III.ÚS 2137/12 ze dne 4. 6. 2013
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl dne 4. června 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. K., bez stálého bydliště, zastoupeného Pavlem Uhlem, advokátem AK se sídlem Kořenského 15, 150 00 Praha 5 - Smíchov, proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. března 2012 č. j. 35 UL 12/2012-51, č. j. 35 UL 13/2012-47, č. j. 35 UL 14/2012-46, č. j. 35 UL 15/2012-46, č. j. 35 UL 16/2012-53, a dále proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. března 2012 č. j. 30 UL 13/2012-8, č. j. 30 UL 14/2012-8, č. j. 30 UL 15/2012-8 a č. j. 30 UL 16/2012-8, a dále proti postupu Obvodního soudu pro Prahu 2, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 8. června 2012, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatel se dále v ústavní stížnosti domáhal toho, aby Ústavní soud vyslovil, že Obvodní soud pro Prahu 2 tím, že byl v řízeních vedených pod sp. zn. 45 EXE 1870/2010, sp. zn. 45 EXE 1871/2010, sp. zn. 45 EXE 1876/2010, sp. zn. 45 EXE 1877/2010, sp. zn. 45 EXE 1878/2010, sp. zn. 45 EXE 1883/2010, sp. zn. 45 EXE 1895/2010, sp. zn. 45 EXE 1859/2010 a sp. zn. 45 EXE 1864/2010 nečinný ve vztahu k návrhu na sloučení těchto řízení, porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces a soudní ochranu dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a dle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo stěžovatele na to nebýt zbaven svého zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny a princip uvedený v čl. 4 Ústavy.

Dále se stěžovatel domáhal toho, aby Ústavní soud Obvodnímu soudu pro Prahu 2 zakázal, aby pokračoval v porušování práva na spravedlivý proces a soudní ochranu a v porušování práva na zákonného soudce, spočívajícího v nerozhodnutí o podaném návrhu stěžovatele na sloučení řízení, a přikázal mu pokračovat v řízení o tomto návrhu a rozhodl o něm.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

II.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že napadenými usneseními Městský soud v Praze zamítl návrh navrhovatele (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") na určení lhůty Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k provedení procesního úkonu - vydání rozhodnutí o návrhu na spojení věcí podle ust. § 112 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že proti němu podal Dopravní podnik hl. m. Prahy současně devět návrhů na nařízení exekuce. Všechny se týkaly jednoho typu pohledávky, a to přirážky k jízdnému v městské hromadné dopravě v Praze. Obvodní soud pro Prahu 2 jakožto exekuční soud těmto návrhům vyhověl. Všechna rozhodnutí o nařízení exekuce jsou obsahově stejná a ve všech případech byl exekucí pověřen tentýž exekutor - soudní exekutor JUDr. Juraj Podkonický, Ph.D., exekutorský úřad Praha 6. Všechny tyto exekuce pak vykonával exekutor fakticky jediným způsobem, a to tak, že zřídil exekutorské zástavní právo na podílu na pozemku.

Stěžovatel uvádí, že podal dne 22. listopadu 2011 Obvodnímu soudu pro Prahu 2 prostřednictvím soudního exekutora návrh na sloučení všech exekucí, v němž uvedl, že jde o stejný typ pohledávky, které jsou vymáhány stejným způsobem, a to ve prospěch jednoho oprávněného. Návrh výslovně adresoval soudu, byť jej podal prostřednictvím soudního exekutora. Soudní exekutor byl zprvu nečinný stran postoupení návrhu soudu. Poté, co stěžovatel zjistil, že tato nečinnost trvá již měsíc, podal tentýž návrh znovu, a to přímo soudu dne 22. prosince 2011. Soudní exekutor vydal poté rozhodnutí, ve kterém na sebe atrahoval pravomoc rozhodnout o tomto návrhu, a návrh dne 9. ledna 2012 zamítl.

Stěžovatel zaslal dne 30. ledna 2012 svůj návrh soudu, ve kterém informoval soud o tom, že exekutor rozhodl o návrhu adresovaném jemu samému. Dále uvedl, že má za to, že jemu adresovaný návrh (minimálně ten, který podal dne 22. prosince 2011), považuje za nerozhodnutý, že má za to, že pravomoc k rozhodnutí má soud a nikoliv exekutor. Svůj návrh odůvodnil a sdělil soudu, že pokud se soud domnívá, že o návrhu má rozhodnout exekutor, měl by mu návrh postoupit procesně přezkoumatelným způsobem, konkrétně usnesením. Pokud ten dojde k závěru, že nemá pravomoc nebo je nepříslušný, tak by měl věc postoupit procesně řádným a přezkoumatelným způsobem. Stěžovatel dále uvedl věcné argumenty ve prospěch závěru, že pravomoc rozhodnout o návrhu má soud.

Obvodní soud pro Prahu 2 na návrh na sloučení ani na jeho doplnění nijak nereagoval. Poté, co stěžovatel na základě telefonické konzultace s vedoucí kanceláře zjistil, že soud nehodlá s návrhem nic udělat, podal dne 13. března 2012 návrh na určení lhůty k procesnímu úkonu. Stěžovatel zopakoval svou argumentaci o tom, že je-li mezi podatelem a adresátem podání neshoda ohledně pravomoci rozhodnout věc, měla by být vůle postupujícího orgánu vyjádřena procesně přezkoumatelným způsobem (usnesením o postoupení). Návrh dále doplnil argumentací, že postup soudu je zbavením práva na zákonného soudce.

Městský soud v Praze jako soud, který měl o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu rozhodnout, tyto návrhy zamítl. Ve svém odůvodnění uvedl, že otázka pravomoci je právně sporná a že je věcí exekučního soudu, jak si ji určí a nástrojem určení lhůty k provedení procesního úkonu nelze brojit proti právnímu řešení této otázky. Uvedl, že o věci již rozhodl exekutor a že je tedy vyřízena a není možné o ní rozhodovat opakovaně.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že ústavní stížnost podává rovněž proti nečinnosti Obvodního soudu pro Prahu 2, spočívající v nerozhodnutí o návrhu na sloučení výše uvedených exekucí a proti usnesením Městského soudu v Praze.

Stěžovatel poukazuje na to, že v případě, kdy je podáno více návrhů na exekuci v tomtéž účastnickém obsazení namísto návrhu jednoho a pluralita těchto návrhů má sama o sobě šikanózní povahu, stává se nástroj sloučení těchto věcí jediným nástrojem, kterým mohou soudy jako garant subjektivních práv a ochránce před šikanózním výkonem práva rozhodnout o kroku, který tomuto šikanóznímu postupu navrhovatele brání.

Stěžovatel připouští, že současná dikce zákona skutečně otázku, zda o návrhu na sloučení má rozhodnout soud nebo soudní exekutor, neřeší. Při řešení této otázky ovšem nelze zcela abstrahovat od věcného obsahu této otázky. Pokud by šlo skutečně o technickou otázku, která nevstupuje do subjektivních práv účastníků a slouží skutečně k zajištění plynulosti řízení, tak je možné, aby taková rozhodnutí skutečně činil ten subjekt, u kterého je zrovna věc v procesní fázi a který má k dispozici úplný spis. V situaci, kdy ovšem řešení této právní otázky, která dle dikce zákona je rozhodnutím soudu, se stává nástrojem ochrany před šikanózním výkonem práva, tak je podle stěžovatele nezbytné, aby o této otázce rozhodl nezávislý soud.

Stěžovatel poukazuje na to, že soudní exekutor kromě toho, že jeho příslušnost není určena zákonem, a tudíž nemůže naplnit požadavek tohoto ústavního imperativu, není nezávislý i z dalšího důvodu. Jeho odměna je totiž určena paušální částkou ke každé projednané věci. Rozhodnutí o sloučení věcí má tedy přímý dopad do výše jeho odměny, čímž je věcně popřena jeho nezávislost ve vztahu k této otázce. Ústavní soud opakovaně a konsistentně judikoval, že konstantní a pevná odměna soudce je zárukou jeho nezávislosti. Z toho lze a contrario dovodit, že pokud výsledek rozhodnutí ovlivní výši odměny rozhodujícího orgánu na úkor jedné ze stran sporu, nelze na takové rozhodnutí hledět jako na rozhodnutí nezávislého soudce. Taková rozhodnutí pak jsou v právním státě nepřípustná, pokud spadají do kategorie rozhodnutí, o nichž má rozhodnout nestranný a nezávislý soud.

V případě, kdy má soud rozhodnout o návrhu, kterým se jedna strana brání šikanóznímu výkonu práva, pak nemůže ve světle ústavnosti obstát závěr, že by roli tohoto nezávislého soudu naplnil exekutor, tedy subjekt, který je vybrán stranou, jíž je vyčítán šikanózní postup a subjekt, který má vyšší zisk z toho, pokud návrhu nevyhoví.

Stěžovatel dále pokazuje na to, že Obvodní soud pro Prahu 2 o návrhu, který byl adresován přímo jemu, vůbec nerozhodl. Soudní exekutor se dopustil nezákonného postupu, pokud o věci rozhodl sám a odmítl podání postoupit, ačkoliv na podání bylo výslovně uvedeno, že je určeno soudu a je podáváno pouze prostřednictvím soudního exekutora.

Stěžovatel je toho názoru, že pokud soud měl za to, že nemá pravomoc o věci rozhodnout, měl postupovat podle zákona a věc postoupit orgánu, který tu pravomoc podle něj měl. Měl tak učinit odůvodněným usnesením, které by bylo plně a řádně přezkoumatelné. Soud tak neučinil a stěžovatele vystavil nejistotě. Stěžovatel spatřuje protiústavnost postupu Obvodního soudu pro Prahu 2 nikoliv pouze v tom, že nepřijal svou pravomoc, ale především v tom, že to procesně řádně nevyjevil. Vedle postoupení mohl řízení o návrhu zastavit pro nedostatek pravomoci, popřípadě návrh odmítnout či jinak procesně se s ním vypořádat.

Stěžovatel uzavírá, že i o opakovaném a nepřípustném návrhu je třeba procesně rozhodnout (např. zastavením). Obvodní soud pro Prahu 2 měl minimálně procesně vzít v úvahu, že dne 22. prosince 2011 mu byl doručen návrh, s nímž se nijak procesně nevyrovnal. Z postupu stěžovatele bylo zjevné, že svůj opakovaný návrh považuje za samostatný návrh a tudíž je třeba jej procesně vypořádat.


IV.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V odůvodnění napadených rozhodnutí Městský soud v Praze konstatoval, že exekuční řád ani jiný právní předpis výslovně nestanoví, který ze subjektů zúčastněných na exekučním řízení, zda exekuční soud či soudní exekutor, rozhoduje o spojení věcí ke společnému projednání a rozhodnutí. S ohledem na to, že však po té, kdy je soudní exekutor pověřen provedením exekuce, v zásadě vykonává všechny úkony s prováděním exekuce spojené a v podstatě celé řízení se již soustřeďuje v jeho rukách, jeví se jako logické, aby byl též oprávněn rozhodovat o spojení věcí. Městský soud v Praze proto uzavřel, že o návrhu na spojení věcí v daném případě již rozhodl sám soudní exekutor, který tak byl oprávněn učinit, a proto zde není prostor, aby o shodném návrhu rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 2. Ve vztahu k vydání usnesení o spojení věcí proto, uzavřel městský soud, nemohou být objektivně dány neodůvodněné průtahy. Uvedeným závěrům Městského soudu v Praze nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

V této souvislosti je možno odkázat na ust. § 52 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů), ve kterém se uvádí, že nestanoví-li tento zákon jinak, je exekutor oprávněn vykonat všechny úkony, které občanský soudní řád a další právní předpisy jinak svěřují při provedení výkonu rozhodnutí soudu, soudci, vykonavateli nebo jinému zaměstnanci soudu.

Jako obiter dictum Ústavní soud poukazuje na to, že v nálezu sp. zn. II. ÚS 2780/10 (dostupný na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná) Ústavní soud vyslovil, že za situace, kdy se justiční informační systémy neustále zdokonalují, je vždy nutné zvažovat, zda skutkově a právně obdobné věci týchž účastníků, které k příslušnému soudu nebo soudnímu exekutorovi napadnou, z důvodů procesní ekonomie nespojit. Přestože soudnímu exekutorovi žádný právní předpis explicitně nepřikazuje, aby věci, které spolu po všech stránkách souvisejí, spojil, je takový postup z důvodu hospodárnosti řízení (ust. § 112 o. s. ř.) i z důvodu minimalizace zásahů do základního práva na vlastnictví povinného nanejvýš žádoucí.

Ústavní soud má i v této věci za to, že nic nebránilo a to především se zřetelem na zásadu hospodárnosti řízení a na zásadu šetření vlastnického práva povinného, aby návrhu stěžovatele na spojení věcí ke společnému projednání bylo vyhověno.

Pokud soudní exekutor v dané věci návrh na sloučení exekučních řízení zamítl, lze takové rozhodnutí hodnotit jako věcně nesprávné a příčící se intencím citovaného nálezu Ústavního soudu. Zároveň je však třeba vzít v úvahu, že toto zamítavé rozhodnutí má toliko procesní povahu a samo o sobě není způsobilé zasáhnout do vlastnického práva povinného (stěžovatele). Toto rozhodnutí soudního exekutora ostatně ani nebylo napadeno ústavní stížností.

Jiná situace by ovšem nastala, pokud by v následných fázích exekučního řízení soudní exekutor, případně následně soud při vyčíslování nákladů řízení a rozhodování o nich nerespektoval shora označený nález Ústavního soudu a neřídil se tam uvedenými úvahami, vztahujícími se k proporcionalitě přiznávaných nákladů řízení k výši vymáhaných pohledávek a k účelnosti vynakládaných nákladů řízení ze strany oprávněného (viz též usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 359/12). Takové rozhodnutí o nákladech řízení by mohlo být posouzeno jako zásah do vlastnického práva, proti němuž se lze bránit obvyklými opravnými prostředky, včetně ústavní stížnosti. V nynější fázi exekučního řízení však nelze další vývoj kauzy předjímat.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. června 2013


Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu