III.ÚS 182/99 ze dne 25. 5. 2000
N 77/18 SbNU 169
Rozhodování o námitkách podjatosti soudce
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud

rozhodl po ústním jednání dne 25. května 2000
v senátě, ve věci ústavní stížnosti Ing. I. E., za účasti
vedlejšího účastníka Vrchního soudu v Olomouci, proti usnesení
Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. prosince 1998, č. j. 31 Cdo
1425/98-20, o zastavení řízení o odvolání proti usnesení Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 28. dubna 1997, č. j. Nco 24/97-500,
o zamítnutí návrhu na vyloučení soudců z projednání a rozhodování
věci, takto:

1. Návrh na zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8.
prosince 1998, č. j. 31 Cdo 1425/98-20, se zamítá.

2. Návrh na zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne
28. dubna 1997, č. j. Nco 24/97-500, se odmítá.


Odůvodnění
I.
Návrhem, doručeným osobně Ústavnímu soudu dne 12. dubna
1999, tj. ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993
Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení
usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. prosince 1998, č. j. 31 Cdo
1425/98-20, o zastavení řízení o odvolání, jakož i usnesení
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. dubna 1997, č. j. Nco
24/97-500, o zamítnutí návrhu na vyloučení soudců z projednání
a rozhodování věci. Uvedenými rozhodnutími soudů se cítí být
dotčen v základních právech a svobodách, plynoucích z čl. 36 odst.
1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále
Listina), čl. 81, čl. 82 odst. 1 a čl. 96 Ústavy.

Z obsahu spisu Krajského obchodního soudu v Brně sp. zn.
K 282/94, jejž si Ústavní soud vyžádal, jakož i z příloh ústavní
stížnosti bylo zjištěno následující:

K návrhu Fondu národního majetku České republiky, podanému
dne 10. listopadu 1994, probíhá před Krajským obchodním soudem
v Brně pod sp. zn. 28 K 282/94 konkursní řízení podle zákona č.
328/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, na majetek úpadce Ing.
I. E., takto stěžovatele v řízení před Ústavním soudem. Stěžovatel
návrhem ze dne 17. července 1997 vznesl námitku podjatosti
soudkyně Krajského obchodního soudu v Brně, jednající
a rozhodující v této věci, přičemž tuto podáním ze dne 2. srpna
1996 rozšířil ve vztahu ke všem soudcům Krajského obchodního soudu
v Brně. Vrchní soud v Olomouci, jako soud věcně příslušný
k rozhodnutí o vznesených námitkách podjatosti (§ 16 odst. 1
o. s. ř.) usnesením ze dne 28. dubna 1997, č. j. Nco 24/97-500,
rozhodl, že soudci, jež rozhodují předmětný případ, jakož i ti,
kteří dle rozvrhu práce rozhodují ve věcech konkursu a vyrovnání,
resp. mohou v těchto věcech rozhodovat v případech zastupování,
nejsou z projednávání a rozhodování ve věci Krajského obchodního
soudu v Brně sp. zn. 28 K 282/94 vyloučeni.

K odvolání stěžovatele proti uvedenému usnesení Vrchního
soudu v Olomouci Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 8. prosince
1998, č. j. 31 Cdo 1425/98-20, řízení zastavil. Vycházeje
z interpretace ustanovení § 16 odst. 1 a § 201 o. s. ř., jakož
i odpovídajícího stanoviska pléna Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.
června 1996, Plsn 1/96 (Sb. r. s., č. 48, sv. 8, 1996)
konstatoval, že pojem "nadřízený soud", je-li použit občanským
soudním řádem k určení věcné příslušnosti soudu, vychází
z organizačních vztahů uvnitř soustavy soudů, nikoli ze vztahů
instančních a s pojmem "soud prvního stupně" jej tudíž zaměňovat
nelze. Rozhoduje-li tedy vrchní soud o vyloučení soudců krajského
soudu, není toto jeho rozhodnutí rozhodnutím soudu prvního stupně,
přičemž funkční příslušnost soudu pro projednání odvolání proti
takovému rozhodnutí občanský soudní řád ani neupravuje, když
nepočítá s jinými odvolacími soudy než s krajskými soudy,
rozhodují-li o odvoláních proti rozhodnutím okresních soudů (§ 10
odst. 1 o. s. ř.) a vrchními soudy, rozhodují-li o odvoláních
proti rozhodnutím krajských soudů jako soudů prvního stupně (§ 10
odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud ČR dále neshledal možným
posouzení podání stěžovatele ve smyslu dovolání, jež je mimořádným
opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího
soudu (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), jímž rozhodnutí nadřízeného soudu
není rovněž. Na základě uvedeného, když nedostatek funkční
příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení,
Nejvyšší soud ČR řízení o odvolání proti usnesení Vrchního soudu
ze dne 28. dubna 1997, č. j. Nco 24/97-500, zastavil (§ 104 odst.
1 o. s. ř.).
Ústavní stížnost vytýká rozhodnutím obecných soudů absenci
projednání věci veřejně za přítomnosti stěžovatele, v čemž
spatřuje porušení čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 Ústavy, a dále
v zastavení řízení o odvolání proti usnesení Vrchního soudu ze dne
28. dubna 1997, č. j. Nco 24/97-500, spatřuje pak odepření práva
na soudní ochranu a spravedlivý proces, obsaženého v čl. 36 odst.
1 Listiny a čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy.

Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76
odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
podal dne 25. května 1999 Nejvyšší soud ČR k předmětné ústavní
stížnosti vyjádření, v němž předseda senátu 31 Cdo uvedl
následující: K námitce, dle níž Nejvyšší soud ČR rozhodl
o "opravném prostředku" proti usnesení Vrchního soudu ze dne
28. dubna 1997, č. j. Nco 24/97-500, bez nařízení jednání, se ve
vyjádření odkazuje na příslušná ustanovení občanského soudního
řádu (§ 243a odst. 1, § 243b odst. 5, § 167 až § 171 ve spojení
s § 243c o. s. ř.), jež upravují rozhodování Nejvyššího soudu ČR
v řízení o dovolání bez nařízení jednání, jakož i bez vyhlašování
usnesení v přítomnosti účastníků. Nejvyšší soud ČR upozorňuje dále
na nesprávnou citaci Listiny stěžovatelem, když čl. 37 odst. 3
Listiny zakotvuje zásadu rovnosti účastníků řízení, kdežto právo
na veřejné projednání věci upravuje čl. 38 odst. 2 Listiny.
V této souvislosti vyjadřuje i své přesvědčení o souladu úpravy
obsažené v o. s. ř. s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami
podle čl. 10 Ústavy, a to i z hlediska srovnání s úpravou řízení
před Ústavním soudem, jež rovněž umožňuje usnesením dle § 43
zákona o Ústavním soudu usnesením odmítnout návrh mimo ústní
jednání. V této souvislosti se ve vyjádření odkazuje i na nález
Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 280/95 k ústavnosti postupu při
výkladu ustanovení občanského soudního řádu tam, kde se neprovádí
dokazování. K námitce absence veřejného projednání věci účastník
řízení dochází na základě uvedeného ke konstatování, že dospěl-li
Nejvyšší soud ČR k důvodnému závěru o nedostatku své funkční
příslušnosti k projednání stěžovatelem podaného "opravného
prostředku", pak by jakékoli nařizování jednání (při němž by mohlo
být toliko veřejně vyhlášeno usnesení o zastavení řízení)
postrádalo i věcný smysl.

Co do tvrzení, že Nejvyšší soud ČR tím, že řízení zastavil,
ač tak učinit neměl, upřel stěžovateli právo na soudní ochranu
a na spravedlivý proces, účastník řízení odkazuje, případně
opakovaně připomíná argumenty, jimiž odůvodnil své rozhodnutí. Nad
jejich rámec dodává, že odvolání jako opravný prostředek lze mít
za zákonem vyloučené nejen tam, kde tak zákon činí výslovně (např.
§ 202, § 250j o. s. ř.), ale i tam, kde nemožnost odvolání podat
plyne z postavení jednotlivých článků soudní soustavy. Tak
například podle § 9 odst. 5 o. s. ř. Nejvyšší soud ČR rozhoduje
jako soud prvního stupně, stanoví-li tak právní předpis, přičemž
je zcela zjevné, že proti rozhodnutí, které jako soud prvního
stupně vydá, není přípustné odvolání - a to proto, že zákonem
nebyl určen orgán soudní soustavy, jenž by byl k projednání
takového odvolání funkčně příslušný. Jinak řečeno, dle názoru
účastníka řízení, se možnost podat odvolání v občanském soudním
řádu nepojí s pouhým ustanovením § 201 o. s. ř. ve spojení s §
202 o. s. ř., nýbrž též ze skutečností, že je zákonem určen článek
soudní soustavy (soud), který bude odvolání proti rozhodnutí
příslušného soudu jako soudu prvního stupně projednávat. Dále
Nejvyšší soud ČR odkazuje na ustanovení čl. 91 Ústavy a na ně
navazující ustanovení § 8 až § 10a o. s. ř., které nepředvídají
postavení Nejvyššího soudu ČR jako soudu odvolacího, naopak se zde
výslovně podává, že odvolacími soudy mohou být jen krajské
a vrchní soudy a Nejvyšší soud ČR může být jen soudem prvního
stupně nebo soudem dovolacím. Vrchní soud pak dle těchto
ustanovení není soudem prvního stupně, ale pouze soudem odvolacím.

Nadto je ústavní stížnost podle Nejvyššího soudu ČR zjevně
neopodstatněná i proto, že zastavením řízení o odvolání proti
usnesení Vrchního soudu ze dne 28. dubna 1997,
č. j. Nco 24/97-500, stěžovateli nemohla být způsobena žádná újma
na jeho právech, když ve shodě se svou konstantní rozhodovací
praxí (Sb. s. r. a s., č. 7, 1997) se totiž námitkou podjatosti
soudce Nejvyšší soud ČR věcně zabýval v řízení o dovolání proti
usnesení ve věci samé (proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze
dne 15. července 1996, č.j. 4 Ko 298/95-377) a neshledal ji
důvodnou. Nejvyšší soud ČR poukazuje na skutečnost, že jeho
usnesení v této věci ze dne 9. prosince 1998, č. j. 31 Cdo
175/98-799, bylo rovněž napadeno ústavní stížností a řízení o této
stížnosti je u Ústavního soudu vedeno pod sp. zn. IV. ÚS 76/99,
přičemž za podstatné pro stěžovatele účastník řízení považuje
rozhodnutí Ústavního soudu právě ve věci sp. zn. IV. ÚS 76/99.



Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud navrhuje, aby
předmětná ústavní stížnost byla ve všech bodech podle § 43 odst.
2 zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako zjevně neopodstatněná,
případně zamítnuta jako nedůvodná.

II.

Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních
práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 102/94,
III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98, III. ÚS 224/98
a další). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení
právního předpisu (což vyplývá z § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993
Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení ústavních
procesních práv, a konečně posouzení ústavně konformní
interpretace a aplikace hmotného práva.

V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování
ústavnosti aplikovaného procesního práva, a to ustanovení § 16
odst. 1 a § 201 o. s. ř.

Z pohledu ústavněprávního pak v dané věci za klíčovou otázku
považuje Ústavní soud posouzení ústavní konformity interpretace
a aplikace dotčených ustanovení občanského soudního řádu, a to
zejména z pohledu základního práva na zákonného soudce zakotveného
v čl. 38 odst. 1 Listiny, ze strany obecných soudů.

Ústavní soud se k interpretaci základního práva na zákonného
soudce vyjádřil zejména v nálezech ve věci sp. zn. III. ÚS 200/98
a III. ÚS 293/98. Konstatoval, že, kromě procesních pravidel
určování příslušnosti soudů a jejich obsazení, jako garance proti
možné svévoli, je součástí základního práva na zákonného soudce
i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na
základě pravidel, obsažených v rozvrhu práce soudů. Do rámce
základního práva na zákonného soudce dále podřadil i požadavek
vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci z důvodu jejich
podjatosti (§ 14 o. s. ř.), jakož i požadavky, jež vyplývají pro
rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 Listiny, tj. předvídatelnost
a transparentnost obsazení soudu, včetně zastupování, pro
účastníky řízení.

Podřazení zákonné úpravy vyloučení soudce z důvodu jeho
podjatosti do rámce ústavního pojmu základního práva na zákonného
soudce Ústavní soud pak promítl do interpretace ustanovení § 141
odst. 2 tr. ř. (nálezy sp. zn. III. ÚS 162/98, III. ÚS 86/98).

Dle § 31 odst. 1 tr. ř. v trestním řízení o vyloučení
z důvodu podjatosti rozhodne orgán, kterého se tyto důvody týkají,
o vyloučení soudce nebo přísedícího, pokud rozhodují v senátě,
rozhodne tento senát. Důsledkem přijetí výkladu § 141 odst. 2 tr.
ř., jenž by v případě námitky podjatosti soudce odvolací instance
vylučoval přezkum nadřízeným soudem, by pak byl stav, kdy
v takovém případě by rozhodoval dotčený orgán, jinak řečeno
v řízení o vyloučení z důvodu podjatosti "procesní strana".
Takováto konstrukce, ve které by došlo k porušení základního
procesního principu, dle něhož nikdo nemůže být soudcem ve vlastní
věci, tedy principu, jenž je komponentem základního práva domáhat
se svých práv u nezávislého a nestranného soudu dle čl. 36 odst.
1 Listiny. Za těchto okolností v uvedených nálezech Ústavnímu
soudu nezbylo, než extenzivním výkladem ustanovení § 141 odst. 2
tr. ř. zajistit v rozhodování o vyloučení soudce z důvodu
podjatosti garanci nestrannosti, a to i v případě námitky
podjatosti směřující proti soudci (soudcům) odvolacího soudu.

Rozhodovací důvody, jež Ústavní soud v případě ustanovení §
142 odst. 1 tr. ř. vedly k extenzivní interpretaci, však na
dotčené ustanovení § 201 o. s. ř. nedopadají, když procesní
konstrukce obsažená v občanském soudním řádu plně garantuje
projednání a rozhodování návrhů na vyloučení soudců z důvodu
jejich podjatosti nezávislým a nestranným soudem.

Z uvedeného důvodu, když v dalším se ztotožňuje
s argumentací účastníka řízení, Ústavní soud návrh na zrušení
usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. prosince 1998,
č. j. 31 Cdo 1425/98-20, o zastavení řízení o odvolání proti
usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. dubna 1997, č. j.
Nco 24/97-500, o zamítnutí návrhu na vyloučení soudců
z projednání a rozhodování věci, zamítl.

Návrh na zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne
28. dubna 1997, č. j. Nco 24/97-500, pak Ústavnímu soudu nezbylo,
než z důvodu jeho podání po lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona
o Ústavním soudu dle § 43 odst. 1 písm. b) téhož zákona odmítnout.

Za těchto okolností považoval Ústavní soud za nadbytečné
zabývat se vztahem posuzované věci k věci vedené pod sp. zn. IV.
ÚS 76/99, v níž stěžovatel brojí proti usnesení Nejvyššího soudu
ČR za dne 9. prosince 1998, č. j. 31 Cdo 175/98-799, jímž bylo
odmítnuto dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne
15. července 1996, č. j. 4 Ko 298/95-377, o prohlášení konkursu.



Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.

V Brně dne 25. května 2000