III.ÚS 2204/15 ze dne 26. 7. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Radoňové, zastoupené JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem, sídlem Valdštejnovo nám. 76, Jičín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2015 č. j. 30 Cdo 5223/2014-83, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. února 2014 č. j. 28 Co 470/2013-57 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. dubna 2013 č. j. 23 C 128/2011-38, spolu s návrhem na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a České republiky - Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního, sídlem Pod Sídlištěm 9, Praha 8, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích základních práv na účinný prostředek nápravy a ochrany před protiprávním jednáním orgánu veřejné moci [čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")] a na náhradu újmy za toto protiprávní jednání orgánu veřejné moci (čl. 36 odst. 3 Listiny), na ochranu vlastnictví a nerušený výkon vlastnického práva (čl. 11 odst. 1 Listiny), na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), na přístup k soudu a na rovné zacházení; současně namítá též porušení čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, 3, čl. 4 odst. 1, 4, čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z vyžádaného soudního spisu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C 128/2011 (dále jen "obvodní soud") se podává, že stěžovatelka se žalobou domáhala na České republice náhrady škody ve výši 330 000 Kč, která jí měla být způsobena v důsledku nesprávného úředního postupu katastrálního úřadu. Ten nevyhověl návrhům stěžovatelky na její přistoupení jako účastnice do vkladového řízení a na přerušení tohoto řízení, které stěžovatelka podala z důvodu, že k nemovitostem, jichž se vkladové řízení týkalo, dosud probíhalo soudní řízení o vypořádání společného jmění manželů.

3. Obvodní soud žalobu stěžovatelky napadeným rozsudkem zamítl. Dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala, že by se žalovaný (katastrální úřad) dopustil nesprávného úředního postupu. Uvedl, že katastrální úřad v řízení o povolení vkladu zkoumal skutečnosti uvedené v § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, a to ke dni podání návrhu na vklad (dále jen "zákon č. 265/1992 Sb."). Stěžovatelka sice katastrálnímu úřadu oznámila, že byla podána žaloba pro zmatečnost a ústavní stížnost, avšak tato svá tvrzení nijak nedoložila. Nebylo zpochybněno, že rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 30. 11. 2006 č. j. 8 C 1278/2000-111, jímž došlo k vypořádání společného jmění manželů stěžovatelky a Josefa Radoně, kdy předmětné nemovitosti byly přikázány do vlastnictví Josefa Radoně, je v právní moci. Žalovaný tedy dle obvodního soudu v rámci vkladového řízení nepochybil, pokud dne 29. 1. 2008 rozhodl o povolení vkladu.

4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatelky rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že případné nesprávnosti nebo vady postupu katastrálního úřadu v rámci řízení o povolení zápisu vkladu do katastru nemovitostí se projeví právě v rozhodnutí o povolení vkladu, mohou být proto zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu podle § 1 až 17 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen "OdpŠk"). Stěžovatelka však neprokázala, že by rozhodnutí o povolení vkladu bylo jako nezákonné zrušeno.

5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné. V odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázal na svoji judikaturu s tím, že pokud orgán státu shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnost přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti se projeví právě v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí. Takovým případem je i posuzování podmínek účastenství v řízení.

II.
Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka v rozsáhlé ústavní stížnosti zaprvé namítá, že se obecné soudy dopustily svévole při aplikaci kogentního procesního předpisu, a to při dokumentování provedeného dokazování, včetně svědecké výpovědi Ing. Pavla Radoně. Obvodní soud i městský soud totiž měly pořídit ze svých jednání zvukový či zvukově obrazový záznam, nikoli jen protokol z jednání před soudem [§ 40 odst. 1 ve spojení s § 125, § 126 odst. 2, 3, § 122, § 213 a § 213a občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")]. Stejnou námitku vznesla stěžovatelka i v odvolacím řízení, soud se jí však nezabýval. Z tohoto důvodu považuje stěžovatelka napadená rozhodnutí obvodního a městského soudu za nepřezkoumatelná. Stěžovatelka tvrdí, že protokol je zcela nevěrohodný důkazní prostředek, neboť o tom, co v něm bude uvedeno, rozhoduje jen osoba, která ho sepsala, tj. soud. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelka namítá, že se odmítl zabývat jí položenou otázkou zásadního právního významu, a sice zda je soud povinen pořídit ze svého jednání zvukový či zvukově obrazový záznam dle § 40 odst. 1 o. s. ř., nikoliv jen protokol z jednání.

7. Stěžovatelka zadruhé namítá, že se obecné soudy dopustily svévole při právním posouzení věci, pokud uzavřely, že katastrální úřad nebyl povinen přerušit vkladové řízení, resp. že nejde o nesprávný úřední postup. Dále shrnuje, na základě čeho mělo dojít k přerušení vkladového řízení, resp. k jejímu připuštění do vkladového řízení (probíhající řízení o věcných právech k nemovitostem). Má za to, že na vyřešení této předběžné otázky bylo závislé rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu. Katastrální úřad si navíc v rozporu se zásadou vyhledávací neopatřil podklady (informace) o stěžovatelkou tvrzených skutečnostech (mj. informaci o běžícím řízení o ústavní stížnosti), jednal tak v rozporu se správním řádem (§ 50, 52, 55 zákona č. 500/2004 Sb.).

8. Stěžovatelka již v průběhu řízení před obecnými soudy poukazovala na nezákonnost postupu katastrálního úřadu, a to s ohledem na závazný interní předpis Českého úřadu zeměměřického a katastrálního (dále též "ČÚZK") č. 182/2006-15 ze dne 24. 1. 2006 nazvaný "K přerušení řízení podle nového správního řádu", a rovněž judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek sp. zn. 21 Cdo 3399/2013 ze dne 24. 9. 2014) i Ústavního soudu (nález sp. zn. II. ÚS 94/99 ze dne 25. 1. 2000). Katastrální úřad byl povinen řízení o povolení vkladu přerušit, bylo-li u soudu, a to i po podání návrhu na vklad, zahájeno řízení o předběžné otázce - tj. o existenci věcných, vlastnických práv, v tomto případě k nemovitostem zapsaným na LV č. A1 katastrálního území Nymburk, jejíž vyřešení má vliv na rozhodnutí katastrálního úřadu. Stěžovatelka má za to, že katastrální úřad byl povinen vyčkat rozhodnutí soudu v řízeních o ústavní stížnosti a o žalobě pro zmatečnost, neboť rozhodování o existenci či neexistenci věcného práva nepřísluší katastrálnímu úřadu, ale soudu.

9. Stěžovatelka má za to, že rozhodnutí Katastrálního pracoviště Nymburk ze dne 29. 1. 2008 o povolení vkladu, které bylo vydáno v rámci řízení č. j. V-211/2008, je absolutně neplatné, neboť k jeho vydání neexistoval právní podklad, účastníci řízení nemohli být adresáty povinností a práv vzniklých z rozhodnutí katastrálního úřadu, vzhledem k tomu, že v té době probíhala u soudu řízení o vlastnických právech k předmětným nemovitostem. Nález Ústavního soudu, který s účinky ex tunc zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Praze č. j. 31 Co 269/2007-139, ve svém důsledku vedl k tomu, že odvolání stěžovatelky proti rozsudku č. j. 8 C 1278/2000-111 nebylo shledáno za opožděně podané, a rozsudek č. j. 8 C 1278/2000-111 nenabyl právní moci a vykonatelnosti. Je dle stěžovatelky evidentní, že předmětný nález Ústavního soudu měl dopad na stav věcných a tedy vlastnických práv k nemovitostem, projednávaným v řízení sp. zn. V-211/2008 Katastrálního pracoviště Nymburk.

10. Stěžovatelka zatřetí namítá, že obecné soudy postupovaly svévolně a v rozporu se zákonem, pokud aprobovaly závěr katastrálního úřadu o tom, že stěžovatelka není účastnicí vkladového řízení. Stěžovatelce byla odepřena možnost odvolání proti zamítnutí jejího návrhu na přistoupení do řízení V-211/2008 a nebylo jí dáno procesní poučení o opravných prostředcích proti tomuto rozhodnutí orgánu žalované; v tom stěžovatelka rovněž spatřuje nesprávný úřední postup. Přestože katastrální úřad věděl o tom, že probíhá řízení o ústavní stížnosti (sp. zn. III. ÚS 2110/07) a řízení o žalobě pro zmatečnost u Okresního soudu v Nymburce (sp. zn. 15 C 202/2007), vadně aplikoval § 27 a 28 správního řádu a stěžovatelce nedovolil přistoupit do vkladového řízení, přičemž podnět stěžovatelky na její přistoupení do řízení vyřídil pouze formou sdělení. Toto sdělení považuje stěžovatelka za nicotné rozhodnutí, k tomu však obecné soudy vůbec nepřihlédly. Katastrální úřad jednal rovněž v rozporu se zásadami správního řízení (legality, ochrany práv a zájmů adresátů veřejné správy, přesvědčivosti rozhodnutí, rovnosti účastníků řízení).

11. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu pak stěžovatelka namítá, že se vůbec nezabýval jí položenou otázkou zásadního právního významu, totiž pokud nebylo o jejím návrhu na přistoupení do vkladového řízení řádně rozhodnuto, resp. pokud jí byla odepřena možnost odvolání proti takovému "rozhodnutí", jedná se o nesprávný úřední postup a nezákonné rozhodnutí. Ohledně posouzení přípustnosti dovolání pak stěžovatelka spatřuje postup Nejvyššího soudu jako nepřípustně formalistický.

12. Stěžovatelka shrnula, že katastrální úřad se dopustil nesprávných úředních postupů, kterými v přímé příčinné souvislosti porušil základní práva stěžovatelky, mj. právo stěžovatelky vlastnit majetek a na nerušený výkon tohoto vlastnického práva k nemovitostem č. p. A2 , zapsaným na LV č. A1 v katastrálním území Nymburk a vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště Nymburk, neboť provedl vklad vlastnického práva pro jiné osoby v rámci řízení V-2111/2008, ačkoliv byl povinen toto vkladové řízení přerušit vzhledem k probíhajícímu řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky a řízení o žalobě pro zmatečnost, a tak způsobil stěžovatelce majetkovou škodu a nemajetkovou újmu.

13. Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud přiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem vůči obecným soudům, neboť má za to, že tyto soudy zásahy do základních práv stěžovatelky zjevně vyvolaly.

III.
Vyjádření účastníků řízení k návrhu a replika stěžovatelky

14. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že mu v dovolacím řízení nepříslušelo zabývat se stěžovatelkou tvrzenou vadou řízení spočívající v tom, že při jednání soudů nebyl pořízen zvukový či zvukově obrazový záznam. Poukázal však na to, že i kdyby řízení bylo postiženo namítanou vadou, není to vada způsobilá zasáhnout do jakéhokoli základního práva stěžovatelky. K námitce stěžovatelky, že mělo jít o nesprávný úřední postup, Nejvyšší soud uvedl, že napadená rozhodnutí byla postavena na tom, že postup, který stěžovatelka považuje za nesprávný, byl postupem přímo směřujícím k vydání rozhodnutí, v němž se případné vady namítaného postupu musely projevit. Nesprávnosti takového postupu mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí, jež však zásadně musí být pro nezákonnost zrušeno nebo změněno. Nejvyšší soud má za to, že ústavní stížnost důvodná není.

15. Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti v plném rozsahu odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, v němž se vypořádal s námitkami stěžovatelky. K námitce, že nebyl pořízen zvukový záznam z odvolacího jednání, uvedl, že v únoru 2014 to nebylo technicky možné, neboť nahrávací zařízení byla v jednacích síních Městského soudu v Praze v provozu až od září 2014. Z odvolacího jednání dne 10. 2. 2014 byl pořízen protokol o jednání, z něhož je zřejmé, že svědek Ing. Josef Radoň se tohoto jednání vůbec neúčastnil.

16. Stěžovatelce byla zaslána vyjádření účastníků řízení k případné replice. Této možnosti však stěžovatelka nevyužila.

IV.
Procesní předpoklady projednání návrhu

17. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

18. Ústavní soud předně musí připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.

19. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, ke které byl vyžádán soudní spis a vyjádření účastníků řízení, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

20. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala náhrady škody, která jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem katastrálního úřadu v řízení o povolení vkladu vlastnického práva. Stěžovatelka brojila proti úkonům katastrálního úřadu (nepřibrání její osoby coby účastnice do vkladového řízení, nepřerušení řízení), směřujícím do rozhodnutí o povolení vkladu vlastnického práva. Jak uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. Pl. ÚS 11/99 (U 44/15 SbNU 261), rozhodnutí o povolení vkladu může mít "sotva jakýkoliv ústavněprávní dopad, a to i z hlediska článků 11 a 36 Listiny základních práv a svobod. Rozhodnutím o povolení vkladu do katastru nemovitostí se totiž pouze dovršuje proces v restriktivním rámci, aniž by tím mohl být jakkoli zpochybněn fakt nemožnosti přechodu vlastnického práva v případě nedostatku právního důvodu (titulu) v důsledku neplatnosti smlouvy." Rozhodnutím o povolení vkladu vlastnického práva se tedy nezakládají, nemění ani neruší žádná práva, nemůže jím tedy dojít ani k zásahu do základního práva nebo svobody (nelze se ani proti němu bránit žádnými opravnými prostředky); k tomu eventuálně dochází teprve samotným provedením vkladu, proti němuž je pak třeba zvolit adekvátní právní prostředky na ochranu dotčených subjektivních práv.

21. Z uvedeného vyplývá, že samotným rozhodnutím o povolení vkladu, k němuž stěžovatelkou namítané právní úkony katastrálního úřadu směřovaly, což stěžovatelka nezpochybňovala, jí nemohla vzniknout škoda. Vznik odpovědnosti dle OdpŠk za nezákonné rozhodnutí zakládá kumulativní naplnění tří předpokladů: 1) nezákonné rozhodnutí, 2) vznik škody, 3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Existence těchto podmínek musí být v soudním řízení postavena najisto, nepostačuje pouhá pravděpodobnost splnění některé z nich. Důkazní břemeno je přitom na poškozeném (viz Vojtek, P.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 62). V případě stěžovatelky nedošlo, s ohledem na povahu vkladového řízení, k naplnění ani jednoho z uvedených předpokladů vzniku odpovědnosti dle OdpŠk. Kromě toho je třeba poukázat na ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., které se s ohledem na stav věci v době vydání napadených rozhodnutí nutně muselo promítnout i do postavení stěžovatelky, bez ohledu na její argumentaci, že účastnicí řízení o vkladu být měla (sub 10). Nadto považuje Ústavní soud za potřebné zdůraznit, že dle spisu Okresního soudu v Nymburce, vedeném pod sp. zn. 8 C 1278/2000, který si Ústavní soud vyžádal k nahlédnutí, a jehož předmětem je vypořádání společného jmění stěžovatelky a jejího bývalého manžela, vyplynulo, že dosud nebylo (s ohledem na úmrtí manžela stěžovatelky) pravomocně rozhodnuto soudem o tom, jakým způsobem má být vlastnictví k předmětným nemovitostem vypořádáno. Teprve poté by bylo možno posoudit, zda vůbec mohla stěžovatelce nějaká škoda vzniknout. Z důvodu zjevné bezúspěšnosti stěžovatelkou uplatňovaného nároku se Ústavní soud ostatními námitkami stěžovatelky nezabýval.

22. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

23. Návrhu stěžovatelky na náhradu nákladů řízení Ústavní soud nevyhověl, a to s ohledem na výsledek řízení o ústavní stížnosti (§ 62 odst. 4, § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. července 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu