III.ÚS 189/98 ze dne 7. 1. 1999
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
III. ÚS 189/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka o ústavní stížnosti navrhovatelky M.L., zastoupené JUDr. M.K., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 3. 1998, sp. zn. 14 To 158/98, ve spojení s usnesením Okresního soudu Praha - západ ze dne 5. 3. 1998, sp. zn. 3 Nt 204/98, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění :

Navrhovatelka podala ústavní stížnost, kterou Ústavní soud obdržel dne 23. 4. 1998 a směřovala ji proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 25. 3. 1998, sp. zn. 14 To 158/98, kterým byla podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu (dále tr. ř.) zamítnuta stížnost navrhovatelky (obviněné) s tím, že trvá vazební důvod podle § 67 písm. a) tr. ř. Takto zamítnutá stížnost navrhovatelky (obviněné) směřovala do usnesení soudkyně Okresního soudu Praha - západ ze dne 5. 3. 1998, č.j. 3.Nt 204/98-23, kterým byla zamítnuta žádost obviněné M.L. o propuštění z vazby (v ústavní stížnosti je nesprávně uvedeno, že uvedeným usnesením byla obviněná vzata do vazby). Podle názoru navrhovatelky postupem obecných soudů vyjádřeným v uvedených rozhodnutích bylo porušeno ust. čl. 2 odst. 2 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále Listina) a také čl. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR.
1

III. ÚS 189/98
K posouzení podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Policie ČR, K.ú.v., ČVS-Kvv-39/124-1997. Z obsahu uvedeného spisu zjistil, že navrhovatelka (obviněná) byla usnesením Okresního soudu Praha - západ ze dne 19. 12. 1997, č.j. 3 Nt 728/97-9, vzata do vazby z důvodu uvedeného v § 67 písni. a) ti-.f. v souvislosti se sdělením obvinění jmenované pro trestný čin vraždy. V průběhu trestního stíhání požádala navrhovatelka dne 20. 1. 1998 o propuštění z vazby a současně nabídla peněžitou záruku. Okresní soud Praha-západ usneseními ze dne 5. 3. 1998, č.j. 3 Nt 204/98-23, její žádost podle § 72 odst. 2 tr.ř. zamítl s tím, že nadále trvá vazební důvod podle § 67 písm. a) tr.ř. a navíc je shledán i důvod vazby podle § 67 písm. b) tr.ř. Současně nepřijal navrhovatelkou nabídnutou peněžitou záruku. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že navrhovatelka je důvodně podezřelá ze spáchání závažného trestného činu (vraždy) a nepochybně jí tak hrozí (v případě uznání viny) vysoký trest. Z hlediska důvodů vazby uvedené v § 67 písm. a) tr. ř. potom poukazuje na to, že obviněná je cizí státní občankou s trvalým bydlištěm a zázemím ve N., kde se také zdržuje a pracuje. Má příbuzné v K., kde také ona sama několik let žila a z uvedených skutečností (v kombinaci s hrozícím trestem) dovozuje existenci tzv. útěkové vazby i v době podání zmíněné žádosti. Proti tomuto rozhodnutí podala navrhovatelka jako obviněná stížnost, o které rozhodoval Krajský soud v Praze, který ji svým usnesením, č j. 14 To 158/98-35, ze dne 25. 3. 1998, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr.ř. zamítl s tím, že trvá vazební důvod podle § 67 písm. a) tr.ř., když i on zdůraznil, že především nelze přehlédnout uložení vysokého trestu (vymezeného trestní sazbou v rámci § 219 trestního zákona). Poukázal znovu na fakt, že obviněná je cizí státní příslušnicí s trvalými bydlištěm ve N. Dodal, že stran vazby obviněné na K. ve skutečnosti se jedná o sestřenici manžela, u které v K. asi dva roky žili. Uzavírá potom, že ani tato okolnost však nic nemění na závěru, že nadále trvá obava, že by obviněná pro propuštění na svobodu uprchla nebo se skrývala, aby se trestnímu stíhání či hrozícímu trestu vylinula. Ohledně odmítnutí nabídnuté peněžité záruky potom odvolací soud poukazuje na závěry v této souvislosti učiněné soudem 1. stupně, se kterými souhlasí. V této souvislosti odvolací soud rovněž poukazuje na výpověď obviněné (navrhovatelky), která uvedla, že její majetkové poměry nejsou příliš dobré a těžko by mohla složit peněžitou záruku s ohledem právě na své majetkové poměry, ale i s ohledem na povahu činu, ze kterého je obviněna.
Proti shora uvedeným rozhodnutím podala navrhovatelka ústavní stížnost, v rámci které navrhuje formou nálezu Ústavního soudu ČR usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 3. 1998, sp. zn. 14 To 158/98 i usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 5. 3. 1998,
2

III. ÚS 189/98
sp. zn. 3 Nt 204/98, zrušit. Jádrem podané ústavní stížnosti je tvrzení navrhovatelky, kdy uvádí, že pouhý fakt, že je občankou SRN, kde také žije a má rodinu, případně její kontakty v K. ještě nepředstavují onu důvodnou obavu z jejího útěku či skrývání se ve snaze vyhnout se trestnímu stíhání či trestu samotnému. Navíc podle jejích informací se připravuje převzetí jejího trestního stíhání orgány SRN, takže i z tohoto pohledu by měl být její pobyt v SRN žádoucí. Ohledně odůvodnění výroku o nepřijetí peněžní záruky za vazbu potom navrhovatelka uvádí, že nezkoumal její majetkové možnosti a schopnosti a zdůraznila, že výši kauce nelze vyvozovat pouze z povahy spáchaného trestného činu a z toho fakticky dovodit výši kauce, bez ohledu na konkrétní majetkové poměry toho, kdo kauci nabízí.
Ústavní soud vyžádal i vyjádření účastníka řízení, Krajského soudu v Praze, který velmi stručně uvedl, že se z vývody ústavní stížnosti neztotožňuje a plně odkazuje na důvody, které v napadeném rozhodnutí uvedl s tím, že k nim nemá co dodat.
Konečně z přípisu Krajského státního zástupce se podává, že vyšetřovaní v uvedené trestní věci proti obviněné (navrhovatelce) bylo skončeno a dne 13. 10. 1998 byla u Krajského soudu v Praze podána obžaloba. Současně bylo sděleno, že dne 7. 8. 1998 byla obviněná (navrhovatelka) s přihlédnutím ke zdravotnímu stavu propuštěna z vazby na svobodu.
Ústavní soud po zvážení všech skutečností, které plynou z připojeného spisového materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Především je na místě znovu připomenout, že Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností jako další běžná odvolací instituce. To potud, pokud zmíněné soudy postupují zejména ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod a pokud svým rozhodnutími neporušily základní právo nebo svobodu zaručenou ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou dle čl. 10 Ústavy. Posuzováno tímto pohledem, pochybení v postupu obecných soudů neshledal. Jistěže úvaha soudu o existenci vazebních důvodů u tzv. útěkové vazby nemusí být vždy jednoduchá a snadná. Jedná se právě o stanovení míry, která již představuje onu konkrétní skutečnost odůvodňující úvahu, že obviněný se bude skrývat nebo uprchne ve snaze vyhnout se trestnímu stíhání nebo trestu samotnému. Tak je tomu i v projednávané věci, ve které (jak plyne ze spisového materiálu), bylo prováděno poměrně složité a náročnější dokazování. Je pravdou, že samotná skutečnost, že se jedná o cizí státní občanku, v cizině také trvale žijící, nemusí být samo o sobě ještě oním rozhodujícím faktorem, který by plně odůvodňoval její vzetí do vazby (a trvání vazby) bez dalšího. Tím dalším je ovšem nepochybná skutečnost, že obviněná (navrhovatelka) je obviněna z velmi vážné trestné činnosti a reálně (s ohledem na příslušnou
3

III. ÚS 189/98
trestní sazbu) ji hrozí vysoký trest. Nutno i připomenout, že přes uvedené skutečnosti má zřejmé vazby nejen na SRN, ale i na vzdálenou K. Kombinace těchto dvou závažných skutečností a tedy existence určité objektivní konstelace vedlo soudy k úvahám, které vyústily v odůvodnění svých rozhodnutí, zvažujíce nejen osobu obviněného (a jeho možnosti) z hlediska vazebních důvodů, ale i všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, stejně jako zvažování vyšetřování a zejména stadia, ve kterém se toto nachází. Podle přesvědčení Ústavního soudu svým postupem onu míru soudy nepřekročily ani z hledisek ústavně právních. Nelze v daném případě dovodit, že soudy vykročily z mezí a způsobu, které stanovil zákon a porušily tak práva a svobody člověka a občana. Stejně tak nelze mít za prokázanou nemožnost domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Tak se stalo a navrhovatelka této možnosti využila. Soudy potom, jak již řečeno, způsobem, který respektuje zákonná i ústavněprávní hlediska rozhodl tak, že dodržel míru, která je příslušným zejména trestně právním předpisem vymezena. To samozřejmě v konkrétní fázi trestního řízení, kdy postup soudů měl své přiléhavé a zákonem odpovídající důvody. Nutno pouze připomenout, že nyní již byla podána obžaloba a obviněná (navrhovatelka) již byla (ať už z jakýchkoli důvodů) z vazby propuštěna.
Za daných okolností tak Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 1999
JUDr. Vladimír Jurka

předseda senátu