III.ÚS 2077/16 ze dne 19. 7. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Jana Gebauera, zastoupeného JUDr. Michalem Hudečkem, advokátem, sídlem Krapkova 38, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2016 č. j. 28 Cdo 154/2016-144, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 10. září 2015 č. j. 69 Co 99/2015-88, a proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 6. února 2015 č. j. 24 C 187/2012-46, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Ireny Pospíšilové, Ladislava Pospíšila a Evy Matůšů, jako vedlejších účastníků, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, neboť jimi mělo být porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a v důsledku toho tak mělo dojít i k porušení ustanovení čl. 90 Ústavy.

2. Napadeným usnesením Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na obnovu řízení, směřující proti usnesení ze dne 11. března 2013 č. j. 24 C 187/2012-10, jímž došlo k zastavení řízení z důvodu překážky věci pravomocně rozsouzené. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci ústavní stížností taktéž napadeným usnesením rubrikované usnesení okresního soudu potvrdil.

3. Následné stěžovatelovo dovolání bylo shora uvedeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, protože neobsahovalo údaj o tom, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a v dovolacím řízení nebylo možné pro tuto vadu podání pokračovat (nad rozhodný rámec pak Nejvyšší soud uvedl, že dovolání by ani v případě formální bezvadnosti nemohlo být přípustné, jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu se zákonem a stávající judikaturou).

4. Stěžovatel, akcentující restituční povahu původní právní věci, v ústavní stížnosti namítá, že "zatvrzelé lpění" na aplikovaných procesních ustanoveních "brání spravedlivému posouzení" dané věci, přičemž vyjádřil přesvědčení, že v souzené věci - "s ohledem na argumentaci, kterou vznesl sám ve svých předchozích podáních" - byl dán důvod pro povolení obnovy řízení.

5. Nejvyššímu soudu potom stěžovatel vytýká, že jeho dovolání neposuzoval podle obsahu, a odmítl jej toliko proto, že "předpoklady přípustnosti nebyly uvedeny doslovně", a to přesto, že taková povinnost z žádného ustanovení občanského soudního řádu nevyplývá.

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.

7. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.

8. Stěžovatelovo dovolání bylo odmítnuto proto, že neobsahuje uvedení toho, v čem dovolatel spatřuje jeho přípustnost (což je - oproti přesvědčení stěžovatele - dle ustanovení § 241a odst. 2 občanského soudního řádu podstatná náležitost tohoto mimořádného opravného prostředku). Pokud tedy dovolání tuto obligatorní část neobsahovalo, čemuž stěžovatel v ústavní stížnosti nikterak relevantně neoponuje, nelze na postup dovolacího soudu, jenž na tomto základě stěžovatelovo dovolání odmítl, hledět jako na postup, který by nebyl ústavně souladný. Neobsahovalo-li totiž stěžovatelovo dovolání žádný ze čtyř možných předpokladů jeho přípustnosti, předvídaných ustanovením § 237 občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak, než stěžovatelovo dovolání odmítnout.

9. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je proto zjevně neopodstatněná.

10. Tato skutečnost má nevyhnutelné procesní důsledky do posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadeným usnesením soudů první a druhé instance.

11. Z hlediska posouzení přípustnosti, resp. včasnosti ústavní stížnosti, totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, v účinném znění), či nikoliv.

12. Bylo-li totiž stěžovatelovo dovolání řádně odmítnuto proto, že vůbec neobsahovalo vymezení předpokladů jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". V této souvislosti se sluší zdůraznit, že konstatování, že právní závěr odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou, učinil Nejvyšší soud toliko nad rámec rozhodného posouzení stěžovatelova dovolání.

13. Je-li tedy předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné uplatnění dovolání (srov. ustanovení § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013), je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno.

14. V takovém případě pak nelze ani ústavní stížnost - v části směřující proti rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu - považovat za přípustnou.

15. Zcela nad uvedený rámec - a stěžovateli případně na vysvětlenou - je vhodné zdůraznit, že v posuzované věci zjevně nebyl dán prostor pro obnovu řízení, přičemž na této skutečnosti nemůže nic změnit ani její (tvrzený) restituční charakter. Ani z ústavní stížnosti - bez ohledu na daný procesní kontext vylučující obnovu zastaveného řízení - navíc není vůbec zřejmé, jaká konkrétní skutečnost by v souzené věci měla zakládat důvod pro obnovu řízení.

16. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost zčásti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a zčásti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. července 2016


Josef Fiala v.r.
předseda senátu