III.ÚS 206/98 ze dne 9. 7. 1998
N 80/11 SbNU 231
Vztah mezi Nejvyšším soudem a nižšími soudy a mezi Ústavním soudem a obecnými soudy
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud

rozhodl po ústním jednání dne 9. července 1998
ve věci ústavní stížnosti navrhovatele Ing. M. K., zastoupeného
JUDr. M. S., advokátem, za účasti vedlejšího účastníka Magistrátu
města O., pozemkového úřadu, proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 6. února 1998, č. j. 22 Ca 262/97-33, jímž se
potvrzuje rozhodnutí Magistrátu města O., pozemkového úřadu, ze
dne 9. dubna 1997, č. j. PÚ/RZ-201-50/97-Ing.Pa,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. února 1998, č.
j. 22 Ca 262/97-33, se zrušuje.


Odůvodnění.

I.
Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne
4. května 1998, tj. ve lhůtě, stanovené v § 72 odst. 2 zákona
č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel
domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
6. února 1998, č. j. 22 Ca 262/97-33, jímž se potvrzuje
rozhodnutí Magistrátu města O., pozemkového úřadu, ze dne
9. dubna 1997, č. j. PÚ/RZ-201-50/97-Ing.Pa. Uvedeným rozhodnutím
Krajského soudu v Ostravě se cítí být dotčen ve svých základních
právech a svobodách, vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod a čl. 90 a 95 Ústavy.

Z obsahu spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn.
22 Ca 262/97, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno
následující:

Podáním ze dne 30. prosince 1992 uplatnil stěžovatel
u Magistrátu města O., pozemkového úřadu, nárok na vydání přesně
určených nemovitostí. Pozemkový úřad rozhodnutím ze dne
20. února 1996, č. j. PÚ/-201-26/96-Ing.Pa, stanovil přechod
vlastnického práva k daným nemovitostem na stěžovatele dle zákona
o půdě, a to poté, když konstatoval, že v daném případě nebyl
splněn zákonný předpoklad převzetí věci dle nařízení vlády č.
15/1959 Sb. Na základě odvolání odpůrce ve správním řízení (OKD,
a. s.) Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. ledna 1997
napadené rozhodnutí správního orgánu zrušil a vrátil věc
k dalšímu řízení. Uvedl, že nárok v předmětné věci měl a mohl být
uplatněn podle zákona č. 403/1990 Sb., což vylučuje postup dle
zákona č. 229/1991 Sb., o půdě. Jsa vázán právním názorem,
obsaženým v kasačním rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě,
Magistrát města O., pozemkový úřad, rozhodnutím ze dne
9. dubna 1997, č. j. PÚ/RZ-201-50/97-Ing.Pa, určil, že na
stěžovatele vlastnické právo k předmětným nemovitostem
nepřechází.

V opravném prostředku proti rozhodnutí správního orgánu
stěžovatel argumentuje v tom smyslu, že neuplatnění nároku dle
zákona č. 403/1990 Sb. nevylučuje apriori použití zákona č.
229/1991 Sb., pokud v daném případě jsou pro takovéto použití
splněny zákonem vyžadované podmínky. Odkazuje přitom
na judikaturu Ústavního soudu (nález ve věci sp. zn.
IV. ÚS 105/94), jakož i na stanovisko občanskoprávního kolegia
Nejvyššího soudu č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. února 1998, č. j.
22 Ca 262/97-33, rozhodnutí Magistrátu města O., pozemkového
úřadu, ze dne 9. dubna 1997, č. j. PÚ/RZ-201-50/97-Ing.Pa,
potvrdil. Vycházel přitom z právního názoru, dle něhož restituci
majetku je nutno považovat za výjimečné opatření, které lze
uskutečnit pouze na základě zákona, který tuto restituci
upravuje, a za podmínek v něm obsažených. Z uvedeného pak, dle
jeho přesvědčení, vyplývá, že by tudíž bylo v rozporu
s požadavkem právní jistoty, aby tentýž nárok mohl být přiznán
podle dvou nebo i více restitučních zákonů, které se liší
v podmínkách a okolnostech, neboť to by ve svých důsledcích mohlo
vést k souběhu nároků různých oprávněných osob a k novému
rozhodování o vydání věci, na jejíž vydání zanikl nárok podle
některého zákona, například pro neuplatnění nároků ve lhůtě, nebo
o jejímž vydání již bylo pravomocně rozhodnuto. Krajský soud
proto dospívá k závěru, že nárok, který mohl a měl být uplatněn
podle zákona č. 403/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, již
nelze uplatnit podle zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, a to bez ohledu na to, že se jedná o majetek zemědělský
nebo že jeho odnětí podle nařízení vlády č. 15/1959 Sb. lze
označit za postup porušující základní lidská práva. Skutečnost,
že se, dle stanoviska soudu, o takovýto postup jednalo, našla své
vyjádření právě v zákoně č. 403/1990 Sb. Soud vylučuje konečně
i možnost kvalifikovat postup dle uvedeného nařízení vlády ve
smyslu vyvlastnění. Úmysl zákonodárce neumožnit restituci
majetku, který přešel do vlastnictví státu podle nařízení vlády
č. 15/1959 Sb., podle jiných restitučních zákonů, než je zákon
č. 403/1990 Sb., vyplývá, dle názoru soudu, i z jeho novelizace
provedené zákonem č. 137/1991 Sb., v důsledku níž se podle
ustanovení § 23a stal oprávněnou osobou stát, nebyl-li ve lhůtě
stanovené v § 19 uplatněn oprávněnou osobou nárok na vydání věci.
Z uvedených důvodů se Krajský soud v Ostravě v dané věci necítil
vázán ani stanoviskem občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu,
publikovaným pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek ani nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 105/94
a "vědomě rozhodl v rozporu s nimi", protože se s "právními
názory v nich vyslovenými neztotožňuje".

Nad rámec argumentů uplatněných ve správním řízení, jakož
i v řízení před krajským soudem, stěžovatel v ústavní stížnosti
poukazuje na skutečnost, že v předmětné věci došlo k odnětí
zemědělské usedlosti dle nařízení vlády č. 15/1959 Sb., ačkoliv
podmínky pro použití tohoto nařízení vlády nebyly splněny, čímž
je tento případ shodný s případem, kterým se Ústavní soud zabýval
v nálezu ve věci sp. zn. IV. ÚS 105/94. Upozorňuje dále, že
krajský soud své rozhodnutí téměř doslovně odůvodnil týmiž
argumenty, jimiž byl odůvodněn rozsudek Městského soudu v Praze
ze dne 31. března 1994, sp. zn. 33 Ca 20/94, který byl uvedeným
nálezem Ústavního soudu zrušen. V postupu krajského soudu
stěžovatel shledává přímou polemiku s Ústavním soudem a považuje
postup krajského soudu, jenž se odchyluje od stanoviska
občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu, za porušení ustanovení
§ 28 odst. 3 zákona č. 335/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, a jak již bylo uvedeno, za porušení čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 90 a 95 Ústavy.

Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76
odst. l zákona č. 182/1993 Sb.,ve znění pozdějších předpisů,
podal dne 26. května 1998 Krajský soud v Ostravě vyjádření,
v němž předsedkyně senátu 22 Ca ústavní stížnost Ing. M. K.
nepovažuje za důvodnou. Konstatuje, že v souvislosti s namítaným
porušením čl. 36 odst. 1 Listiny stěžovatel nic konkrétního
neuvádí, přičemž vyjadřuje přesvědčení, že stěžovatel měl možnost
se domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu, této
své možnosti využil a soud o jeho návrhu rozhodl postupem podle
ustanovení části páté, hlavy druhé o. s. ř. Shodně soud poukazuje
na skutečnost, že i ve vztahu k tvrzenému porušení čl. 90 a 95
Ústavy chybí v ústavní stížnosti konkrétní argumentace. Jelikož,
dle názoru krajského soudu, odůvodnění ústavní stížnosti směřuje
do merita věci, poukazuje na ustálenou judikaturu Ústavního
soudu, dle níž tento není další instancí v hierarchii obecných
soudů, není těmto nadřízený a za předpokladu, že při své činnosti
postupují v souladu s procesními principy stanovenými v hlavě
páté Listiny, není oprávněn do jejich rozhodovací činnosti
zasahovat. Pokud jde o věcnou argumentaci obsaženou v ústavní
stížnosti, odkazuje se ve vyjádření na odůvodnění napadeného
rozhodnutí, přičemž se zejména zdůrazňuje úmysl zákonodárce
neumožnit restituci majetku, který přešel do vlastnictví státu na
základě nařízení vlády č. 15/1959 Sb. podle jiných restitučních
zákonů, než je zákon č. 403/1990 Sb., což vyplývá,
dle přesvědčení soudu, i z jeho novelizace provedené zákonem
č. 137/1991 Sb., v důsledku níž se podle ustanovení § 23a stal
oprávněnou osobou stát, nebyl-li ve lhůtě stanovené v § 19
uplatněn oprávněnou osobou nárok na vydání věci. Konečně se ve
vyjádření argumentuje i tím, že zákon č. 403/1990 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, nebyl koncipován tak, že by umožňoval
restituci pouze toho majetku, na který se vztahovalo nařízení
vlády č. 15/1959 Sb. a že by vylučoval ze své působnosti případy,
kdy nebyly splněny podmínky pro postup podle tohoto právního
předpisu. Z uvedeného důvodu, dle mínění soudu, ani stěžovatelem
tvrzenou skutečnost, že v daném případě podmínky pro použití
tohoto nařízení vlády nebyly splněny, nelze považovat za důvod
bránící v uplatnění restitučního nároku dle zákona č. 403/1990
Sb., ve znění pozdějších předpisů.

II.
Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do
základních práv a svobod se skládá z několika komponentů
(III. ÚS 102/94, III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98).
Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního
předpisu (což vyplývá z § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve
znění pozdějších předpisů).Dalšími komponenty jsou hodnocení
dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení ústavně
konformní interpretace a aplikace hmotného práva.

V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování
ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva.

V dosavadní činnosti rozhodoval Ústavní soud řadu případů
meritem věci shodných, resp. obdobných, s posuzovaným případem.

V nálezu ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 105/94 (ÚS,
sv. 3, s. 166-167) Ústavní soud konstatoval, že u případů
zemědělského majetku, kdy byl režim nařízení vlády č. 15/1959 Sb.
uplatněn protiprávně, nelze vyloučit postup podle zákona o půdě,
když ve prospěch tohoto závěru svědčí i znění ustanovení § 28b
uvedeného zákona, z něhož lze dovodit úmysl zákonodárce v režimu
tohoto zákona řešit i nápravu těch křivd, k nimž v minulosti
u zemědělského majetku došlo za použití nařízení vlády
č. 15/1959 Sb. Ústavní soud se v této souvislosti ztotožnil
s názorem vyjádřeným v rozhodnutí Městského soudu v Praze ve věci
sp. zn. 29 Ca 125/92, ze dne 28. května 1993, (Sbírka soudních
rozhodnutí ve věcech správních, č. 35, Správní právo č. 3/1994),
podle něhož "ze skutečnosti, že nemovitosti přešly na stát podle
vládního nařízení č. 15/1959 Sb. nelze ještě dovodit, že jejich
vrácení je možné toliko postupem vyplývajícím ze zákona
č. 403/1990 Sb. a že je vyloučeno použití zákona o půdě". Jiný
výklad by totiž, podle názoru Ústavního soudu, s ohledem na
odlišné řešení právních nároků plynoucích z majetkových křivd
oběma zmíněnými restitučními zákony (podle zákona č. 403/1990 Sb.
je možno za pozemky, které nelze vydat, poskytnout pouze finanční
náhradu, na rozdíl od výhodnějšího řešení, přijatého zákonem
o půdě, podle něhož je možno poskytnout i náhradní pozemky)
v podstatě vedl ke znevýhodnění těch původních vlastníků
zemědělské půdy, u nichž k odnětí vlastnického práva, ač se tak
stát nemělo, došlo za použití nařízení vlády č. 15/1959 Sb.
- v rozporu s tímto předpisem a ve svých důsledcích by tedy vedl
ve zmíněných případech svým způsobem k "znásobení" v minulosti
spáchané křivdy.

Dle právního názoru Ústavního soudu tedy v případech, kdy ke
ztrátě vlastnického práva k majetku, který splňuje podmínky
uvedené v § 1 odst. 1 zákona o půdě, došlo na podkladě rozhodnutí
správního orgánu, s odvoláním na nařízení vlády č. 15/1959 Sb.,
ač se tak stalo v rozporu s tímto nařízením, není vyloučeno
uplatnění restitučního nároku podle zákona o půdě, byť v jeho
ustanovení § 6 není výslovně nařízení vlády č. 15/1959 Sb.
uvedeno. V této souvislosti dále Ústavní soud poukázal na to, že
zákon o půdě, který byl vydán jako poslední z řady restitučních
zákonů, neobsahuje výslovné ustanovení o tom, že jeho použití je
vyloučeno na zmírnění křivd, jež jsou předmětem úpravy zvláštního
zákona (tak jak to učinil zákonodárce v ustanovení § 1 odst. 3
zákona č. 87/1991, ve znění pozdějších předpisů).

Ke shodnému stanovisku, a to s odvoláním na předchozí nález,
dospěl Ústavní soud i v nálezech sp. zn. IV. ÚS 59/95 (ÚS, sv.
4, s. 39-40) a sp. zn. IV. ÚS 80/96 (ÚS, sv. 5, s. 411), přičemž
i v uvedených věcech podstatou sporu bylo posouzení otázky, zda
v případech, kdy v minulosti došlo ke ztrátě vlastnického práva
k nemovitostem na základě rozhodnutí vydaného v rozporu
s nařízením vlády č. 15/1959 Sb., je u zemědělského majetku možno
použít režim zákona o půdě, či nikoliv. Ve všech uvedených
případech Ústavní soud v napadených rozhodnutích obecných soudů
shledal porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

K otázce vztahu zákonů č. 403/1990 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, a č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
vyjádřil svůj náhled i Nejvyšší soud. Ve stanovisku
občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu z 19. prosince 1995,
Cpjn 36/95, publikovaném pod č. 16/1996 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, je vyjádřen právní názor, dle něhož
skutečnost, že např. oprávněná osoba neuspěla se svým nárokem na
vydání věci podle ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. nebo že
uvedený nárok neuplatnila podle citovaného zákona (i když došlo
ohledně věci dříve k vydání opatření podle nařízení vlády
č. 15/1959 Sb.), neznamená sama o sobě, že byl její nárok
vyloučen z uplatnění podle ustanovení zákona č. 229/1991 Sb.,
pokud tu jsou dány zákonem stanovené předpoklady k vydání
nemovitosti podle tohoto zákona.

Ústavní soud je si dobře vědom toho, že ustanovení § 28
odst. 3 zákona č. 335/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
nezakládá právně závaznou povahu stanovisek Nejvyššího soudu.
Stejně je si vědom i toho, že dosavadní judikatura Ústavního
soudu interpretuje čl. 89 odst. 2 Ústavy ve smyslu závaznosti
nálezů, týkajících se ústavních stížností, ve vztahu k obecným
soudům pro jejich další rozhodování v dané věci (nález ve věci
III. ÚS 425/97). Nicméně Ústavní soud opakovaně poukazuje (viz
nález sp. zn. III. ÚS 127/96) na funkci stanovisek Nejvyššího
soudu při sjednocování judikatury soudů a vytváření jednotnosti
právního řádu a na důležitost obecného akceptování právního
názoru Ústavního soudu ze strany soudů v zájmu reálného
a efektivního uplatnění základních práv a svobod.

V této souvislosti Ústavní soud dále opakovaně poukazuje na
tu skutečnost, že za neexistence Ústavou předpokládaného
Nejvyššího správního soudu, je nucen ve věcech, které jsou
projednávány v tzv. správním soudnictví, provádět v nezbytných
případech korekci právních názorů, která by však jinak příslušela
tomuto soudu. Současný "systém" správního soudnictví nezná jiný
prostředek korekce soudního rozhodnutí, nežli je ústavní
stížnost, což je nepochybně stav nežádoucí a neodpovídající
principům výkonu spravedlnosti v právním státě. (Viz zejména
nálezy ve věcech sp. zn. IV. ÚS 136/97, III. ÚS 142/98).

V návaznosti na závěry obsažené v uvedených nálezech
Ústavního soudu, vydaných v obdobných případech, jakož i ve
stanovisku Nejvyššího soudu, od nichž ani v posuzované věci nemá
Ústavní soud důvodu se odchylovat, lze uvést následující:

Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje
v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci
(III. ÚS 84/94, III. ÚS 355/96, III. ÚS 205/97). Součástí
ústavního rámce nezávislosti soudů je jejich povinnost dbát
rovnosti v právech, plynoucí z čl. 1 Listiny základních práv
a svobod. Tomu korespondují základní práva, vyplývající
z principu rovnosti. Rovnost v právech ve vztahu k obecným
soudům, kromě jiného, zakládá tudíž právo na stejné rozhodování
ve stejných případech a zároveň vylučuje libovůli při aplikaci
práva. Za porušení principu rovnosti v právech nutno zejména
považovat ty případy, kdy obecný soud neposkytne účastníkům
ochranu v jejich základních právech a svobodách, ač již tato ve
skutkově obdobných případech byla Ústavním soudem přiznána.
Důsledkem takovéhoto postupu z hlediska ústavního je nerovnost
v základních právech. Pro ústavněprávní posuzování respektování
principu rovnosti v soudní aplikaci základních práv a svobod
platí obdobně ta hlediska, jež Ústavní soud vyslovil v oboru
kontroly norem, tj. vyloučení libovůle a dotčení některého ze
základních práv a svobod (viz zejména nálezy ÚS, sv. 1, s. 179;
ÚS, sv. 1, s. 194-195, 205-206; ÚS, sv. 3, s. 209; ÚS, sv. 4, s.
217-218; ÚS, sv. 5, s. 137; ÚS, sv. 8, s. 170-171).

Vzhledem k výše uvedeným důvodům, s poukazem na porušení
základních práv plynoucích z čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod ve stížností napadené věci, Ústavní soud
rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. února 1998, č. j.
22 Ca 262/97-33, zrušil [§ 82 odst. l, odst. 3 písm. a) zákona č.
182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].



V Brně 9. července 1998