledek předvídaný v ustanovení § 67 písm. a) tr.ř. Soudu uváděné konkrétní skutečnosti jsou v dané věci dostatečným a také rozumným podkladem pro zvolený postup. Jistěže nelze vzít za to, že pokud byl obžalovaný řádně předvolán k hlavnímu líčení a nedostavil se, vyvozovat z takového postupu mechanicky obavu, že se trestnímu stíhání vyhýbá. Pokud se však opakovaně předvolání vyhýbá a jeho účast nelze zajistit ani dalšími prostředky předpokládanými v trestním řádu (§ 90 tr.ř.), prostor pro další úvahy soudu je takto zúžen do té míry, že při dalším a stejném postupu (ve snaze obžalovaného předvolat) by soud nemohl (nebyl schopen) trestní věc (podanou obžalobu) projednat. Postup, který soudy za dané situace volily proto z pohledu uvedených skutečností odpovídá zákonu a zároveň jej nelze označit za protiústavní.
S poukazem na uvedené skutečnosti proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrh jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
K tzv. alternativnímu petitu navrhovatele ohledně příkazu k zajištění jeho poslaneckého mandátu je na místě uvést, že navrhovatel byl rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 6 T97/97 ze dne 23. 1. 1998, propuštěn z vazby na svobodu.
Navrhovatelem tedy takto požadovaný postup je za daného stavu věci bezpředmětný, protože zajisté ode dne rozhodnutí o jeho propuštění z vazby mohl již poslanecký mandát vykonávat. K datu, kdy Ústavní soud rozhoduje již tedy neexistuje důvod, který navrhovatele vedl k onomu alternativnímu návrhu. Snad pouze na okraj nutno zmínit, že i Ústavní soud může rozhodovat pouze na základě důkazů obsažených zpravidla v příslušném soudním spisu, kterýžto v dané věci neměl (a ani nemohl mít k dispozici s ohledem na samotné trestní stíhání navrhovatele, o kterém v té době bylo rozhodováno).

Po u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. června 1998

JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu