III.ÚS 1909/10 ze dne 20. 1. 2011
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl dne 20. ledna 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. R., zastoupené JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem v Jičíně, Husova 820, proti usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 30. 4. 2010 č. j. 12 C 167/2008-64, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností ze dne 1. 7. 2010 se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 30. 4. 2010 č. j. 12 C 167/2008-64. Dle stěžovatelky obecný soud porušil čl. 90 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla nepřezkoumatelnost napadeného usnesení, neboť toto v rozporu s § 169 odst. 2 občanského soudního řádu neobsahuje odůvodnění, přestože je jím soud vázán a nejedná se o usnesení (toliko) upravující vedení řízení. Usnesení o nepřipuštění změny žaloby přitom nespadá pod výjimky dle odst. 2 uvedeného ustanovení občanského soudního řádu. Dle stěžovatelky tak není zřejmé, z jakého důvodu soud jejímu návrhu na změnu žaloby nevyhověl.

Stěžovatelka současně požádala Ústavní soud o přiznání náhrady nákladů řízení ve výši 5.760 Kč vůči okresnímu soudu, neboť okresní soud zásah do stěžovatelčiných práv zjevně vyvolal, postupoval libovolně a zcela mechanicky aplikoval podústavní právo, ačkoliv si byl vědom, že vydává usnesení, kterým bude vázán. Náklady na podání ústavní stížnosti vznikly díky okresnímu soudu zcela zbytečně.

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Nymburce sp. zn. 12 C 167/2008, ze kterého zjistil, že stěžovatelka podala proti družstvu žalobu, kterou se domáhala uložení družstvu povinnosti vydat písemné rozhodnutí o přidělení družstevního bytu do užívání stěžovatelky, eventuálně uložení mu povinnosti vydat písemné osvědčení o přidělení družstevního bytu do užívání stěžovatelky. Dne 12. 4. 2010 stěžovatelka navrhla změnu žaloby tak, že se navíc domáhala uložení družstvu povinnosti doručit jí písemné rozhodnutí či osvědčení a dále povinnosti uzavřít následně se stěžovatelkou dohodu o odevzdání a převzetí družstevního bytu do užívání. Při jednání dne 23. 4. 2010 okresní soud návrh stěžovatelky na změnu žaloby zamítl; na jednání se účastníci nedostavili. Dne 30. 4. 2010 okresní soud vydal napadené usnesení, kterým změnu žaloby nepřipustil; usnesení neobsahuje odůvodnění. Téhož dne okresní soud vydal rozsudek, kterým žalobu stěžovatelky zamítl z důvodu, že stěžovatelka neprokázala, že je členkou družstva a že splnila podmínky pro přidělení bytu (splacený členský podíl, uzavření smlouvy o jiném plnění). Proti rozsudku stěžovatelka podala odvolání; odvolací řízení probíhá.

Okresní soud se k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že usnesení bylo vydáno na základě § 95 občanského soudního řádu a odůvodnění neobsahuje v souladu s § 169 odst. 2 věta poslední občanského soudního řádu. Uvedl, že stěžovatelka mohla v souladu s § 205 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu stejnou námitku vznést v rámci odvolání podaného proti rozsudku ve věci samé.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny všechny formální předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

Je třeba konstatovat, že v posuzované věci stěžovatelka nemá k dispozici odvolání ani žádný jiný řádný či mimořádný opravný prostředek, kterým by
mohla - ještě před podáním ústavní stížnosti - napadnout předmětné usnesení o nepovolení změny žaloby. Ústavní stížnost je tedy přípustná (podrobně k tomuto závěru viz např. usnesení ze dne 24. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 2180/08).

Poté, co Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost nepředstavuje nepřípustný návrh ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a že zde nejsou ani jiné "formální" překážky, jež by bránily jejímu projednání, přistoupil k posouzení otázky, zda nejde o zjevně neopodstatněný návrh.

Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.

V dané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně judikuje, že je orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv další instancí obecného soudnictví. Jeho úkolem není podávat výklad podústavního práva ani napravovat "pouhé" nesprávnosti či nezákonnosti v činnosti jiných orgánů veřejné moci (včetně obecných soudů), nedojde-li jimi současně k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní soud se proto zabýval rovněž ve věci stěžovatelky tím, zda napadené usnesení, kterým nebyla připuštěna změna žaloby, je způsobilé porušit stěžovatelčina ústavně zaručená základní práva či svobody, tedy zda se okresní soud dopustil protiústavního excesu.

O takový případ se však v dané věci nejedná. Stěžovatelka protiústavnost napadeného usnesení spatřuje v absenci jeho odůvodnění. Poukazuje na to, že napadené usnesení nelze podřadit pod výjimky stanovené v § 169 odst. 2 občanského soudního řádu, neboť daným usnesením je soud vázán a toto ani neupravuje vedení řízení. Ústavní soud se ztotožňuje se stěžovatelkou, že napadené usnesení není usnesením o vedení řízení (tj. nejde o výjimku uvedenou ve větě první § 169 odst. 2). Je však nutno uvést, že zmíněné ustanovení § 169 odst. 2 občanského soudního řádu doznalo (již) od 23. 1. 2009 změn, kdy zákonodárce rozšířil okruh případů, ve kterých soud nemusí usnesení odůvodňovat - viz novou větu druhou § 169 odst. 2. Z argumentace stěžovatelky se jeví, že této změny si zřejmě není vědoma. Ústavní soud proto novelu připomíná s tím, že rovněž v souvislosti s touto novelou je třeba nahlížet také na předchozí nálezy Ústavního soudu, jež se týkaly právní úpravy daného ustanovení účinné do 22. 1. 2009 (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 801/08). Na to ostatně III. senát Ústavního soudu poukázal již v usnesení ze dne 24. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 2180/08.

Nová druhá věta § 169 odst. 2 občanského soudního řádu umožňuje absenci odůvodnění některých dalších usnesení soudu (vyjma těch uvedených ve větě první odstavce) za splnění tří podmínek. Stěžovatelka v ústavní stížnosti (konkrétně) netvrdí, že by některá z těchto tří podmínek nebyla u napadeného usnesení splněna. Ústavní soud však přes tento deficit ústavní stížnosti obecně přezkoumal, zda se okresní soud v případě aplikace těchto tří zákonných podmínek dopustil excesu. Tento však neshledal. Usnesení o nepřipuštění změny žaloby není rozhodnutím ve věci samé. Ústavní soud nemá rovněž za to, že by mělo být obecně řečeno, že by tento typ usnesení již z povahy nepřipouštěl absenci odůvodnění. Ústavní soud konečně má, s ohledem na studium vyžádaného spisu okresního soudu (viz výše), i za to, že z vyžádaného spisu je rovněž zřejmé, na základě jakých skutečností okresní soud návrhu stěžovatelky na změnu žaloby nevyhověl. Napadené usnesení vydal okresní soud týž den, kdy rozsudkem zamítl stěžovatelčinu žalobu, a je evidentní, že i případné vyhovění návrhu na změnu žaloby by nemělo vliv na rozhodovací důvody uvedené okresním soudem v rozsudku ve věci samé (tj. na zamítnutí žaloby).

Z výše uvedených důvodů senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků postupoval tak, že ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

S ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost Ústavní soud nemohl vyhovět ani žádosti stěžovatelky o náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. ledna 2011

Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu