III.ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999
N 98/15 SbNU 17
Návrh na připuštění dovolání ve vztahu k podmínce vyčerpání všech procesních prostředků
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud

rozhodl po ústním jednání dne 8. července 1999
v senátě, ve věci ústavní stížnosti G. F., bytem Velká
Británie, za účasti vedlejšího účastníka B., s.p., proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. února 1998,
sp. zn. 30 Co 699/97, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu
v Jablonci nad Nisou ze dne 10. září 1997, sp. zn. 5 C 849/95, o
zamítnutí návrhu na vydání nemovitostí, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. února
1998, sp. zn. 30 Co 699/97, a rozsudek Okresního soudu v Jablonci
nad Nisou ze dne 10. září 1997, sp. zn. 5 C 849/95, se zrušují.


Odůvodnění
I.
Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 14. května
1998, tj. ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993
Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. února 1998,
sp. zn. 30 Co 699/97, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu
v Jablonci nad Nisou ze dne 10. září 1997, sp. zn. 5 C 849/95, o
zamítnutí návrhu na vydání nemovitostí. Uvedenými rozhodnutími
soudů se cítí být dotčen v základních právech a svobodách,
plynoucích z čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod
(dále jen Listina).
Z obsahu spisu Okresního soudu v Jablonci nad Nisou sp. zn.
5 C 849/95, jejž si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno
následující: Stěžovatel se žalobou před obecnými soudy domáhal
vydání přesně určených nemovitostí dle zákona č. 87/1991 Sb., ve
znění pozdějších předpisů. V žalobním návrhu uvedl, že návrh na
vydání nemovitostí uplatnil dne 28. prosince 1994 na základě
nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., jímž byla v zákonu
o mimosoudních rehabilitacích pro oprávněnou osobu zrušena
podmínka trvalého pobytu na území České republiky. Povinná osoba,
takto vedlejší účastník v řízení před Ústavním soudem, návrhu na
vydání nemovitostí nevyhověl s poukazem na ustanovení čl. II bod
2. zákona č. 116/1994 Sb., ze kterého vyplývá, že věc nelze vydat,
byl-li ohledně ní schválen privatizační projekt nebo bylo vydáno
rozhodnutí o její privatizaci, když v předmětné věci o privatizaci
dotčených nemovitostí rozhodla vláda usnesením č. 437, ze dne 10.
srpna 1994.

Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 31.
května 1996, sp. zn. 5 C 849/95, žalobu zamítl s tím, že směřuje
proti účastníku, který není povinnou osobou, a to státnímu
podniku, který měl k dotčeným nemovitostem pouze právo
hospodaření, nikoli však právo vlastnické, které náleželo státu.
Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. října 1996,
sp. zn. 30 Co 527/96, byl uvedený rozsudek zrušen a věc vrácena
k dalšímu řízení s tím, že povinným subjektem není v daném případě
stát, ale žalovaný státní podnik, který ke dni nabytí účinnosti
zákona č. 87/1991 Sb. nemovitosti držel na základě práva
hospodaření.
Po opakovaném projednání věci Okresní soud v Jablonci nad
Nisou rozsudkem ze dne 10. září 1997, sp. zn. 5 C 849/95, žalobu
stěžovatele zamítl. Na základě provedeného dokazování dospěl
k závěru, že nemovitosti, jejichž vydání žalobce požaduje, přešly
na stát v důsledku postupu, porušujícího obecně uznávaná lidská
práva a svobody, když k odnětí vlastnického práva právního
předchůdce stěžovatele došlo podle předpisů o znárodnění z let
1945 až 1948, a to v rozhodném období, kterým je rozmezí od 25.
února 1948 do 1. ledna 1990, přičemž za znárodněný majetek nebyla
poskytnuta náhrada. S poukazem na ustanovení § 2 odst. 3 větu
druhou zákona o mimosoudních rehabilitacích, dle něhož v případě,
že k odnětí vlastnického práva podle předpisů o znárodnění z let
1945 až 1948 došlo v rozhodném období, aniž byla poskytnuta
příslušná náhrada, vzniká oprávněným osobám nárok, který lze
uplatnit podle zvláštního zákona, jímž je zákon č. 92/1991 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, okresní soud dovodil první důvod
zamítnutí žaloby stěžovatele. Důvod druhý pak spatřoval
v ustanovení čl. II bod 2. zákona č. 116/1994 Sb., když
v předmětné věci bylo přijato rozhodnutí vlády o privatizaci
dotčených nemovitostí před uplatněním výzvy na jejich vydání.

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 3. února
1998, sp. zn. 30 Co 699/97, zamítavé rozhodnutí soudu prvního
stupně potvrdil. V odůvodnění přitom přisvědčil žalobci v tom, že
důvodem zamítnutí žaloby nemůže být odkaz na ustanovení § 2 odst.
3 zákona o mimosoudních rehabilitacích, které za splnění
příslušných podmínek dává oprávněnými osobám pouze možnost,
nikoliv povinnost, uplatnit svůj restituční nárok podle zvláštního
zákona. Pro rozhodnutí věci však soud odvolací považoval za
rozhodující ochranu privatizujících subjektů dle čl. II bod 2.
zákona č. 116/1994 Sb. Neztotožnil se s námitkou žalobce, že
v uvedeném ustanovení obsažená překážka vydání věci se vztahuje
pouze k nárokům nově založeným tímto zákonem (jenž novelizuje
zákon o mimosoudních rehabilitacích). Podle názoru krajského soudu
se jedná o obecnou překážku vydání věci, protože zákon č.
116/1994 Sb. neomezuje platnost tohoto ustanovení pouze na nově
založené nároky na vydání věci. Opačný výklad by, dle jeho
přesvědčení, vedl ke zpochybnění právní jistoty při převodech
vlastnictví v rámci privatizace a ke zpochybnění jejího významu
a důsledků.

Rozsudek odvolacího soudu stěžovatel napadl dovoláním,
kterým se domáhal zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení
věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání
opřel o ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a správnost
napadeného rozhodnutí poměřoval dovolacím důvodem, obsaženým
v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., jímž odvolacímu
soudu vytýkal nesprávnou interpretaci použitého ustanovení čl. II
bodu 2. zákona č. 116/1994 Sb. Usnesením ze dne 21. prosince
1998, sp. zn. 23 Cdo 1376/98 Nejvyšší soud uvedené dovolání
odmítl, když v předmětné věci neshledal naplnění podmínek
přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.

V ústavní stížnosti, brojící proti rozhodnutí odvolacího
soudu, se, obdobně jako v dovolání, poukazuje zejména na
nesprávnou interpretaci čl. II bodu 2. zákona č. 116/1994 Sb.
vzhledem k právnímu názoru, jejž vyjádřil Nejvyšší soud ve svém
rozhodnutí ze dne 19. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 872/96.
Stěžovatel v ní vyjadřuje přesvědčení, že uvedené zákonné
ustanovení, kterým odůvodňují zamítnutí žaloby, zakotvuje
přechodná ustanovení, potřebná pro aplikaci čl. I zákona č.
116/1994 Sb., když body 1., 3. a 4. čl. II tohoto zákona upravují
lhůty pro uplatnění nároku osob oprávněných podle čl. I a z ničeho
nelze dovodit, že bod 2. by se měl týkat i jiných nároků, než
těch, které jsou uvedeny v čl. I. Upozorňuje dále na skutečnost,
že zákon č. 116/1994 Sb. byl přijat dne 29. dubna 1994, přičemž
zákonodárce nemohl předvídat nález Ústavního soudu, vyhlášený dne
12. července 1994 a publikovaný pod č. 164/1994 Sb. V uvedeném
postupu obecných soudů spatřuje stěžovatel dotčení na svých
základních právech a svobodách, plynoucích z čl. 36 odst. 1
Listiny, když podle nálezu Ústavního soudu ze dne 28. dubna 1994,
sp. zn. III. ÚS 114/93, je třeba této ústavní zásadě rozumět tak,
že prohlášené právo na soudní ochranu zaručuje každému zákonné
a ústavnímu pořádku odpovídající posouzení jeho práva.

Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76
odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
podal dne 8. dubna 1999 Krajský soud v Ústí nad Labem
k předmětné ústavní stížnosti vyjádření, v němž předseda senátu
30 Co ve věci samé odkazuje na obsah odůvodnění stížností
napadeného rozsudku krajského soudu. Namítá dále, že z hlediska
procesního ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, stěžovatel nevyčerpal všechny
procesní možnosti, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje.
V předmětné věci stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu
dovoláním podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.,
které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 1998,
sp. zn. 23 Cdo 1376/98, jako nepřípustné odmítnuto. Dle názoru
účastníka řízení ani tímto dovoláním však stěžovatel nevyužil
všech procesních možností, které mu občanský soudní řád
v systému obecného soudnictví dává, když neučinil návrh na
připuštění dovolání dle § 239 odst. 1, 2 o. s. ř. Jelikož
odvolací soud má za to, že i tato možnost procesního prostředku
k ochraně práva musí být stěžovatelem v řízení o ústavní
stížnosti vyčerpána, aby byla splněna podmínka její přípustnosti
podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, navrhuje ve svém
vyjádření odmítnutí ústavní stížnosti G. Federa pro
nepřípustnost.

II.
Dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost
nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní
prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž
se za takový prostředek nepovažuje návrh na povolení obnovy
řízení.

Za procesní prostředek k ochraně práva nutno přitom
považovat pouze takový procesní postup, vedoucí k přezkoumání
rozhodnutí orgánu veřejné moci, jenž je v procesní dispozici
účastníka řízení a je nezávislý na rozhodnutí příslušného orgánu.
Z uvedeného důvodu jím není jak podnět ke stížnosti pro porušení
zákona v řízení trestním, tak i návrh odvolacímu soudu na
připuštění dovolání dle § 239 odst. 2 o. s. ř. v občanském soudním
řízení. Nadto je nutno zdůraznit, že účelem přípustnosti dovolání
dle § 239 je přezkoumání dovolacích důvodů dle § 241 odst. 3 o. s.
ř. pouze v těch případech, jedná-li se o rozhodnutí po právní
stránce zásadního významu, čili je-li dána potřeba sjednocování
judikatury, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého
práva. Vyhovění návrhu na připuštění dovolání dle § 239 odst. 2 o.
s. ř. není proto spjato s možným dotčením na právech účastníků
řízení, nýbrž se závažností potřeby sjednocení judikatury. Pokud
však účastník řízení podá návrh na připuštění dovolání dle § 239
odst. 2 o. s. ř., jenž byl odvolacím soudem zamítnut, nutno pro
přípustnost ústavní stížnosti vyžadovat podání dovolání dle
uvedeného ustanovení o. s. ř.
Jelikož stěžovatel v posuzované věci nepodal návrh na
připuštění dovolání odvolacímu soudu dle § 239 odst. 2 o. s. ř.,
Ústavní soud považuje ústavní stížnost G. F. za přípustnou,
podanou v souladu s podmínkami, vyžadovanými zejména
v ustanoveních § 75 odst. 1 a § 72 odst. 2 zákona o Ústavním
soudu.
III.
Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do
základních práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS
102/94, III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98, a další).
Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního
předpisu (což vyplývá z § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve
znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou hodnocení
dodržení ústavních procesních práv a konečně posouzení ústavně
konformní interpretace a aplikace hmotného práva.

V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování
ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva.



Základní otázkou, jež byla řešena v dané věci před obecnými
soudy, byla aplikace ustanovení čl. II bodu 2. zákona
č. 116/1994 Sb. v souvislosti s vymezením okruhu oprávněných
osob dle zákona o mimosoudních rehabilitacích, na něž dopadá
nemožnost vydání nemovitostí z důvodu ochrany privatizujících
subjektů.

K uvedené otázce v poloze interpretace jednoduchého práva
zaujal autoritativní názor Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19.
června 1997, sp. zn. 2 Cdon 872/96. Dle něj ustanovení čl. II bod
2. zákona č. 116/1994 Sb., jímž se mění a doplňuje zákon č.
87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, které brání vydání
některých věcí osobám oprávněným podle § 3 odst. 2 zákona č.
87/1991 Sb., ve znění uvedené novely, nelze aplikovat na
restituční nároky osob, které se staly oprávněnými v důsledku
účinnosti nálezu Ústavního soudu, publikovaného pod č. 164/1994
Sb. Uvedený závěr Nejvyšší soud obsáhle a přesvědčivě zdůvodnil.
Konstatoval zejména, že novela č. 116/1994 Sb. zákona
o mimosoudních rehabilitacích v čl. I ve čtyřech bodech změnila či
doplnila ustanovení restitučního zákona tak, že nově založila
nároky fyzických osob, které dříve oprávněny nebyly. Tyto osoby
vymezila v nových ustanoveních - § 3 odst. 2 a 3 restitučního
zákona a této změně přizpůsobila i text souvisejících ustanovení.
Čl. II zákona č. 116/1994 Sb., jak dále zdůraznil Nejvyšší soud,
je typickým ustanovením, upravujícím přechodná ustanovení,
potřebná pro aplikaci čl. I, resp. upravující právní vztahy
vyvolané novelou tak, aby použití nových norem nebránila
ustanovení dosavadních předpisů. Odkázal přitom na legislativní
pravidla vlády, a to jako interpretační východisko, dle nichž se
články novely člení na článek, v němž se mění a doplňuje
ustanovení právního předpisu, a článek, obsahující přechodná
ustanovení ve vztahu ke změněným, resp. doplněným, ustanovením
právního předpisu (popřípadě další článek novely, obsahující
ustanovení o nabytí účinnosti novely). Nejvyšší soud v této
souvislosti upozornil na to, že všechny ostatní body čl. II
uvedené novely, tj. body 1., 3. a 4. upravují lhůty pro uplatnění
nároku osob oprávněných podle čl. I novely a z ničeho nelze
dovodit, že bod 2., upravující ochranu třetích osob, které ve
stanoveném časovém rozmezí či mezidobí nabyly sporné věci, by se
měl týkat i jiných nároků, než uvedených v čl. I.

V posuzované věci uplatnil stěžovatel návrh na vydání
nemovitostí dne 28. prosince 1994, a to jako oprávněná osoba ve
smyslu nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., tj. po zrušení
podmínky trvalého pobytu na území České republiky, a nikoli jako
oprávněná osoba ve smyslu § 3 odst. 2 a 3 zákona o mimosoudních
rehabilitacích, ve znění novely č. 116/1994 Sb. Z pohledu
autoritativní interpretace dotčených zákonných ustanovení,
provedené Nejvyšším soudem, s níž se Ústavní soud ztotožňuje, pak
vyplývá, že na daný případ čl. II bod 2. zákona č. 116/1994 Sb.
nedopadá, v důsledku čehož obecné soudy na správně zjištěný
skutkový stav použily nesprávný právní předpis.

Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, za
jejichž splnění nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými
soudy má za následek porušení základních práv a svobod. Ústavní
soud spatřuje tyto podmínky v následujících okolnostech: Základní
práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako
regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem
jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to
v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo
v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy
spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na
základním právu a svobodě.

V posuzované věci obecné soudy nesprávně aplikovaly čl. II
bod 2. zákona č. 116/1994 Sb., a to v rozporu s interpretačními
pravidly, určujícími smysl jednotlivých ustanovení novely zákona
v závislosti na její struktuře, což nelze kvalifikovat jinak, než
porušení principu zákazu svévole. Tímto způsobené nevydání věci,
ačkoli pro ně byly dány zákonné důvody ve smyslu zákona
o mimosoudních rehabilitacích, představuje pak porušení čl. 11
odst. 3 Listiny, dle něhož vlastnictví nesmí být zneužito na újmu
práv druhých, v daném případě vlastnictví státu na újmu práva
oprávněné osoby na vydání věci. Vzhledem k výše uvedeným důvodům
Ústavní soud rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3.
února 1998, sp. zn. 30 Co 699/97, jímž byl potvrzen rozsudek
Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 10. září 1997, sp. zn.
5 C 849/95, o zamítnutí návrhu na vydání nemovitostí, zrušil.
Jelikož důvody zrušení rozsudku soudu odvolacího byly založeny již
rozhodnutím soudu prvního stupně, jakož i z důvodu procesní
ekonomie, Ústavní soud rozhodl i o zrušení rozhodnutí Okresního
soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 10. září 1997, sp. zn. 5 C
849/95.



Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.

V Brně dne 8. července 1999