III.ÚS 200/2000 ze dne 14. 10. 2000
N 151/20 SbNU 71
K všeobecné závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud

rozhodl dne 12. 10. 2000 v ústním jednání
a v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. J., t. č.
Vazební věznice, proti trestnímu příkazu Městského soudu v Brně ze
dne 11. října 1999, sp. zn. 4 T 166/99, takto:

Trestní příkaz Městského soudu v Brně ze dne 11. října 1999,
sp. zn. 4 T 166/99, se zrušuje.


Odůvodnění
Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č.
182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co
do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, §
34, § 72 odst. 1 písm. a), 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocný
trestní příkaz Městského soudu v Brně ze dne 11. října 1999,
vedený ve věci téhož soudu pod sp. zn. 4 T 166/99, a tvrdil, že
jmenovaný obecný soud tím, že odmítl projednat jinak včas podaný
odpor proti němu, porušil v neprospěch stěžovatele nejen zákon
(v ustanoveních § 2 odst. 5, 6, § 314c odst. 2 a dalších tr. ř.),
ale také jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36
odst. 1, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), když
současně ani neučinil zadost svým ústavním povinnostem plynoucím
z čl. 95 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.

Podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení ústavně
zaručených práv (k nesplnění ústavně uložených povinností) došlo
tím, že obecný soud přesto, že poté, co se stěžovatel při
publikaci obžaloby a trestního příkazu před soudem (dne 19. února
2000) "vzdal práva odporu i za osoby oprávněné" přes jinak včas
následně podaný odpor (dne 24. února 2000), pokládá vydaný trestní
příkaz za pravomocný a v důsledku toho odmítá tento odpor
projednat.



Po zevrubné argumentaci, dle níž - stručně shrnuto - je
"vzdání se práva odporu, a to jak za sebe, tak i za osoby
oprávněné podat odpor v jeho prospěch" procesně nepřípustné, neboť
zákon takový institut na rozdíl od ustanovení o odvolacím řízení
nezná a analogie s ním je pro krácení práv stěžovatele
(obviněného) nepřípustná; stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní
soud ústavní stížností napadený trestní příkaz, jak shora je
označen, svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je důvodná.



Z obsahu spisu obecného soudu sp. zn. 4 T 166/99 je patrno,
že stěžovatel poté co v průběhu trestního řízení změnil místo
svého pobytu a jeho změnu orgánům v trestním řízení činným
neoznámil, a poté co byl proto a v důsledku vydaného příkazu
k zatčení dne 19. února 2000 předveden k obecnému soudu, po
publikaci obžaloby a trestního příkazu a po procesním poučení
prohlásil jednak, že uděleným poučením porozuměl, jednak že "se
vzdává práva odporu i za osoby oprávněné" (č. l. 46 spisu obecného
soudu), a že poté byl ze zatčení propuštěn na svobodu. Protože ani
obsah spisu, zejména obsah publikačního protokolu nenasvědčuje
tomu, že by vůči stěžovateli při posuzovaném procesním úkonu
s výhradou, která bude vyložena později, bylo postupováno
v rozporu se zákonem, je nutno mít za to, že jeho projev stran
práva odporu byl učiněn svobodně.

Vývodům ústavní stížnosti, pokud v obecné poloze
v souvislosti se vzdáním se odporu obecnému soudu vytýká
nezákonnost, pokud se týká neústavnost jeho postupu, nebylo lze
přisvědčit, a to proto, že Ústavní soud již v nálezu ve věci I. ÚS
291/96 (publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů
a usnesení - svazek 9., vydání 1., č. 105, Praha 1998) ze dne 23.
září 1997 rozhodl, že "i když trestní řád přímo právo vzdát se
odporu neupravuje, je přípustné použít analogie s ustanovením §
250 trestního řádu o právu oprávněné osoby vzdát se odvolání,
neboť i v případě práva podat odpor jde o dispoziční právo
obžalovaného činit právní úkon v trestní věci, která se dotýká
jeho osoby".

Protože posléze označený nález Ústavního soudu se stal
vykonatelným dne 21. 10. 1997 (č. l. 31), a protože vykonatelná
rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby
(čl. 84 odst. 2 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), cítí se jím Ústavní soud
vázán i při rozhodování o posuzované ústavní stížnosti
stěžovatele, a to i co do jeho právního názoru, neboť výklad
ústavněprávních otázek, podaný Ústavním soudem v odůvodnění jeho
nálezu, zpravidla v jeho právní větě, má-li obecnou povahu, je
všeobecně závazný stejně jako samotný výrok nálezu, a jako takový
tímto právním (ústavněprávním) názorem váže v povahově obdobných
věcech i samotný Ústavní soud.

Přesto však ústavní stížnost stěžovatele byla shledána
důvodnou, neboť obecný soud své řízení zatížil jinou procesní
vadou, kterou z hlediska ústavně zaručeného základního práva na
osobní svobodu (čl. 8 Listiny základních práv a svobod) nebylo
možno přehlédnout.

V důsledku vydaného zatykače (§ 69 tr. ř.) byl stěžovatel
policejním orgánem zbaven osobní svobody zatčením a jako zatčený
byl předveden k obecnému soudu (dne 19. 2. 2000), byl jím po
publikaci obžaloby a trestního příkazu stručně vyslechnut k
osobním poměrům. Z obsahu protokolu o tom procesním úkonu
nevyplývá, že předtím, než se stěžovatel vzdal práva odporu proti
publikovanému trestnímu příkazu, byl obecným soudem poučen o svém
ústavně zaručeném právu na soudní ochranu (čl. 37 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod), a protože lze jen stěží předpokládat,
že by se sám, jako evidentní laik v právu, spontánně práva odporu
proti trestnímu příkazu vzdal, nutno dovodit, že k takovému
procesnímu projevu byl obecným soudem vyzván.

Ratio legis ústavně zaručeného práva na právní pomoc
v oblasti trestního soudnictví spočívá v záměru poskytnout jedinci
vystavenému trestnímu stíhání dostatek času k obraně (obhajobě)
a právem na právní pomoc mu zaručit, že co do procesního postupu
orgánů činných v trestním řízení bude proti němu postupováno
v intencích zákona a za šetření ústavních kautel. Tyto momenty
vystoupí obzvláště do popředí tehdy, jestliže procesní úkony
orgánů veřejné moci směřují vůči někomu, kdo, v době, kdy byly
předsevzaty, je zbaven osobní svobody a kdy jeho rozhodovací
schopnosti jsou v důsledku toho eo ipso sníženy či omezeny.
Zákonem exemplativně (§ 36 odst. 2 tr. ř.) vypočtené podmínky
nutno proto chápat tak, že je-li zatčený orgány veřejné moci
vyzván k takovému procesnímu vyjádření, které může pro něho mít
zásadní význam, nesmí se tak stát bez předchozího řádného poučení
o významu a důsledcích takového vyjádření a také o tom, že před
takovým vyjádřením má právo poradit se s obhájcem, který,
nevyžádá-li si jej zatčený sám, musí mu být z moci úřední
ustanoven.

Nebude patrně vážnějších pochyb o tom, že vzdání se opravných
prostředků vůči rozhodnutí orgánů veřejné moci tam, kde je zákon
připouští (v intencích citovaného nálezu Ústavního soudu také
stran práva odporu vůči trestnímu příkazu), je takovým procesním
vyjádřením (úkonem), na které plně dopadá výklad podaný
v předchozím odstavci.

Obecný soud proto pochybil, jestliže - pokládal-li již za
potřebné znát - ještě předtím, než stěžovatele ze zatčení
propustil - jeho stanovisko k publikovanému trestnímu příkazu
- stěžovatele předem nepoučil ani o významu a procesních
důsledcích jeho vyjádření ani o jeho případném právu na obhájce;
toto pochybení, odhlédnuto již od toho, že pro posuzovaný procesní
úkon použil obecný soud očividně nevhodný formulář, který nadto
vyplnil zcela nedostatečně (scházející údaj o stanovení úkonu
apod.), porušuje nejen zákon (trestní řád v ust. § 55), ale
současně také ústavní záruky (čl. 40 odst.3 Listiny základních
práv a svobod), a proto nezbylo než ústavní stížností napadený
trestní příkaz zrušit [§ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona],
aniž by se však úvahy Ústavního soudu přitom jakkoli dotkly
vlastního merita věci.

O návrhu na odložení vykonatelnosti trestního příkazu nebylo
třeba rozhodovat samostatným výrokem, jednak vzhledem k vlastnímu
rozhodnutí v meritu věci, jednak - před tímto rozhodnutím - pro
nedostatek zákonných podmínek (§ 79 odst. 2 zákona).



Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat
(§ 54 odst. 2 zákona).

V Brně dne 12. října 2000