III.ÚS 202/03 ze dne 13. 11. 2003
N 134/31 SbNU 193
Princip rovnosti zbraní - nedoručení odvolání
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu (III. senátu) ze dne 13. listopadu 2003 sp. zn. III. ÚS 202/03 ve věci ústavní stížnosti J. K. proti usnesení Krajského soudu v Praze z 28. 1. 2003 sp. zn. 22 Co 37/2003, jímž bylo rozhodnuto o odvolání protistrany proti výroku soudu prvního stupně o nákladech řízení.

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2003 sp. zn. 22 Co 37/2003 se zrušuje.

Odůvodnění


Ústavní stížností, podanou včas [§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona], brojil stěžovatel proti pravomocnému usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2003 (22 Co 37/2003-42) a tvrdil, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).

Podstatou stěžovatelových tvrzení bylo to, že stěžovateli ani jeho právní zástupkyni nebylo v rozporu s § 210 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") doručeno odvolání, čímž mu bylo upřeno právo se k němu vyjádřit a v odvolacím řízení jednat. Rovněž tím došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv, a to práva na soudní ochranu.

Stěžovatel proto navrhl, aby usnesení Krajského soudu v Praze, jak je vpředu označeno, bylo zrušeno.

Účastník řízení, Krajský soud v Praze, proti jehož rozhodnutí ústavní stížnost směřuje, se k výzvě Ústavního soudu (§ 42 odst. 4 zákona) vyjádřil podáním předsedkyně senátu, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§ 30 odst. 4 zákona), tak, že odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Dále konstatoval, že k projednání odvolání žalobkyně (J. V.) proti výroku rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 25. 11. 2002 (14 C 144/2001-34) o nákladech řízení nebylo podle § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. nařízeno jednání odvolacího soudu, odvolací soud neprováděl dokazování, při svém rozhodování vycházel z obsahu spisu soudu prvního stupně. Procesní návrh stran ústavní stížnosti účastník nevznesl.

Vedlejší účastnice řízení k výzvě Ústavního soudu stran doručení jejího odvolání uvedla, že je pravděpodobně stěžovatel obdržel. Poukazuje však na to, že si stěžovatel zásilky nevyzvedává. Vedlejší účastnice tvrdila další skutečnosti, které s projednávanou věcí přímo nesouvisejí, a navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.

Stěžovatel, účastník řízení a stejně tak i vedlejší účastnice souhlasili s tím, aby Ústavní soud rozhodl bez nařízení jednání. Vzhledem k tomu a dále s ohledem na to, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v dané věci upuštěno (§ 44 odst. 2 zákona).

Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 14 C 144/2001 a po jeho prostudování s přihlédnutím k obsahu ústavní stížnosti a vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení konstatuje, že ústavní stížnost je důvodná.

Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 14 C 144/2001 se podává, že:

- žalobkyně (J. V.) se domáhala toho, aby soud určil způsob a rozsah užívání nemovitosti (domu č. p. 129 v H., postaveném na st. p. č. 135, zapsaného u Katastrálního úřadu v Příbrami pro obec a k. ú. H.), a to dle jejího návrhu. Soud prvního stupně rozhodl rovněž o nákladech řízení tak, že každý z účastníků si hradí náklady, které mu s vedením řízení vznikly, sám, neboť s ohledem na předmět sporu se nedá hovořit o tom, který z účastníků měl ve věci převážný úspěch (§ 142 odst. 2 o. s. ř.),

- proti výroku o nákladech řízení podala žalobkyně odvolání, jímž se domáhala, aby rozsudek soudu prvního stupně byl změněn v části, týkající se nákladů řízení, tak, že se jí přiznává náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně v částce 11 450 Kč podle § 5 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., (10 000 Kč náklady řízení, 1 000 Kč soudní poplatek, 450 Kč 6x režijní paušál). Současně žádala náhradu nákladů odvolacího řízení. Podle názoru stěžovatelky soud v plném rozsahu její žalobě vyhověl, a proto mělo být aplikováno ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř.,

- odvolání nebylo doručeno stěžovateli. Odvolací soud je projednal mimo ústní jednání,

- na základě podaného odvolání byl napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Praze změněn rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 25. 11. 2002 (14 C 144/2001-34) v části týkající se nákladů řízení, a to tak, že stěžovateli (v právním postavení žalovaného v řízení před obecnými soudy) se ukládá povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 5 950 Kč,

- odvolací soud v tomto rozhodnutí konstatoval, že soud prvního stupně žalobě v podstatě vyhověl, žalobkyně tedy měla převážný úspěch a měla jí být přiznána náhrada nákladů podle § 142 odst. 1, eventuálně podle § 142 odst. 3 o. s. ř., když rozhodnutí o rozsahu a způsobu užívání předmětné nemovitosti záviselo i na úvaze soudu. Proto jí přiznal náhradu nákladů řízení podle § 8 písm. a) vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 4 500 Kč, dále režijní paušál podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, za 6 úkonů právní služby, tj. 450 Kč, a dále náhradu za zaplacený soudní poplatek 1 000,- Kč, celkem tedy 5 950 Kč.


Za tohoto stavu věci, jak byl shrnut, nelze upřít důvodnost tvrzení stěžovatele, že nedoručením odvolání došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv.

Jedním ze základních principů, jimiž je soudní řízení ovládáno, je princip rovnosti účastníků, který vyjadřuje skutečnost, že účastníci řízení (strany) musí stát před soudem v rovném postavení, aniž by byla jedna nebo druhá strana jakkoli procesně zvýhodněna. K provedení tohoto principu se ukládá soudu povinnost, aby oběma stranám sporu zajistil stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Obdobně chápe princip rovnosti stran Evropský soud pro lidská práva, který používá v této souvislosti pojem "rovnost zbraní". Podle konstantní judikatury tohoto soudu princip rovnosti zbraní, jako jeden z prvků širšího pojetí spravedlivého procesu, vyžaduje, aby každé procesní straně byla dána přiměřená možnost přednést svou záležitost za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana (viz např. Dombo Beheer B. V. proti Nizozemí, 1993, Ankerl proti Švýcarsku, 1996, Komanický proti Slovensku, 2002). Tím, že obecný soud nedoručil stěžovateli odvolání žalobkyně, neumožnil mu se k němu vyjádřit a rozhodl o nákladech řízení toliko na základě podaného odvolání, zkrátil stěžovatele na jeho procesních právech, čímž porušil ústavně chráněnou rovnost účastníků řízení (čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, § 18 odst. 1 o. s. ř.).

Účelem soudního řízení je totiž spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků soudního řízení (§ 1 o. s. ř.). Soudní řízení neproběhlo vzhledem k nemožnosti seznámení stěžovatele s obsahem odvolání, v důsledku čehož se k němu nemohl ani vyjádřit, za plné ingerence obou procesních stran. Odvolací soud aplikoval § 214 odst. 2 písm. e) ve spojení s § 210 odst. 1 o. s. ř. v rozporu s uvedeným principem rovnosti. Podle § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. není třeba nařizovat jednání, jestliže se odvolání týká toliko nákladů řízení. Podle § 210 odst. 1 o. s. ř. doručí předseda senátu soudu prvního stupně odvolání, které směřuje proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé, ostatním účastníkům. Uvedená ustanovení je však nutné interpretovat jak v souladu s účelem soudního řízení, jak byl vyložen, tak i v souladu s požadavky, kladenými na soudní řízení ústavními procesními předpisy, jak o tom byla vpředu zmínka, a to tím spíše, že podle § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. byla předmětná věc projednána mimo ústní jednání a odvolací soud rozhodl o nákladech řízení jinak než soud prvního stupně.

Z těchto důvodů se proto jeví nezbytné, aby Krajský soud v Praze před vydáním nového rozhodnutí nejprve doručil odvolání žalobkyně stěžovateli a následně mu poskytl přiměřenou lhůtu k vyjádření se k němu.

Za situace, jak byla shrnuta, Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako důvodnou a rozhodnutí Krajského soudu v Praze, jak je vpředu označeno, zrušil [§ 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. b) zákona].