III.ÚS 1876/14 ze dne 19. 8. 2014
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Ivy Palečkové, zastoupené JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Praha 8, Sokolovská 32/22, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2014 č. j. 13 Co 149/2014-77 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 12. 2013 č. j. 7 C 222/2011-62 ve výroku o nákladech řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka ústavní stížností navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 ve výroku III., kterým rozhodl o náhradě nákladů řízení, jakož i usnesení Městského soudu v Praze, který k jejímu odvolání (v řízení žalované) tento výrok změnil co do výše nákladů přiznaných žalobci.

V řízení před obvodním soudem byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobci částku 5 580 Kč s příslušenstvím, a žaloba co do zbylých 37 200 Kč byla zamítnuta. Předmětem sporu byl nárok z bezdůvodného obohacení odůvodněný tím, že stěžovatelka bez úplaty užívala pozemek, k němuž měl žalobce (spolu)vlastnické právo. Stěžovatelka uplatněný nárok nepopírala, spor se otevřel toliko o jeho výši, a nalézací soud jej rozhodl na základě znaleckého posudku, zadaného k určení výše obvyklého nájemného pozemku v rozhodném období.

Ústavní stížností napadený výrok o náhradě nákladů řízení nalézací soud opřel o ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř., a rozhodl, že žalobci náleží náhrada v plné výši (24 786 Kč). Odvolací soud tento výrok změnil tak, že stěžovatelce uložil povinnost k zaplacení jen 16 800 Kč, aniž by jí však přisvědčil v názoru, že mělo být aplikováno ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. a právo na náhradu nákladů nepřiznáno žádnému účastníku, jestliže žalobce požadoval "přemrštěnou cenu" a ona by neměla být nucena hradit mu náklady vzniklé požadováním zjevně nadsazené částky. Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že nalézací soud přiléhavě aplikoval ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř., nesprávně však k výpočtu odměny advokátního zastoupení vycházel z výše nároku požadovaného žalobcem, nikoli, jak má za správné, z výše nároku soudem přiznaného.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti dává najevo, že tímto "postupem" obecných soudů došlo k zásahu do jejích ústavně zaručených práv, konkrétně práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod a práva na ochranu majetku podle jejího čl. 11.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

K otázce náhrady nákladů řízení, o niž v dané věci jde, se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně (viz kupříkladu sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se proto odvíjí od požadavku, aby vady nákladového výroku dosáhly specifické kvality a značné intenzity, má-li být dosaženo ústavněprávní roviny problému, a silněji než jinde se uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

Nic z uvedeného pro zásah Ústavního soudu stěžovatelově ústavní stížnosti nesvědčí; stěžovatelka toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi užitého podústavního práva a nikterak neosvědčuje, proč by měla nabýt ústavněprávního rozměru, resp. proč by do ní měl zasáhnout Ústavní soud. Jinak řečeno, stěžovatelka zjevně podléhá představě, že Ústavní soud je nadán speciální pravomocí pro přezkum nákladových výroků, a to patrně proto, že jiné instance již není.

Ústavní soud se tedy může omezit na sdělení, že právní názory, jež v otázce náhrady nákladů řízení finálně uplatnil odvolací soud, neshledává excesivními či zatíženými nepřijatelnou libovůlí, čímž své možnosti pokládá za vyčerpané. Porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelka dovolávala, doloženo nebylo.

Obdobné lze ostatně dovodit i se zřetelem k bagatelní částce, o niž stěžovatelka vede spor, jestliže její uložení k zaplacení relevantní (podstatný) zásah do jejích majetkových práv, coby podmínku ústavněprávní ochrany, zjevně nepředstavuje.

Již jen nad tento rozhodný rámec se sluší zaznamenat následující.

Uvádí-li stěžovatelka v ústavní stížnosti, že napadená rozhodnutí nejsou řádně odůvodněná, je tento její vjem vyvolán jen odlišností přístupů; obecné soudy na právně triviální procesní situaci přímočaře, leč adekvátně, aplikovaly odpovídající ustanovení zákona, zatímco stěžovatelka svůj argumentační konstrukt staví na pocitové nespokojenosti, resp. subjektivně vnímané nespravedlnosti, aniž bere v potaz okolnosti, o které se napadené rozhodnutí (jmenovitě odvolacího soudu) opírá.

Pakliže povinnost hradit žalobci náklady řízení vnímá stěžovatelka jako následek soudem posvěcené šikany ze strany žalobce, který proti ní uplatnil "úmyslně viditelně přemrštěné požadavky", je třeba jí připomenout, že kdyby žalobce uplatnil "nepřemrštěný" požadavek na vydání bezdůvodného obohacení (v souladu s tím, jak bylo posléze rozhodnuto), byla by namístě aplikace § 142 odst. 1 o. s. ř., a stanovení klíčové části náhrady nákladů řízení v podobě nákladů advokátního zastoupení (odměny) by vyznělo zcela shodně s tím, jak o nákladech rozhodl (podústavně nepochybně správně) odvolací soud.

Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

Z výše řečeného se podává, že předpoklady pro aplikaci tohoto ustanovení zákona o Ústavním soudu jsou v dané věci dány.

Ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle téhož ustanovení proto senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. srpna 2014

Jan Filip v. r.
předseda senátu