III.ÚS 188/04 ze dne 29. 9. 2004
N 139/34 SbNU 393
Přiznání invalidního důchodu
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného - ze dne 29. září 2004 sp. zn. III. ÚS 188/04 ve věci ústavní stížnosti F. M. proti rozsudku Nejvyššího správního soudu z 18. 12. 2003 sp. zn. 5 Ads 3/2003, jímž byla zamítnuta stěžovatelova kasační stížnost proti rozsudku Vrchního soudu v Praze z 16. 10. 2002 sp. zn. 1 Cao 7/2001, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze z 18. 10. 2000 sp. zn. 26 Ca 121/98, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení o přiznání plného invalidního důchodu stěžovateli.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003 č. j. 5 Ads 3/2003-127, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 10. 2002 č. j. 1 Cao 7/2001-96 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2000 č. j. 26 Ca 121/98-63 se zrušují.

Odůvodnění



I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 25. 3. 2004, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003 č. j. 5 Ads 3/2003-127, a to pro porušení čl. 30 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 18. 12. 2003 č. j. 5 Ads 3/2003-127 Nejvyšší správní soud podle § 110 soudního řádu správního zamítl jako nedůvodnou kasační stížnost (původně dovolání podané k Nejvyššímu soudu) stěžovatele F. M. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 10. 2002 č. j. 1 Cao 7/2001-96, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2000 č. j. 26 Ca 121/98-63, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 3. 3. 1998 č. X o přiznání plného invalidního důchodu stěžovateli podle § 39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a to od 17. 9. 1998 v částce 5 612 Kč měsíčně.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (dále též "ČSSZ") ze dne 3. 3. 1998 mu byl přiznán plný invalidní důchod od 17. 9. 1998 podle § 39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. v částce 5 612 Kč měsíčně. Při stanovení výše plného invalidního důchodu mu nesprávně nebyla započtena doba pojištění, a to rok 1992 a rok 1993, přestože byl stěžovatel jako osoba samostatně výdělečně činná pojištěn a hradil pojištění na účet Okresní správy sociálního zabezpečení v Ústí nad Orlicí (dále též "OSSZ v Ústí nad Orlicí"). V uvedeném období měl stěžovatel adresu trvalého bydliště uvedenu v Praze 9, avšak fakticky bydlel a provozoval podnikání v Letohradě na základě živnostenského oprávnění vydaného v Ústí nad Orlicí. U OSSZ v Ústí nad Orlicí hradil platby sociálního zabezpečení jak za své zaměstnance, tak i za svoji osobu. Za rok 1993 stěžovatel uhradil za svoji osobu dne 22. 11. 1993 na pojistné částku 4 752 Kč, která se skládala z 12 plateb po 396 Kč. Dne 23. 9. 1994 byla stěžovateli shodná částka OSSZ Ústí nad Orlicí poukázána na jeho účet jako přeplatek na pojistném. Soudy, uvádí stěžovatel, dovodily, že podle právních předpisů byla příslušná k přijetí platby pojistného Pražská správa sociálního zabezpečení, protože stěžovatel měl trvalé bydliště v Praze, a zaplacení pojistného na účet OSSZ Ústí nad Orlicí nelze považovat za řádné uhrazení pojistného. Období, za které stěžovatel platbu poukázal, tak nebylo započítáno pro účely stanovení invalidního důchodu. Tento závěr soudů shledává stěžovatel v rozporu s čl. 30 Listiny.

Stěžovatel dále v ústavní stížnosti uvádí, že OSSZ v Ústí nad Orlicí platbu přijala, a teprve po 10 měsících mu stejnou částku poukázala na jeho účet jako přeplatek, aniž byl stěžovatel správním orgánem upozorněn, že poukázáním této částky zpět na účet stěžovatele fakticky zaniká jeho pojištění v roce 1993 a že tento úkon správního orgánu bude mít zásadní vliv na stanovení výše důchodu tak, že tato doba se při stanovení důchodu nezapočítává.

Dle obsahu ústavní stížnosti stěžovatel požaduje, aby mu byla pro účely stanovení výše plného invalidního důchodu započtena doba pojištění, a to rok 1993. Ze spisového materiálu bylo zjištěno, že stěžovatel při ústním jednání vedeném u Městského soudu v Praze dne 4. 10. 1999 upřesnil svůj původní požadavek, aby mu pro účely stanovení výše plného invalidního důchodu byla započtena doba pojištění - rok 1992 a rok 1993 tak, že trvá pouze na tom, aby mu byl započten celý rok 1993, když rok 1992 se mu nepodaří zdokumentovat. Další řízení pak bylo vedeno pouze ohledně sporného roku 1993. V tomto rozsahu byly vedeny všechny další opravné prostředky, které stěžovatel postupně podával, včetně kasační stížnosti podané k Nejvyššímu správnímu soudu. Rovněž Ústavní soud proto mohl provést přezkum pouze v uvedeném rozsahu.



II.

Pro posouzení opodstatněnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 5 Ads 3/2003 a dále spis vedený u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 26 Ca 121/98.

Ústavní soud si dále vyžádal vyjádření Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení k projednávané věci, jakož i vyjádření vedlejších účastníků řízení k projednávané věci.

Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 14. 5. 2004 poukázal na to, že úkolem soudů včetně Nejvyššího správního soudu bylo posoudit zákonnost správního aktu vydaného Českou správou sociálního zabezpečení, totiž zda tato postupovala v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, resp. zákona č. 155/1995 Sb., pokud se hmotného práva dotýká. Nejvyšší správní soud se proto zabýval argumentací stěžovatele v celém rozsahu a i když na jedné straně vnímal postup žalovaného úřadu jako byrokratický a neefektivní, na druhé straně pochybení ve smyslu porušení zákona neshledal. Tento svůj pohled na věc se soud snažil podrobně popsat v napadeném rozsudku. Předseda senátu Nejvyššího správního soudu ve svém vyjádření uvedl, že se nemůže ztotožnit s názorem, že by soud neposkytl řádnou ochranu stěžovateli, když věc byla projednána před soudy více stupňů, naposledy v řízení provedeném podle zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, soud se zabýval věcnou argumentací stěžovatele, avšak způsob rozložení práv a povinností, jakož i míra odpovědnosti, jak ji zákon předvídá, nepředstavují důvod pro úvahy o neústavnosti takovéto právní úpravy. Rozhodující námitka pak směřuje do nepřiměřené tvrdosti odporující přirozenoprávním hlediskům. Na tento případ, uvádí dále předseda senátu Nejvyššího správního soudu, však zákon č. 582/1991 Sb. pamatuje v § 4 odst. 3, podle něhož může ministr práce a sociálních věcí odstraňovat tvrdosti, které by se vyskytly při provádění sociálního zabezpečení. Soudu nepřísluší ukládat ministrovi, aby tvrdost v konkrétním případě odstranil. Závěrem svého vyjádření předseda senátu uvedl, že je toho názoru, že žalovaná svým postupem zákon neporušila a ani Nejvyšší správní soud se vytýkaného porušení nedopustil.

Vedlejší účastníci řízení se ve stanovené lhůtě k podané ústavní stížnosti nevyjádřili.

Nejvyšší správní soud a Městský soud v Praze souhlasily s upuštěním od ústního jednání podle. § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Protože ostatní vedlejší účastníci se ve stanovené lhůtě nevyjádřili, předpokládal Ústavní soud v souladu s poskytnutým poučením, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí. S ohledem na to proto Ústavní soud rozhodoval ve věci bez nařízení ústního jednání.

II.

Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná, je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], přistoupil k jejímu meritornímu projednání, přičemž dospěl k závěru, že je důvodná, ovšem z jiných důvodů, než jak v ústavní stížnosti tvrdil stěžovatel.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Není proto součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.

Z konstantní judikatury Ústavního soudu vyplývá, za jakých podmínek lze uvažovat o tom, že nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy měla za následek porušení základních práv a svobod (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka rozhodnutí, svazek 15, nález č. 98). Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě.

Funkcí soudů a justice obecně je poskytovat ochranu právům jednotlivce (čl. 90 Ústavy), v materiálním právním státě pak ochranu i základním právům (čl. 4 Ústavy). Ne vždy jsou všechna základní práva přímo vykonatelná a působí vůči jednotlivci bezprostředně. V některých případech působí pouze zprostředkovaně skrze jednotlivé normy jednoduchého práva tak, že jednoduchým právem "prozařují". Tak je tomu ve vztazích horizontálních, tedy ve vztazích, které nejsou založeny na nadřízenosti a podřízenosti, tj. ve vztazích, v nichž jsou si jejich účastníci rovni. Proto při výkladu či aplikaci jednoduchého práva na takové vztahy jsou soudy povinny toto prozařování pečlivě vážit a brát v potaz tak, aby současně dostály své povinnosti poskytovat ochranu jak právům v rovině jednoduchého práva, tak právům základním.

Ústavní soud již judikoval, že je při svém rozhodování vázán návrhem obsaženým v ústavní stížnosti (petitem), nikoliv však jejím odůvodněním, resp. důvody, v nichž stěžovatel spatřuje zásah do svých ústavně zaručených základních práv a svobod.

Ústavní soud především zkoumal, zda napadená rozhodnutí nezasahují do základního práva stěžovatele garantovaného čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a to konkrétně do práva na ochranu majetku se zřetelem na legitimní očekávání toho, že jeho majetkový nárok nebude opomenut. Takové legitimní očekávání je totiž podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozhodnutí ve věcech Beyeler proti Itálii, 1996, Zwierzynski proti Polsku, 1996, Broniowski proti Polsku, 2002, aj.), stejně jako Ústavního soudu (např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 2/02, Sbírka rozhodnutí, svazek 32, nález č. 35, vyhlášen pod č. 278/2004 Sb.; sp. zn. IV. ÚS 525/02, Sbírka rozhodnutí, svazek 31, nález č. 131) integrální součástí ochrany majetkových práv.

Pojem "majetek" obsažený v první části čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod má totiž autonomní rozsah, který není omezen na vlastnictví hmotného jmění a nezávisí na formální kvalifikaci vnitrostátního práva (viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Broniowski proti Polsku 2002). Může zahrnovat jak "existující majetek", tak majetkové hodnoty včetně pohledávek, na jejichž základě stěžovatel může tvrdit, že na jejich splnění má přinejmenším "legitimní očekávání" (ésperance légitime/legitimate expectation).

Ochrana legitimního očekávání jakožto integrální součásti základního práva podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jež má ústavněprávní dimenzi, má reflexi v jednotlivých normách jednoduchého práva, v daném případě v normách pracovněprávních (zákaz zneužívání výkonu práv a zákaz jednání v rozporu s dobrými mravy podle § 7 odst. 2 zákoníku práce, ochrana účastníka pracovněprávního vztahu při sjednávání podmíněného úkonu podle § 241 odst. 2 zákoníku práce aj.).

Legitimní očekávání tedy nepůsobí bezprostředně mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí (tedy mezi subjekty soukromého práva), nýbrž je to ústavně garantované základní právo, které působí ve vztahu stěžovatele vůči státní moci, tj. soudu, jejž zavazuje povinnost poskytovat ochranu takovému legitimnímu očekávání, a to cestou interpretace a aplikace příslušných norem jednoduchého práva.



III.

Jak Ústavní soud zjistil z napadených rozhodnutí obecných soudů a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 15 C 61/2002, který si k projednání ústavní stížnosti vyžádal, uzavřel stěžovatel s vedlejší účastnicí smlouvu, podle níž za splnění určitých podmínek (dokončení projektů) obdrží dodatečnou odměnu odvozenou od zisku, kterého vedlejší účastnice realizací těchto projektů dosáhla. Podle poznámky pod čarou (interpretativního ustanovení smlouvy) se za ukončení projektu považuje rozhodnutí představenstva o ukončení projektového řízení.

S ohledem na takové znění smlouvy pak obecné soudy dovodily, že stěžovatel nemá na dohodnuté peněžité plnění nárok, neboť představenstvo vedlejší účastnice o ukončení projektů nerozhodlo, a není tudíž naplněna sjednaná smluvní podmínka (ukončení projektu).

K tomuto závěru dospěly obecné soudy i přesto, že v průběhu řízení byla provedena řada důkazů (na něž se v odůvodnění napadených rozhodnutí mimo jiné odkazuje) svědčících o tom, že projekty byly reálně ukončeny a že vedlejší účastnice z nich měla zisk. Jinými slovy, že materiální podmínky vzniku stěžovatelova nároku byly naplněny, představenstvo vedlejší účastnice však tuto skutečnost formálně nedeklarovalo svým rozhodnutím.

V daném případě tedy stěžovatel uzavřel s vedlejší účastnicí smlouvu, podle níž měl stěžovateli vzniknout nárok na vyplacení sjednaného plnění, který byl vázán na suspenzivní podmínku ukončení příslušných projektů. Podle interpretační klauzule smlouvy se za ukončení projektů považuje rozhodnutí statutárního orgánu vedlejší účastnice o ukončení "projektového řízení".

Pokud reálné předpoklady pro vznik nároku byly naplněny, je podle Ústavního soudu třeba posuzovat rozhodnutí představenstva vedlejší účastnice jen jako formální stvrzení těchto předpokladů, nikoliv jako reálný předpoklad sám. Pokud vedlejší účastnice o těchto skutečnostech dosud, a zdá se svévolně, nerozhodla, nelze vznik nároku na takové rozhodnutí vázat, a to právě s ohledem na to, že takový postoj vedlejší účastnice lze považovat za zneužití výkonu práva a postavení v pracovněprávním vztahu. Na takové jednání pak podle Ústavního soudu dopadá rovněž ustanovení § 241 odst. 2 zákoníku práce, podle něhož je třeba považovat právní úkon za nepodmíněný, jestliže jeho účastník, jemuž je nesplnění podmínky na prospěch, její splnění záměrně zmaří (v daném případě formálně nestvrdí naplnění materiálních předpokladů vzniku nároku stěžovatele). Pokud se vedlejší účastnice k poskytnutí plnění za sjednaných podmínek zavázala a ze strany stěžovatele bylo sjednané plnění poskytnuto a vedlejší účastnice z něj měla majetkový prospěch, nelze její nynější omisivní postoj vykládat k tíži stěžovatele. Takový výklad totiž rovněž porušuje právní princip "pacta sunt servanda", který je obecným právním principem a který v rovině ústavněprávní tvoří nepominutelný atribut materiálního právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy).

Ústavní soud s ohledem na to dospěl k závěru, že soudy přijatým výkladem jednoduchého práva nedostály povinnosti poskytnout ochranu základnímu právu stěžovatele v podobě legitimního očekávání k nabytí plnění, které od vedlejší účastnice požadoval na základě předmětného dodatku o cílových odměnách. Stěžovatelovo legitimní očekávání jako základní právo nepůsobí horizontálně, tedy v daném případě mezi účastníky pracovněprávního vztahu, nýbrž ve vztahu ke státu - tj. soudu -, když prozařuje normami jednoduchého práva (v daném případě normami zákoníku práce), jejichž aplikací a interpretací jsou obecné soudy povinny poskytovat ochranu tomuto základnímu právu. Jestliže obecné soudy ve svých rozhodnutích při interpretaci zákoníku práce nezohlednily shora uvedené skutečnosti, zasáhly do základního práva stěžovatele podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Pokud jde o námitku stěžovatele týkající se absence odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud konstatuje, že se touto námitkou již nezabýval, neboť shledal neústavnost napadených rozhodnutí v samotném meritu (neposkytnutí ochrany legitimnímu očekávání při uplatňování nároku na poskytnutí plnění). Z toho důvodu Ústavnímu soudu nezbylo, než zrušit všechna stěžovatelem napadená rozhodnutí včetně rozhodnutí dovolacího soudu. Po kasačním nálezu Ústavního soudu, jímž se ruší rozsudky nalézacího a odvolacího soudu, vzniká zcela nová procesní situace, s níž se bude muset Nejvyšší soud eventuelně znovu vypořádat v případě, že některý z účastníků by po novém rozhodnutí nalézacího, resp. odvolacího soudu toto rozhodnutí opětovně napadl dovoláním.

Ústavní soud již k tomu v minulosti uvedl, že podle čl. 4 Ústavy je úkolem všech soudů poskytovat ochranu základním právům. Obecné soudy by proto měly vždy vážit, pokud jim zákon uděluje možnost připuštění určitého procesního prostředku, zda v konkrétním případě otázku a potřebu "ochrany" objektivního práva (sjednocování právních názorů obecných soudů) lze pojímat zcela odtrženě od ochrany subjektivních základních práv jednotlivce (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2004 sp. zn. I. ÚS 555/03, Sbírka rozhodnutí, svazek 33, nález č. 83).

Ústavní soud z výše uvedených důvodů pro porušení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadená rozhodnutí obecných soudů podle § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.