III.ÚS 205/97 ze dne 11. 12. 1997
N 159/9 SbNU 375
K metodice posuzování ústavních stížností
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud

rozhodl po ústním jednání dne 11. prosince 1997
ve věci ústavní stížnosti navrhovatele J. V. proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 26. března 1997, sp. zn. 30 Ca
277/95, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města B. ze
dne 19. června 1995, č. j. 98/91/b-RN, o vlastnictví oprávněné
osoby k nemovitosti dle zákona č. 229/1991 Sb., ve znění
pozdějších právních předpisů, t a k t o :

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. března 1997, sp.
zn. 30 Ca 277/95, se z r u š u j e .


O d ů v o d n ě n í

I.
Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 10. června
1997, tj. ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993
Sb., se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 26. března 1997, sp. zn. 30 Ca 277/95, kterým bylo
potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města B. ze dne 19. června 1995,
č. j. 98/91/b-RN, o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti dle
zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších právních předpisů.
Uvedeným rozhodnutím se cítí být dotčen ve svých základních
právech a svobodách, vyplývajících z čl. 11 Listiny základních
práv a svobod.
Z obsahu spisu Magistrátu města B., pozemkového úřadu, sp.
zn. 98/91, a spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 30 Ca 277/95,
jež si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:

Stěžovatel se žalobou, podanou u Krajského soudu v Brně,
domáhal přezkoumání rozhodnutí Magistrátu města B., pozemkového
úřadu, ze dne 19. června 1995, č. j. 98/91/b-RN, který neuznal
jeho restituční nárok, uplatňovaný dle zákona č. 229/1991 Sb., ve
znění pozdějších právních předpisů, na vydání přesně vymezených
nemovitostí. Důvodem tohoto rozhodnutí je přesvědčení pozemkového
úřadu o tom, že restituční titul, na jehož základě se stěžovatel
domáhá vydání nemovitostí, obsažený v § 6 odst. 1 písm. m)
citovaného zákona dán není, neboť nemovitosti trvale slouží účelu,
pro který byly vyvlastněny.

Krajský soud v Brně, bez předvolání a přítomnosti účastníků,
dne 26. března 1997 rozsudkem č. j. 30 Ca 277/95-19 rozhodnutí
Magistrátu města B., pozemkového úřadu, ze dne 19. června 1995, č.
j. 98/91/b-RN, potvrdil. Ztotožnil se přitom s názorem správního
orgánu, přičemž konstatoval, že pro hodnocení skutečnosti, zda
nemovitost trvale slouží účelu, pro který byla vyvlastněna, není
rozhodující, zda je tento účel naplňován společensky jiným
(současným) způsobem (tj. tržně), než jak případně předpokládal
územní plán, vycházející z dnes již neexistujících společenských
poměrů. V daném případě se přitom jednalo o vyvlastnění za účelem
výstavby rekreačního střediska, přičemž bylo prokázáno, že
předmětný objekt nadále slouží k ubytování hromadného charakteru
v rekreační oblasti města B.
Stěžovatel v ústavní stížnosti krajskému soudu vytýká, že mu
nedostatečným skutkovým zjištěním a vycházením z tvrzení povinné
osoby bylo odepřeno řádné uplatnění jeho vlastnických nároků.
Důkazní řízení správního orgánu i soudu považuje za jednostranné
a namítá takový postup v řízení, jež mu neumožnil využít všech
práv účastníka řízení. Ze skutečnosti, že vyvlastněnou nemovitost
v současné době neprovozuje ani investor ani osoba, pro kterou
k vyvlastnění došlo, dovozuje, že tato nemovitost je využívána
k podnikatelským aktivitám a komerčním účelům a neslouží k účelu,
pro který byla vyvlastněna. Ve všech uvedených skutečnostech
spatřuje důvody pro své dotčení na vlastnickém právu, jak vyplývá
z čl. 11 Listiny základních práv a svobod.

Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 3 a § 76
odst. l zákona č. 182/1993 Sb. podal dne 8. září 1997 Krajský soud
v Brně vyjádření, v němž předseda senátu 30 Ca uvedl, že soud při
posouzení naplnění podmínek vydání věci dle § 6 odst. 1 písm. m)
zákona o půdě vzal za rozhodnou okolnost, že stavba je užívána
v souladu s původním provozně technickým účelem. Nepřihlédl tudíž
ke změněným společensko-ekonomickým podmínkám, které vedly k tomu,
že provoz střediska je zajišťován na základě ekonomického
pronájmu. Jelikož nebyl shledán zákonný důvod pro obnovení
vlastnictví restituenta, soud se ve svém vyjádření neztotožňuje
z předmětnou ústavní stížností, že ve věci došlo k poškození
možného řádného uplatnění vlastnických práv dle čl. 11 Listiny
základních práv a svobod.

II.
Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních
práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 102/94,
III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94). Prvním je posouzení ústavnosti
aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z § 68
odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.). Dalšími komponenty jsou hodnocení
dodržení ústavních procesních práv a konečně posouzení ústavně
konformní interpretace a aplikace hmotného práva.

V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování
ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva.

Jelikož Ústavní soud při rozhodování o ústavní stížnosti není
omezen pouze na posouzení v ní obsažené ústavněprávní argumentace,
jak plyne zejména z § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.
(III. ÚS 232/96), přezkoumal napadené rozhodnutí Krajského soudu
v Brně v první řadě z hlediska respektování ústavních procesních
kautel.
K interpretaci čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod v nálezu ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS
5/95 Ústavní soud konstatoval, že v rámci zásad spravedlivého
soudního řízení je třeba trvat na tom, aby bylo účastníkům
umožněno domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého
a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu,
přičemž "stanoveným postupem" je nutno v principu rozumět, mimo
jiné, osobní přístup účastníka k soudu, jeho výslech a projednání
věci v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem
prováděným důkazům. Použití ustanovení § 250f občanského soudního
řádu, ve znění v čase rozhodování Krajského soudu v Brně
v předmětné věci (tj. dne 26. března 1997), mohlo sice být
označeno za "stanovený postup" podle čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod, avšak jako ustanovení výjimečné, které
bylo možno z hlediska ústavních záruk spravedlivého procesu
aplikovat jen tehdy, jestliže měl účastník přístup alespoň ke
správnímu orgánu, kde byl vyslechnut, takže mohl vyjádřit své
stanovisko k projednávané věci (viz rovněž rozhodnutí ve věcech
sp. zn. IV. ÚS 75/94, I. ÚS 57/94 a dalších), a jen tehdy, pokud
se jednalo o jednoduchý případ a šlo-li o posouzení právní otázky
(viz zejména nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 98/94).

K nezbytnosti respektování ústavních principů ve správním
soudnictví se Ústavní soud vyslovil také ve svém rozhodnutí ze dne
24. září 1996 ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 18/96, jímž dnem
l. května 1997 ustanovení § 250f zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, zrušil. Novela o. s.
ř. (publikovaná pod č. 202/1997 Sb.) pak upraveným zněním § 250f
svěřila možnost rozhodování soudu o správní žalobě bez ústního
jednání do sféry procesní dispozice účastníků řízení.


Ústavní soud se rovněž vyjádřil k otázce povinnosti soudů
řádným způsobem odůvodňovat svá rozhodnutí (III. ÚS 84/94, III. ÚS
355/96), když konstatoval následující: Nezávislost rozhodování
obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném
procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec
představují především principy řádného a spravedlivého procesu,
jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod,
jakož i z čl. 1 Ústavy. Jedním z těchto principů, představujícím
součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl.
36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy)
a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své
rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 o. s .ř.), a to způsobem,
zakotveným v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. Z odůvodnění musí
vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení
důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.

Z obsahu spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 30 Ca 277/95
a jeho rozsudku ze dne 26. března 1997 bylo nepochybně zjištěno,
že soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu
nepostupoval v souladu s výše citovanými ustanoveními občanského
soudního řádu - rozhodl bez nařízení jednání a skutečnosti, které
jej k takovému postupu vedly, v odůvodnění rozsudku neuvedl. Tuto
skutečnost, tj. zejména absenci odůvodnění postupu soudu dle §
250f o. s. ř., v tehdejším jeho znění, nutno považovat za porušení
čl. 96 odst. 2 Ústavy, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod. Z uvedeného důvodu Ústavní soud rozsudek Krajského
soudu v Brně ze dne 26. března 1997, sp. zn. 30 Ca 277/95, zrušil.

Pakliže Ústavní soud dospěl k závěru, že v řízení před
obecným soudem nebyly dodrženy principy řádného procesu, a jelikož
zrušením rozsudku Krajského soudu v Brně se vytváří prostor pro
opětovné posouzení rozhodnutí Magistrátu města B. ze dne 19.
června 1995, č. j. 98/91/b-RN, a zároveň se tím stěžovateli
otevírá možnost slyšení před obecným soudem a tím i možnost
uplatnění jeho argumentace ohledně skutkové a právní stránky
rozhodované věci, nezabýval se Ústavní soud ústavností napadeného
rozhodnutí krajského soudu z hlediska ústavních subjektivních
hmotných práv. Dle přesvědčení Ústavního soudu ochranu ústavnosti
nutno spojovat s minimalizací zásahů do pravomoci jiných orgánů,
jinak řečeno, pokud je nálezem, zrušujícím rozhodnutí o posledním
procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje,
vytvořen procesní prostor pro ochranu tohoto práva uvnitř soustavy
obecných soudů, pak pro ústavní posouzení rozhodnutí obecného
soudu platí subsidiarita hmotněprávního k procesněprávnímu
přezkumu.



P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 11. prosince 1997