III.ÚS 210/2000 ze dne 9. 11. 2000
N 166/20 SbNU 181
K možnosti účastníka řízení skutkově i právně argumentovat před soudem
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud

rozhodl, mimo ústní jednání a bez přítomnosti
účastníků, dne 9. listopadu 2000 v senátě ve věci ústavní
stížnosti M. B., správce konkurzní podstaty veřejné obchodní
společnosti M., s. r. o., za účasti vedlejšího účastníka I. S.,
proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8.
prosince 1999, č. j. 5 Co 3177/99-77, kterým byl potvrzen rozsudek
Okresního soudu v Písku ze dne 28. června 1999, č. j. 5
C 480/98-54, o neúčinnost dohody o vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví manželů, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8.
prosince 1999, č. j. 5 Co 3177/99-77, se zrušuje.


Odůvodnění
I.
Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 3. dubna
2000, tj. ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993
Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. prosince
1999, č. j. 5 Co 3177/99-77, kterým byl potvrzen rozsudek
Okresního soudu v Písku ze dne 28. června 1999, č. j. 5
C 480/98-54, o neúčinnost dohody o vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví manželů. Uvedeným rozhodnutím soudu se cítí být
dotčen v základním právu na spravedlivý proces ve smyslu čl. 90
Ústavy a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen
"Listina").

Z obsahu spisu Okresního soudu v Písku sp. zn. 5 C 480/98,
jejž si Ústavní soud vyžádal, jakož i z příloh ústavní stížnosti
bylo zjištěno následující:

Žalobou Okresnímu soudu v Písku se stěžovatel domáhal určení,
že dohoda, uzavřená mezi vedlejší účastnicí v řízení před Ústavním
soudem a jejím manželem, je vůči stěžovateli neúčinná.

Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 28. června 1999, č. j.
5 C 480/98-54, návrh stěžovatele zamítl, když dospěl k závěru, že
úmyslem manželů Smolových nebylo zkrátit věřitele na jeho právech,
ale vypořádat si vzájemně finanční nároky poté, co vedlejší
účastnice prokázala, že si od ní její manžel zapůjčil značnou
finanční částku pro své podnikání a vypořádáním bezpodílového
spoluvlastnictví manželů jí svůj dluh vyrovnal.

K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích
rozsudkem ze dne 8. prosince 1999, č. j. 5 Co
3177/99-77, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Své rozhodnutí
odůvodnil nedodržením lhůty pro podání odpůrčí žaloby dle § 42a
odst. 2 občanského zákoníku.

V ústavní stížnosti brojí stěžovatel proti rozhodnutí
odvolacího soudu námitkou odlišnosti posouzení věci ze strany
soudu druhé instance ve srovnání s důvody rozhodnutí soudu
nalézacího. Domnívá se, že tím fakticky došlo ke změně rozsudku,
pročež nutno takové rozhodnutí kvalifikovat jako prvoinstanční.
V této souvislosti stěžovatel odkazuje i na příslušnou judikaturu
Ústavního soudu. Nad rámec uvedeného argumentu pak polemizuje i se
skutkovými zjištěními odvolacího soudu ohledně nedodržení lhůty
dle § 42a odst. 2 občanského zákona. Jak bylo již uvedeno,
rozsudkem Krajského soudu Českých Budějovicích ze dne
8. prosince 1999, č. j. 5 Co 3177/99-77, se cítí být dotčen
v základních právu na spravedlivý proces ve smyslu čl. 90 Ústavy
a čl. 36 Listiny.

Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76
odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
podal dne 2. května 2000 Krajský soud v Českých Budějovicích
k předmětné ústavní stížnosti vyjádření, v němž předseda senátu
5 Co uvedl důvody, pro které odvolací soud dospěl k závěru
o nedodržení prekluzivní tříleté lhůty dle § 42a odst. 2
občanského zákoníku v předmětné věci. Za těchto okolností
neprováděl již další dokazování, které vycházelo z předpokladu, že
lhůta byla zachována. Účastník řízení vyslovil závěrem svého
vyjádření přesvědčení, že v důsledku jeho rozhodnutí nebyla
porušena procesní práva stěžovatele, a tudíž nedošlo postupem
odvolacího soudu k porušení čl. 90 Ústavy a čl. 36 Listiny.

K výzvě Ústavního soudu dle § 42 odst. 4 a § 76 odst.
l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podala dne
25. září 2000 k předmětné ústavní stížnosti vyjádření i vedlejší
účastnice. Poukazuje v něm zejména na skutečnost, že z odůvodnění
ústavní stížnosti ani z průběhu procesu a ze způsobu, jakým byl
veden, nelze dovodit jakékoliv porušení uvedených ústavních
zákonů, pročež považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Ohledně
posouzení nedodržení lhůty dle § 42a odst. 2 občanského zákoníku
se vedlejší účastnice plně ztotožňuje s rozhodovacími důvody
odvolacího soudu.

Dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od
ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat další objasnění
věci. Vzhledem k tomu, že oba účastníci, tj. stěžovatel v podání
ze dne 28. září 2000 a účastník řízení v podání ze dne 8. září
2000, jakož i vedlejší účastník, a to v rámci svého vyjádření
k ústavní stížnosti ze dne 25. září 2000, vyjádřili svůj souhlas
s upuštěním od ústního jednání a dále vzhledem k tomu, že Ústavní
soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci,
bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.

II.
Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních
práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 102/94,
III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98, III. ÚS 224/98
a další). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení
právního předpisu (což vyplývá z § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993
Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou
hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení
ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva.

V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování
ústavnosti aplikovaného procesního práva, a to ustanovení § 248
odst. 2 písm. e) o. s. ř.

Jednou z funkcí Ústavy, zvláště ústavní úpravy základních
práv a svobod, je její "prozařování" celým právním řádem. Smysl
Ústavy spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož
i institucionálního mechanizmu a procesu utváření legitimních
rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci), nejen v přímé
závaznosti Ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene
práva, nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné
moci, interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních
práv a svobod. V posuzované věci to znamená povinnost soudů
interpretovat jednotlivá ustanovení o. s. ř. v první řadě
z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních
práv a svobod.

Dle § 221 odst. 1 o. s. ř. nejsou-li podmínky ani pro
potvrzení ani pro změnu rozhodnutí, odvolací soud je zruší.
Odvolací soud dle § 219 o. s. ř. rozhodnutí potvrdí, je-li věcně
správné.
Věcnou správností se přitom rozumí správnost skutkových
zjištění a správnost právního posouzení (viz J. Bureš, L. Drápal,
M. Mazanec, Občanský soudní řád. Komentář. 2. vydání, Praha 1996,
s. 583).

Změna právního náhledu, jež ale změnu rozhodnutí soudu
prvního stupně neopodstatňuje (§ 220 o. s. ř.), je tudíž důvodem
kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska
ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva
vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které
z pohledu dosavadního nebyly relevantní.

Ústavní soud v této souvislosti již v nálezu ve věci sp. zn.
IV. ÚS 218/95 zaujal stanovisko, dle něhož v situaci, když soud
odvolací při řešení případu opustil režim zákona č. 87/1991 Sb.
a věc posoudil z hlediska obecné ochrany vlastnického práva
v občanském zákoníku, aniž však v řízení vydání jeho rozhodnutí
předcházejícím dal možnost stěžovatelům se k tomuto posouzení
vyjádřit a uplatnit tak námitky, které obecně právní úprava
připouští, tím v podstatě porušil zásadu dvojinstančního řízení
a ve svých důsledcích tak uvedeným postupem zasáhl do práva
stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod.

Shodné stanovisko zaujal i ve věci sp. zn. III. ÚS 139/98,
a to v souvislosti s ústavně konformní interpretací ustanovení §
237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. ze strany Nejvyššího soudu ČR, když
tento v postupu odvolacího soudu neshledal nesprávnost, ačkoli
účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost jednat
před soudem, spočívající v právu právně i skutkově argumentovat.

V posuzované věci Krajský soud v Českých Budějovicích
potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, ačkoli jej nepovažoval
za věcně správné (poté, co se neztotožnil s právní kvalifikaci
předmětné věci soudem nalézacím a nahradil ji kvalifikací
odlišnou). Došlo tím nejen k porušení ustanovení § 219 o. s. ř.,
nýbrž také k odnětí reálné a efektivní možnosti účastníku řízení
jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně i skutkově
argumentovat, a tím k porušení základního práva, plynoucího z čl.
36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z uvedeného důvodu Ústavní soud rozsudek Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 8. prosince 1999, č. j. 5 Co
3177/99-77, zrušil [§ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č.
182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].



Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 9. listopadu 2000