III.ÚS 1817/07 ze dne 30. 4. 2008
N 81/49 SbNU 177
K rozhodování o výši náhrady nákladů odvolacího řízení
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaj) - ze dne 30. dubna 2008 sp. zn. III. ÚS 1817/07 ve věci ústavní stížnosti BDF, spol. s r. o., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2007 č. j. 68 Co 152/2007-231 a proti výroku pod bodem II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. ledna 2007 č. j. 11 C 54/98-218, kterými bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatelky zaplatit náhradu nákladů řízení, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6 jako účastníků řízení a B. M. jako vedlejší účastnice řízení.

I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2007 č. j. 68 Co 152/2007-231 se ve výroku pod bodem II. zrušuje.

II. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.


Odůvodnění



I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 17. července 2007, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2007 č. j. 68 Co 152/2007-231, jakož i výroku pod bodem II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. ledna 2007 č. j. 11 C 54/98-218, a to pro porušení článku 2 odst. 2, článku 4 odst. 1, článku 11 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 54/98.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. ledna 2007 č. j. 11 C 54/98-218 bylo zastaveno řízení, ve kterém se žalobkyně (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") domáhala po žalované B. M. (v řízení před Ústavním soudem "vedlejší účastnice") zaplacení částky 405 449 Kč z titulu neuhrazení ceny díla (výrok pod bodem I.). Ve výroku pod bodem II. obvodní soud rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 136 522 Kč, a ve výroku pod bodem III. obvodní soud rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit České republice náhradu nákladů řízení ve výši 14 900 Kč. Uvedené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 napadla žalobkyně ve výroku pod bodem II. o nákladech řízení ohledně částky 54 591 Kč odvoláním. Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. dubna 2007 č. j. 68 Co 152/2007-231 usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku pod bodem II. o nákladech řízení ohledně částky 54 591 Kč potvrdil (výrok pod bodem I. usnesení Městského soudu v Praze) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 10 228 Kč (výrok pod bodem II. usnesení Městského soudu v Praze).



II.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že Městský soud v Praze jí podle § 224 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.") ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení, přičemž v tomto postupu stěžovatelka nespatřuje porušení svých práv. To však již neplatí pro odůvodnění výše nákladů odvolacího řízení. Městský soud v Praze sice správně podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 137 o. s. ř. vymezil jednotlivé součásti, z nichž se náklady řízení skládají, avšak při stanovení výše odměny advokáta vedlejší účastnice nepostupoval v souladu se zvláštním právním předpisem, na nějž odkazuje § 137 odst. 2 o. s. ř., tj. v souladu s vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Toto pochybení, uvedla stěžovatelka, s sebou přináší zároveň nesprávné stanovení náhrady daně z přidané hodnoty jako další součásti nákladů řízení, jejíž výše závisí na výši stanovené odměny advokáta.

Městský soud v Praze prý postupoval při určení odměny advokáta vedlejší účastnice chybně dle § 3 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ačkoliv tato vyhláška ve svém ustanovení § 14 odst. 3 předepisuje pro určení odměny advokáta, je-li předmětem odvolacího řízení pouze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, speciální paušální sazbu ve výši 1 000 Kč. Sazba zmíněné odměny tedy nevychází z předmětu řízení žaloby o zaplacení (z tzv. věci samé), jak dovodil Městský soud v Praze v napadeném rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že právní zástupce vedlejší účastnice učinil v řízení pouze jediný úkon právní služby, soud správně snížil sazbu odměny o 50 %, avšak z nesprávně určené základní odměny. Výše odměny měla tedy činit 500 Kč, zatímco Městský soud v Praze stanovil výši odměny v částce 8 295 Kč (tj. základ odměny před jejím 50% snížením činil 16 590 Kč). Toto pochybení se promítlo i do nesprávného stanovení náhrady za daň z přidané hodnoty, kdy tato náhrada nečiní 1 633 Kč, ale měla činit 152 Kč. Jestliže by soud postupoval v souladu s normami jednoduchého práva, měla náhrada nákladů odvolacího řízení činit 952 Kč, a nikoliv 10 228 Kč. Uvedený postup městského soudu představuje podle stěžovatelky svévolné nerespektování kogentní normy, které vede k uložení povinnosti stěžovatelce nad rámec zákona a v konečném důsledku zasahuje do jejího vlastnického práva.

Dále stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Městský soud v Praze i Obvodní soud pro Prahu 6 porušily základní práva stěžovatelky i svými výroky o náhradě nákladů prvoinstančního řízení (část výroku pod bodem II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ohledně částky 54 591 Kč a výrok pod bodem I. usnesení Městského soudu v Praze). Na základě těchto rozhodnutí soudy stěžovatelce uložily povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši, na niž jí dle norem jednoduchého práva nevznikl nárok. Vzhledem k tomu, že stanovení nákladů prvoinstančního řízení, resp. odměny za zastupování advokátem v řízeních v jednom stupni s odkazem na bod 10 části dvanácté hlavy I zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, vychází z právní úpravy občanského soudního řádu platné do 31. prosince 2000, výše odměny advokáta byla určována za jednotlivé právní služby ve smyslu vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Obvodní soud pro Prahu 6 a následně i Městský soud v Praze svými rozhodnutími uložily stěžovatelce povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení spočívající v odměně za zastupování v řízení advokátem a v náhradě jeho hotových výdajů i za úkony, které nejsou úkony ve smyslu § 11 odst. 1 advokátního tarifu, za něž by vzniklo právo požadovat odměnu, resp. odměnu za tyto úkony přiznat jako součást náhrady nákladů řízení.



III.

Ústavní soud si dále vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 6 a vedlejší účastnice B. M.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 31. března 2008 uvedl, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou, přičemž v podrobnostech odkázal na odůvodnění svého usnesení ze dne 25. dubna 2007 č. j. 68 Co 152/2007-231.

Obvodní soud pro Prahu 6 ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 7. dubna 2008 zcela odkázal na odůvodnění svého usnesení ze dne 30. ledna 2007 č. j. 11 C 54/98-218 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2007 č. j. 68 Co 152/2007-231.

Vedlejší účastnice se ve stanovené lhůtě k podané ústavní stížnosti nevyjádřila.

Vyjádření účastníků řízení Ústavní soud nezasílal ostatním účastníkům řízení k replice, neboť neobsahovala žádné nové, pro posouzení věci významné skutečnosti; jak Městský soud v Praze, tak i Obvodní soud pro Prahu 6 setrvaly na svých názorech obsažených v jejich ústavní stížností napadených rozhodnutích.

Podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Městský soud v Praze, Obvodní soud pro Prahu 6 i stěžovatelka souhlasily ve smyslu § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu s upuštěním od ústního jednání. Protože vedlejší účastnice se ve stanovené lhůtě k této otázce nevyjádřila, předpokládal Ústavní soud v souladu s poskytnutým poučením, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí. S ohledem na uvedené rozhodoval Ústavní soud ve věci bez nařízení ústního jednání.

IV.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná.

Otázkou náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval a konstatoval, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být obvykle předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje zpravidla intenzity představující porušení základních práv a svobod.

Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 259/05 ze dne 21. 3. 2006 (N 65/40 SbNU 647)].

Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy České republiky), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, a uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.

Rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenze například tehdy, pokud v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu je obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Takové pochybení bylo zjištěno i v nyní projednávané věci.

V souzené věci podala stěžovatelka odvolání, kterým brojila pouze proti nákladovému výroku (výrok pod bodem II.), a to jen v rozsahu části soudem přiznané částky 54 591 Kč.

Městský soud v Praze napadený výrok usnesení soudu prvního stupně o nákladech řízení ohledně částky 54 591 Kč potvrdil jako věcně správný a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 10 228 Kč. K výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení soud uvedl, že výrok o nákladech odvolacího řízení se opírá o § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Soudem vypočtené náklady odvolacího řízení tvoří odměna (z částky 54 591 Kč) dle § 3 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném od 1. září 2006, ve výši 8 295 Kč, dále 1x náhrada hotových výdajů za podání vyjádření k odvolání ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. září 2006, a konečně 19 % DPH z odměny advokáta a hotových výdajů ve výši 1 633 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Celkem vynaložila žalovaná podle výpočtu soudu v odvolacím řízení náklady ve výši 10 228 Kč.

Ústavní soud shledal pochybení Městského soudu v Praze v tom, že při rozhodování o výši nákladů odvolacího řízení postupoval v rozporu s § 14 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb. Dle citovaného ustanovení, je-li předmětem odvolacího řízení pouze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, o lhůtě k plnění, o předběžné vykonatelnosti, o příslušenství pohledávky nebo rozhodnutí procesní povahy, činí sazba odměny 1 000 Kč. V rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterým uložil stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 10 228 Kč, spatřuje Ústavní soud rozpor s ústavně zaručeným právem stěžovatelky na spravedlivý proces, zakotveným v článku 36 odst. 1 Listiny, neboť došlo v dané věci v procesu aplikace výše citované vyhlášky ze strany Městského soudu v Praze k nerespektování jednoznačné kogentní normy.

Jak Ústavní soud uvedl již ve svém nálezu ze dne 25. září 1997 sp. zn. IV. ÚS 114/96 (N 114/9 SbNU 71), právo plynoucí z článku 36 odst. 1 Listiny, totiž právo na řádný a spravedlivý proces, zahrnuje v sobě nejen právo na spravedlivý způsob vedení procesu, ale také právo na trvání procesu až do jeho ukončení zákonem předpokládaným způsobem [viz též nález Ústavního soudu ze dne 31. října 2006 sp. zn. I. ÚS 222/06 (N 197/43 SbNU 215)].

Rozhodnutím Městského soudu v Praze ve výroku pod bodem II. byl porušen i článek 11 Listiny poskytující ochranu vlastnickému právu.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu částečně vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2007 č. j. 68 Co 152/2007-231 ve výroku pod bodem II. zrušil.

Ve zbývající části Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.